Ve středu minulý týden prohlásil poslanec Radek John, že kromě svého mandátu a funkce předsedy bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny nastupuje od 1. listopadu jako šéf publicistického oddělení vydavatelství Empresa Media, ve kterém má vlastnický podíl Jaromír Soukup. Tato skupina mimo jiné vydává zpravodajský týdeník Týden, společenský časopis Instinkt a před časem koupila i TV Barrandov, pro niž má John připravovat podle Mediáře.cz nový pořad (o jeho angažmá v printových akvizicích se už od čtvrtka zase nehovoří).

John kvůli dvojímu angažmá chce opustit jen místo předsedy strany. Návrat k publicistice zdůvodnil tím, že bude moci lépe bojovat s chobotnicí korupce. Když to trochu přeženeme, je to podobný nesmysl, jako kdyby okresní soudce řekl, že přijal i funkci šéfa místní kriminálky, aby mohl lépe bojovat s korupcí. Každý fungující systém musí trvat na dělbě rolí, a právě to bylo u nás opět porušeno, a to v této kauze hned dvakrát.

V zájmu lidu?

Tato skutečnost představuje pro naši mladou demokracii několik problémů současně, protože John de facto prohlásil, že ač je sám členem této chobotnice (Věci veřejné byly přece, jak ukázaly dokumenty z roku 2009 uveřejněné v MF DNES, v nichž Vít Bárta sliboval dvacetiprocentní provize za získání veřejných zakázek, a jak ukázal i soudní proces, založeny jako korupční firma a John je jejich předsedou), chce proti korupci, jak dnes tvrdí, bojovat. Tímto krokem znevěrohodnil nejen sebe – média přece plní i funkci kontrolní a John nemůže kontrolovat sám sebe –, ale i profesi novináře a minimálně v etické rovině se dostal do střetu zájmů: může využívat informace, jež získá z pozice šéfa výboru, a to jistě ne proti své straně a těm, kdo jsou s ní spříznění.

Tento a priori předpokládaný selektivní přístup představuje jeden z hlavních problémů tohoto pracovního souběhu, stejně jako to, že by se mohl dostat do konfliktu se zákonem o ochraně utajovaných informací. Ačkoli i ze slibu poslance by mělo vyplývat, že, cituji: „bude svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu“, neplatí to pro profesi novinářů, kterou svým krokem poškozuje.

A zároveň lze laicky usuzovat, že by mohl být také v rozporu se zákonem o střetu zájmů, a sice s § 3, v němž stojí: „Veřejný funkcionář nesmí ohrozit veřejný zájem tím, že využije svého postavení, pravomoci nebo informací získaných při výkonu své funkce k získání majetkového či jiného prospěchu nebo výhody pro sebe či jinou osobu.“ John bude totiž moci evidentně využívat informace ze své funkce ve svůj prospěch – jeho plat v mediální instituci bude nejspíš dokonce vyšší než plat poslance – a zároveň z toho bude mít prospěch soukromá firma (pokud ji za její selektivní přístup veřejnost nepotrestá nezájmem).
Johnovo spojení práce poslance a novináře tedy neslouží bezvýhradně všem občanům, jak by podle zákonů mělo, proto se proti tomu vyslovil už nejeden politik včetně premiéra a prezidenta.

Kdyby se John chtěl stát důvěryhodným novinářem, musel by se nejprve vzdát mandátu poslance a rozkrýt korupci ve své straně Věci veřejné, a pak i korupční prostředí ve společnosti Ora Print, za kterou stál lobbista Roman Janoušek, kvůli čemuž musel John opustit Novu hlavně na nátlak mladých redaktorů. Tehdy za nehorázné peníze vydával časopis Pohoda pro VZP a vymyslel projekt předražené zvěřinové kuchařky, kterou financovaly Lesy ČR. Vlastně se už tenkrát John choval podobně, ač si to samozřejmě nikdy nepřipustil: Nova točila pořady o nekalých praktikách v těchto společnostech a on se nechal současně jako zaměstnanec Novy od nich platit.
Jeho současný prohřešek je podobný, jen z Poslanecké sněmovny ho už nelze prakticky vyhodit jako z Novy.

Nebezpečný precedens

Druhý problém, rovněž etický a stejně závažný, představuje vlastnictví Jaromíra Soukupa – jak reklamní agentury, tak médií.

Časopis Marketing a Média z 5. prosince 2011 přinesl zprávu, že Smírčí a arbitrážní komise Asociace komunikačních agentur řešila s vedením mediální agentury Médea možné porušení stanov asociace, které zakazují agenturám vlastnit média.

Vydavatelství Empresa Media, ve kterém má podíl majitel Médey Jaromír Soukup, totiž získalo v nedávné minulosti řadu titulů, kromě již zmíněných také bulvární Sedmičku, Top Dívky a Popcorn. Pokud by se vydavatelství podařilo udržet a získat čtenost na průměrných datech z minulých let, mělo by něco mezi 500 a 600 tisíci čtenářů a tím pádem zhruba šesti- až sedmiprocentní podíl na trhu. Soukupovo vydavatelství Empresa Media se tak i kvůli divákům TV Barrandov, která má od prvního pololetí 2011 stabilně podíl nad pět procent a v říjnu 2012 díky pořadu Věřte nevěřte dokonce porazila ve sledovanosti i ČT 1, evidentně ocitlo mezi první desítkou s největším dosahem a TV Barrandov je čtvrtou nejsledovanější televizí. To vážně narušuje pravidla, která platí pro agentury v Evropě.

