Jan Palach a jeho smrt upálením v roce 1969, 45. výročí si připomínáme právě dnes, znamená pro část mé generace výčitku, ale bohužel ji často z pohodlnosti vytěsňujeme z paměti, i když tenkrát nás donutila si položit základní existenciální otázku: Za co má smysl položit život a jaký život má vlastně smysl? Naši výčitku zdůrazňuje i ten fakt, že nikdo z naší generace nedokázal natočit jeho příběh: musela ho zfilmovat polská Židovka žijící v Paříži Agnieszka Holland. Opominul jsem jen dokument tehdejších studentů FAMU natočený v režii Milana Peera v roce 1969 a hned po premiéře v Semaforu zakázaný a dokument Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha odvysílaný poprvé ke 40. výročí jeho smrti (kvůli kterému po vysílání v roce 2009 se pokusili zažalovat autorku spolupracovníci StB, kteří s ním natočili na smrtelné posteli rozhovor). Mladší generace pak vydala v roce 2009 k jeho předešlému kulatému výročí knihu Jan Palach 69 a ještě bychom našli pár méně známých tisků či akcí, ale s třídílným filmem Hořící keř se to nedá srovnávat. My jako Češi a Moraváci jsme se s tímto handicapem vyrovnali jen tím, že jsme filmu paní Holland přiřkli nejvíc nominací na Cenu české filmové kritiky, tedy zbaběle.

Místo hrdinů po zlomovém roce 1969 nám zbyl pouze opět mučedník. Zdravý mladý muž, když vstoupí na jeho území cizí vojáci, nemá přemýšlet, jestli se má bránit či jestli se mu to vyplatí a má šanci zvítězit, ale má střílet. Stejně jako když vidí malé dítě, že se topí, nemá uvažovat o tom, co má dělat, má si zout boty, odhodit sako a skočit do vody. Nezachraňuje tím jen topící se dítě, ale budoucího bojovníka a jeho děti, kteří mají po něm převzít roli obránců území. Navíc to dítě a jeho okolí si to bude pamatovat a bude vědět, že by se mělo chovat, až bude dospělé, podobně. Pokud se tak člověk nechová, nepřítel v něm nevidí soupeře, ale zrádce svých vlastních ideálů. A to je i můj případ: zradil jsem v roce 1968 sám sebe i svůj stát.

To byl taky důvod, proč jsem nakonec v roce 1978 odešel do exilu: abych alespoň ze zahraničí něco proti vládnoucí nenormalitě udělal. A opakuje-li se situace z roku 1968 několika generacím za sebou, jako tomu bylo u nás v letech 1938 a 1948, předáváme dalším pokolením poškozený genetický kód. Nikdo nás nemůže brát vážně. Pokud se i v roce 2014, kdy se s velkou pravděpodobností opět bude rozhodovat o našem zásadním dalším směřování, nepřihlásíme k Evropě a budeme koketovat na všechny strany, nemusíme už za pár generací ani existovat. Bez smyslu není naděje. Tajemství každé víry, tedy i té v lepší příští, je uloženo vždy mezi plamenem a pramenem.

Psáno pro Český rozhlas Plus