Před dvěma lety, 3. ledna 2012. zemřel v Torontu český spisovatel Josef Škvorecký a před pár dny vyšla v Praze kniha Otty Ulče s názvem Škvorečtí. Oba byli univerzitními profesory a literáty: Škvorecký v Torontu vyučoval anglickou literaturu a kurzy českého filmu a divadla a Ulč ve Binghamtonu, v USA, politologii. V roce 1969 za ním přišel jeden ze studentů a sdělil mu, že se v Torontu usadil český spisovatel. Když se Ulč dozvěděl, že jde o Škvoreckého, autora Zbabělců, neváhal a při nejbližší příležitosti se za Škvoreckým vydal. Do Toronta to bylo jen 500 kilometrů. Podle tvrzení Škvoreckého byl Ulč prvním exulantem, se kterým se setkal, a hned si padli do oka. Škvorecký, ročník 1924, byl jen o šest roků starší. Rozdíl byl pouze v tom, že Ulč odešel z Československa v 29 letech, kdežto Škvoreckému bylo 44 let. Jejich přátelství trvalo až do jeho smrti. Poslední dopis Škvoreckého, který je v knize otištěn, má datum 25. srpna 2011. Potom již spisovatel nebyl schopen psát, jeho nemoc se zhoršovala, z čehož onemocněla i jeho žena Zdena Salivarová, rovněž spisovatelka a hlavně zakladatelka exilového nakladatelství Sixty Eight Publishers, které existovalo od roku 1971. Oba skončili v nemocnici a už se nikdy neviděli. O Josefa Škvoreckého se starala jeho neteř Zuzana a přítel Michal Schönberg.

Ulčova kniha je dokumentem, který autor sestavil z fragmentů asi pěti set dopisů, Škvorecký jich psal denně 15, přepisů magnetofonových záznamů, vzpomínek a různých dalších dokumentů, včetně úryvků z domácího tisku, který spílal emigrantům. Kniha Škvorečtí přináší intimní vhled do soukromí obou protagonistů a i exilu, který byl plný nejen radostí, ale i zášti, závisti, ideologických střetů mezi liberály a tatíčkomasarykovci a může tak zájemcům pomoci si představit, jak žili a o čem přemýšleli. I jak fungovalo nakladatelství bez redaktorů a možností si detaily ověřovat, a to i u tak renomovaných autorů jako byl Václav Černý, jaké měli potíže s nikdy nedodaným rukopisem Jiřího Voskovce či s Arnoštem Lustigem, který knihy ještě v sazbě přepisoval, nebo s cholerikem Janem Benešem.

Jejich nakladatelství vydalo do roku 1993 celkem 227 titulů zakázaných autorů. Nejúspěšnější jejich knihou byl Tankový prapor Josefa Škvoreckého, kterého se jen v exilu prodalo 10 000 a o něco méně se prodalo Miráklu a Inženýra lidských duší. Soupis knižně vydaných prací Josefa Škvoreckého čítá 57 titulů. Milan Kundera v předmluvě k mému rozhovoru se Zdenou Salivarovou z roku 1989 napsal. "Do jejich minuskulního nakladatelství, které se skládalo ze tří místností, se přestěhovala prakticky celá současná česká literatura, ta psaná doma stejně jako ta psaná venku."

Psáno pro Český rozhlas Plus