I ve stanovách naší asociace totiž ve článku II., v bodě 2, donedávna stálo, že podmínkou členství je, že dotyčný nemá účast v médiích ani ve společnostech svých zadavatelů a naopak.

K překvapení některých odborníků však podle komise AKA k porušení stanov nedošlo, neboť – jak stojí ve zdůvodnění – jde o vlastnictví fyzické osoby, nikoli agentury. Kvůli rychlému vývoji na mediálním trhu AKA navrhla naopak změnu svých stanov. To je samozřejmě nebezpečný precedens, který nemá podle EACA, tedy Evropské asociace komunikačních agentur, v Evropě obdoby.

Také zdůvodnění tohoto kroku je – řečeno diplomaticky – zvláštní, protože pan Soukup vlastní jako fyzická osoba podíl v agentuře a zároveň jako fyzická osoba vlastní vydavatelství, takže podle selského rozumu jde o evidentní střet zájmů. Právní výklad je zavádějící, neboť odporuje principu: zájmy fyzické osoby i agentury, již dotyčný vlastní, jsou v tomto případě evidentně identické, o tom není sporu, a proto byl tento článek ve stanovách – aby se zabránilo propojení obsahu článků s inzertními zájmy, a dokonce i poškozování klientů, měl by tam zůstat. V takovémto případě má totiž vždy vlastník médií zájem umisťovat reklamu ve firmách, které zastupuje, hlavně ve svých či jinak spřízněných médiích, i když to neodpovídá nejvýhodnější cílové skupině.

Zpochybnit se dá samozřejmě také argument, že změna ve stanovách odpovídá rychlému vývoji na mediálním trhu, protože jde jen o nic neříkající floskuli. Tu lze dokonce číst jen tak, že pan Soukup a jemu podobní mají rychlý zájem propojit agenturní činnost s vydavatelskou činností, dříve než bude protestovat evropská asociace agentur, protože na tom se dá rychle zbohatnout. Ve zdůvodnění ještě stojí, že se asociace inspirovala Spojenými státy, kde reklamní agentury mohou vlastnit média. Jenže takový argument je podle kanadského novináře Petera Adlera, zakladatele Canada. com, založen na podivném výkladu amerických zákonů: reklamní agentury mohou ve Spojených státech vydávat pouze média, která se zabývají reklamou, jinak jde samozřejmě o střet zájmů, což je přísně zakázáno i v Severní Americe, i když v každém státě platí trochu jiná pravidla, takže je zřejmě možné najít výjimku. Proto i zveřejnění dvojího vlastnictví v tiráži, o čemž pan Soukup hovoří, nic na skutečnosti nezmění, už proto, že je hodně lidí přehlédne.

Peníze především

Případ pana Soukupa je ještě o to složitější, že má nejen dlouhodobě politické zájmy a pracoval v minulosti pro několik politických stran, pro Stranu zelených a Martina Bursíka, pak pro Olgu Zubovou, pro ČSSD za Jiřího Paroubka, i pro Věci veřejné, ale zastupoval mediálně též řadu důležitých firem se státní účastí, jako například ČEZ, České dráhy, ČD Cargo, Českou poštu, České aerolinie či Letiště Praha, což jsou také bezkonkurenčně největší státní inzerenti.

Podle Jiřího Mikeše, který kodex kdysi sepisoval a dnes vyučuje komerční komunikaci na VŠE, jde o střet zájmů, jenž přináší konkurenční výhody. Odhadem v roce 2010 jen od těchto firem získal pan Soukup reklamní zakázky za 700 milionů korun. Přes tyto a podobné firmy a předraženou inzerci se pak totiž dají přelévat peníze do politických stran a financují se z nich předvolební kampaně. V současnosti vede pan Soukup reklamní kampaň prezidentského kandidáta Jana Fischera, a ač, jak tvrdí, to dělá bezplatně a soukromě, už blízkost s nejsilnějším kandidátem v lednové volbě mu může v budoucnu přinést výhody.

Z boje proti chobotnici korupce se stal průhledný paravan, za nímž se skrývají korupčníci, kteří využívají obecné nevraživosti občanů vůči tomuto jevu. John i jemu podobní, kteří takovéto kroky obhajují, jen vypočítavě a zcela egoisticky myslí na rychlé výdělky, místo na prospěch celku a využívají k tomu to, čemu se někdy říká estetická forma lži, tedy kýčovitých a líbivých sloganů o boji s korupcí. Jakmile myšlenky nemusí být originální, lze je prodávat jako masové zboží a jít vstříc poptávce.

To, co John předvádí, je brutální rozvolňování obecných, byť třeba jen etických pravidel (právníci jsou zdrženliví a domnívají se, jak mi řekl třeba Pavel Rychetský, že přímý zákonný zákaz se na něj nevztahuje), což nahrává novým korupčním praktikám a manipulacím s veřejným prostorem, které vždy mutují rychleji, než jsou naši zákonodárci schopní měnit legislativu.

Etika se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, jež usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Politici tuto starou definici u nás trochu pootočili: dobré je v politice to, co je pro ně prospěšné, a zlé je to, co jim škodí. Dvojí etika: jedna pro občany a druhá pro politiky, která je tak okázale před veřejností manifestovaná, je právě to, kvůli čemu se občané opět od politiky štítivě odvracejí. Bohužel tím ale ubližují sami sobě, jak ukázaly výsledky krajských voleb a vzestup komunistů.

Vyšlo v týdeníku Respekt