Řekové rozlišovali dva časy, jako kdyby měli dvoje hodinky: Jedny zlaté a jedny železné. Původní čas byl pro ně zlatý a o tom druhém, přítomném, hovořili jako o železném. Zlatý čas byl čas bohů a vyprávění o nich, železný čas je čas, který žijeme a naplňujeme prací. Protože zlatý čas je ten, ke kterému se snažíme stále přiblížit, vymysleli jsme si svátky, pomocí kterých do něj děláme vycházky.

Možná, že tomu tak je do dnešních dnů, což mohu potvrdit na sobě. Ač mi je přes sedmdesát, na Ježíška trochu věřím. Každý rok už tak někdy po prázdninách se na něj začínám těšit a připravovat se na procházku do zlatého času. A jednou, když jsem byl malý, tak jsem Ježíška i viděl. Rodiče mě uložili po obědě do postýlky, a protože jsem byl hodný, tak se na mě přišel podívat. Spustil neviditelnou dírou ve stropě stříbrnou šňůru a slaňoval se po ní ke mně do pokoje. Na noční stolek mi položil zelenou smrkovou snítku, zapálil svíčku ve staniolovém stojánku a zase tiše zmizel. Ještě teď ho vidím. Byl to kluk jako já, možná jen o málo starší, se zářivě zlatými vlasy.

Na Štědrý den, dle keltského stromového kalendáře: a Keltové nejspíš obývali Evropu již dva tisíce let před naším letopočtem, údajně začínal Nový rok. První měsíc byl měsícem břízy (Beth) a jeho symbolem písmeno B a pak následovaly měsíce jeřábu, jasanu, olše až po měsíc bezu.
23. prosinec nepatřil do žádného z třinácti měsíců a byl označován za tzv. Prázdný den. Jeho symbolem bylo jmelí, kterým se dodnes právě na Štědrý den obdarováváme a pod kterým se líbáme, aby se splnila naše přání.

V čase blížící se slavnosti zlatých Vánoc jako bychom dodnes ochutnávali kus věčnosti. Zřejmě tomu tak bylo v tento čas odpradávna. Obyčej obdarovávat se o zimním slunovratu je však mnohem starší. O saturnáliích, svátečních dnech se obdarovávali lidé již za antiky v Římě, tedy v 8. až 7. století před naším letopočtem, kdy ustal provoz úřadů a škol. Pořádaly se hostiny a otroci byli v těchto dnech pokládáni za svobodné a v domě svých pánů měli stejná práva jako oni, někdy je dokonce páni obsluhovali. Svátek původně zřejmě vyjadřoval touhu lidí po světle a teple.

Křesťané mnohem později od keltských Galů převzali úctu k jehličnanům, obzvláště ke smolné borovici, kterou si svítili. Bohyně Druantie byla vyvolena za jedlovou a borovou bohyni. V lidové tradici se mezi jehličnany nerozlišovalo. Druantina byla prý nevěstou zimního krále. Germáni, tedy severoevropské kmeny, které jsou známé někdy od prvního století před naším letopočtem, právě do borovic ryli magické znaky: germánskou runu. Borovice byla zároveň i stromem zimního slunovratu, tedy prvním stromem nového světla. Byla zasvěcena novorozenému slunečnímu dítěti Velké Matky. Prý právě proto v podvědomé vzpomínce stavíme dodnes jesle s Jezulátkem pod vánoční stromeček, tedy pod voňavý jehličnan, kam králové přinášeli novorozenci dary. Těšili se z příležitosti, že mohou někoho podarovat. Byli to aristokraté.

Aristokrat, jak říkali staří a moudří, je především ten, kdo dává a nedostává. Ten, kdo se zavazuje. Jinými slovy ten, kdo se umí radovat víc z toho, že umí dělat radost jiným, než z toho, že je obdarováván.

Blížící se konec křesťanského roku je magický i v židovském kalendáři, kdy se přibližně ve stejnou dobu slaví Chanuka, Svátek zasvěcení (znesvěceného druhého Chrámu) od 25. kislevu do 2. tevetu jako upomínka na vítězství Židů v tzv. makabejském povstání ve 2. století před naším letopočtem nad vojsky Antiocha IV. Každý den se na počest zapaluje jedna z osmi chanukových svící, proto se tento svátek nazývá Svátkem světel. Svícnů je osm, protože připomínají, že po návratu do Chrámu, podle Talmudu, našli Židé jen jednu nádobu s čistým olivovým olejem, která však hořela osm dnů, než stačili vylisovat nový olej. Letos začal tento svátek 9. prosince. Od křesťanů převzali Židé zvyk se v tyto dny obdarovávat.
Slovo Vánoce se k nám dostalo ze staroněmčiny, kde se pro tyto sváteční dny používalo označení winnahten. V moderní němčině se používá označení Weihnachten, přičemž sloveso weihen znamená „zasvětit“ či „vysvětit“ a die Nacht je noc. Podobně se k nám z Německa dostala o hodně později i tradice ozdobených vánočních stromků. Podle jazykozpytců slovo vánoce, jak se psalo ve staročeštině, tedy asi do konce XIII. století, prozrazuje, že jsme ho převzali ještě v době předcyrilometodějské.

V Německu se první zdobený stromeček podle brémské kroniky objevil v roce 1570, v soukromých domech se stromky začaly zdobit od XVII. století a v Čechách se objevil první vánoční stromek ve vile ředitele Stavovského divadla v Praze, který pocházel z Mohuče, Johanna Carla Liebicha v Libni v roce 1812. Podle některých zdrojů ale nebyl umístěn v libeňském zámečku Šilboch v podstavci či na stole, ale visel ze stropu dolů.

První svíčky se na českém vánočním stromu objevily v roce 1860. Na český venkov se tato tradice dostala až mnohem a mnohem později. Ze Staročeských pověstí historika Krolmuse se dovídáme, že v Praze a okolí se Vánoce slaví s ozdobeným stromkem od roku 1845. Dr. Zdeněk Zíbrt popisuje na počátku XX. století, že v jeho rodném Kostelci u Vorlíka, tedy Orlíku se vánoční strom začal objevovat až v šedesátých letech XIX. století, kdy na zámku Orlík Schwarzenbergové rozdávali dárky dětem pod stromečkem a děti od té doby stromky doma napodobovaly. Do Kostelce se podle autora tento zvyk dostal až v sedmdesátých letech. Vánoce se mnohem později dostaly díky misionářům i do Afriky a tradice vánočních stromků je údajně jen v Ghaně a Jihoafrické republice, ale zdobí se tam palmy, mangovníky či ledvinovníky, na kterých rostou oříšky kešu, na které se věší zvonečky. A dál už to znáte. Přeji vám klidnou letošní vycházku do zlatého času a zlatou náladu.

Psáno pro ČRo 6