Čunekgate, Watergate a Spiegel-aféra

13. 11. 2007 | 12:40
Přečteno 13394 krát
Pan Jiří Čunek na sebe po vstupu do vysoké politiky upozornil tím, že v listopadu 2006 byl nařčen, že převzal půlmilionový úplatek od vsetínské firmy H and B Real. Když ale policie prověřovala jeho konta, přišla na to, že v roce 1998 uložil do bank 3,5 milionu korun.

Podle přiznaných příjmů nemohl tyto peníze nikdy vydělat. 29.října Česká televize zvěřejnila další informaci, že jeho rodina v letech 1996-1998, protože měla čtyři děti a žila tehdy v panelovém domě jen z oficiálního příjmu manžela, který se pohyboval měsíčně kolem 15 000 korun, pobírala sociální příspěvek a příspěvek na bydlení. Tato zjištění unikla z vyšetřovacího spisu buď od policie, nebo ze státního zastupitelství.

Zatímco první podezření 6.srpna 2007 skončilo zastavením trestního stíhání, aniž bylo cokoliv vyšetřeno, 1. listopadu sám pan Čunek oznámil, že státní zástupkyně znovu otevírá jeho případ, a že proto odstoupí z funkce místopremiéra a ministra pro místní rozvoj. Tolik stručná rekapitulace.

Připomeňme si mnohem známnější aféru Watergate, kvůli níž musel odstoupit prezident Spojených států Richard Nixon a řada jeho spolupracovníků. Aféra startovala 17. června 1972 a začala zatčením několika mužů, kteří se vloupali do kanceláří celostátního výboru demokratické strany, který byl umístěn ve futuristickém hotelovém a kancelářské komplexu Water ve Washingonu na břehu řeky Potomac. U zatčených kromě různých odposlouchávacích zařízení bylo nalezeno na Spojené státy neobvyklé množství bankovek v hotovosti a ještě k tomu ve stodolarovkách, jejichž čísla tvořila souvislou řadu. Na první stránky novin The Washington Post se událost dostala proto, že hned ten den u soudu jeden z vyslýchaných prozradil, že je bývalým prcovníkem CIA a že nyní pracuje jako bezpečnostní poradce.

Kdyby The Washington Post a jeho vydavatelka Katherine Grahamová celou dobu za svými dnes snad nejznámnějšími novináři Carl Bernsteinem a Bobem Woodwardem nestála a neodolala tlakům Nixonovy administrativy a i osobním útokům prezidenta, nikdy by celá aféra nebyla vyšetřena.

Jaká v té době byla atmosféra v redakci popisují oba protagonisté v knize Všichni prezidentovi muži. Příspěvky nejprve nosili bezprostřednímu šéfovi Harry Rosenfeldovi, o němž napsali: „Při práci na případu Watergate se u něj přirozená nedůvěra vůči reportérům projevovala obzvlášt silně. Aféra sebou nesla extrémní rizika a on se nacházel v nepříjemné situaci… Uvědomoval si, že z velké části je vývoj událostí případu mimo jeho dosah a snažil se zjistit si nad ním tolik kontroly, kolik jen bylo možné… Když se reportéři vrátili z nějaké schůzky se svým tajným zdrojem, dožadoval se hlášení, aby zjistil na jak solidním základě je postavena jejich poslední reportáž. Upokojil se, jakmile se dozvěděl o Bernsteinově rozhovoru s agentem FBI. Když nic jiného, pak tedy alespoň FBI má stejná obvinění podchycená černé na bílém. Rosenfeld se vždy cítil lépe, mohl-li počítat s tím, že někde existuje kus papíru – i když třeba totálně nedostupný – který potvrzuje pravdivost informací, uvedných v novinové zprávě.“ Konec citátu.

Podobně pracují investigativní reportéři dodnes i u nás, jak říká Josef Klíma z pořadu Na vlastní oči. Novináři nesmí být nikdy moc vpředu před policií. Svými výkony ji jistí, takže policie musí pokračovat a naopak policie stvrzuje výsledky práce novinářů.

Odstavec citovaný z knihy přesně popisuje práci novinářů v takovéto kauze. Novináři nezkoumají prvotně důvody úniků, ani se nezajímají o důsledky zveřejnění, jen si ověřují pravdivost informací. Na pohnutky, proč nějaký zdroj vynáší informace, se ptají jen sami sebe, když zkoumají důvěryhodnost zdroje. Jak je dnes známo, hlavní zdroj, kterému se v redakci The Washington Post tehdy přezdívalo Hluboké hrdlo, nebyl nikdo jiný než druhý muž FBI Marek Felt, jak se veřejnost dozvěděla až 30.května 2005. V redakci to věděla jen nejvyšší špička vedení a byla připravena zdroj zveřejnit až po Feltově smrti. On se však krátce před smrtí přiznal sám.

Anglo-americká žurnalistická škola, na kterou navázal nejrychleji po válce v Evropě německý Der Spiegel, totiž vychází z přesvědčení, že novinařina je samoúčel či veřejná služba: Informuje a kontroluje, dbá tedy na dodržování pravidel, ale neohlíží se na důsledky svých činů. To ji nepřísluší. Prestižní žurnalistiuka nesmí mít politické ani ekonomické či jiné podobné cíle a nemá o nich ani uvažovat. Tak tomu bylo v době obou nejslavnějších afér.

The Washington Post a jeho vydavatelka a redaktoři byli přesvědčeni, že se děje nepravost, že jsou ohrožena pravidla demokratické hry, a proto pátrali a zveřejňovali vše, co o tomto porušování se dozvěděli.

Podobně tomu bylo v Německu dne 26. října 1962, kdy zase startovala tak zvaná Spiegel-aféra, na jejímž konci musel odstoupit Franz-Josef Strauss a Konrad Adenauer. Tehdy vtrhli do redakce policisté, aby hledali podklady, tedy únik informací, který posloužil k napsání článku, jež vyšel 8. října. Text upozorňoval na skutečnost, že německé jednotky dostaly od NATO po společném cvičení nejhorší možné hodnocení, které znělo: Obrany schopné podmínečně. V sedmnáctistránkovém podrobném článku mimo jiné stálo, že během prvních dnů atomového konfliktu by ve Spolkové republice Německo zahynulo 15 milionů lidí. Šéfredaktor a vydavatel Rudolf Augstein a jeden reportér byli zatčeni, obviněni z velezrady, aférou se zabýval parlament, všechna média, včetně bulvárních, s časopisem Der Spiegel solidarizovala, veřejnost protestovala a redaktoři byli propuštěni. Za dva roky na to 13. května 1965 byl vynesen rozsudek v Karlsruhe, tedy u Ústavního soudu, který zněl: „Otevření procesu proti obžalovaným redaktoru Ahlerovi a vydavateli Augsteinovi se zamítá. Byly shledány důkazní nedostatky. Náklady na řízení budou hrazeny ze státní kasy.“

Ve zdůvodnění stálo: „Žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti. Jemu málo záleží na tom, jestli prozradil nějaká tajemství nebo ne a jestli tato tajemství jsou právem za tajemství považována. Při posuzování jde hlavně o to, s jakým úmyslem si dotyčný muž takovýto materiál obstaral. Novinářům jde o kritické posuzování politiky a své názory potřebují podložit fakty. A to ve svobodné demokratické a právní zemi je vážný úkol.“

Tento právní názor je dodnes ve vyspělých evropských zemích platný, i když se čím dál častěji někdo i v Německu – zvláště v nových spolkových zemích či v Bavorsku ho pokusí překročit - jak to ukázala naposled aféra s redaktorem renomovaného časopisu Cicero. Ve Spojených státech je situace ještě horší.
Jestli se v Česku ale podobná pravidla ještě dají za takovéto situace prosadit, když i ve staré Evropě a Spojených státech jsou zvláště po 11. září čím dál častěji naleptávaná a přitom u nás neexistuje padesátiletá tradice naprosto svobodné žurnalistiky jako na Západě, je otázka. Zvláště proto, že naši politici na tom nemají zájem. Hru na nevykolíkovaném hřišti lépe ovládají. Navíc v redakcích po celé Evropě začínají tato pravidla narušovat sami vydavatelé, kteří upřednostňují ekonomické zájmy nad redakčními, a tím se stávají média závislá na toku peněz, za kterým často bývají – byť někdy skryté - i politické zájmy.

U nás rozsudek Ústavního soudu, jako byl vynesen v Karlsruhe, zatím chybí, stejně jako i výroky, které padly v roce 1964 u soudu ve Spojených státech. Možná, že aféra Čunekgate by mohla být, kdyby existoval dostatečný tlak veřejnosti, dotažena až takhle daleko, aby se vyjasnila přesněji pravidla.

Novináři z prestižních a veřejnoprávních médií totiž nemají zapotřebí si informace kupovat, protože jsou-li někde porušovány evidentně pravidla a stát se snaží aféru ututlat, jako se zdá, že to je či bylo v případě Jiřího Čunka, vždy se na nejrůznějších stupních vyšetřování najdou lidé, kteří mají nějaké pohnutky tyto okolnosti sdělit veřejnosti. Vyslovená podezření politiků, že média úniky kupují za miliony, spíše vypovídaají cosi o politicích a o prostředí, v kterém se oni sami pohybují.

Jednadevadesátiletý Felt jako bývalý zástupce šéfa FBI v roce 2005 novinářům sdělil: „Nemyslím si, že být Hlubokým hrdlem je něco, na co může být člověk hrdý. Učinil jsem tak ale proto, aby politici nemohli používat kriminální metody.“

Napsáno pro ČRo6

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy