Rozhovor s Václavem Bělohradským o novém románu Milana Kundery

03. 03. 2014 | 11:29
Přečteno 3375 krát
Zanedlouho pětaosmdesátiletý Milan Kundera zveřejnil vloni na podzim nový román, a to nejprve v italštině, v překladu Massima Rizzanteho, pod titulem La festa dell’insignificanza. Teprve letos vychází ve francouzském Gallimardu pod názvem La Fête de l’insignifiance. Autor jej překládá jako Slavnost bezvýznamnosti. O knížce jsem si povídal s filozofem Václavem Bělohradským

Zatím poslední Kunderův román je rozdělen do sedmi částí: Hrdinové se představují, Divadlo loutek, Alain a Charles často myslí na své matky, Všichni hledají dobrou náladu, Pírko se vznáší pod stropem, Pád andělů, Slavnost bezvýznamnosti. Čtyři přátelé se tu setkávají, každý se jinak smiřuje s bezvýznamností, z níž není úniku, ale ani nemá smysl z ní unikat. Jeden z nich tu uvažuje o erotických bodech ženy - stehna, hýždě, prsa - privilegování jednoho z nich vždy něco vypovídá o době, jíž vládne: stehna znamenají romantickou nedostupnost, hýždě veselou a vulgární brutalitu, prsa mateřství a obraz mužů na kolenou před vznešeným údělem ženy, kojící Ježíše. Ale co pupík?

* Mohl bys na tuto otázku odpovědět doslovným překladem?

Václav Bělohradský: „Každé z těchto zlatých míst ženy představuje erotické poselství. Jaké je erotické poselství, které nám předává pupík? Odmlčel se a řekl: Jedna věc je jasná: na rozdíl od stehen, hýždí a poprsí, pupík nic nám neříká o ženě, které patří, mluví o něčem, čím ta žena není“. „O čem?“ „O plodech.“ „O zárodcích, jistě.“ A Alain: „Kdysi láska byla slavností individuality, nenapodobitelnosti, oslava toho, co je jedinečné, toho, co nesnáší opakování. Ale pupík nejen se nebouří proti opakování, je výzvou k opakování! V našem tisíciletí budeme žít ve znamení pupíku. V tomto znamení jsme všichni stejně vojáky sexu, s pohledem stejně upřeným na tu samou dírku veprostřed břicha, která představuje jediný význam, jediný cíl, jedinou budoucnost každé erotické touhy.“ Žijeme ve znamení bezvýznamnosti, konce individuality.

* To je ale staré Kunderovo téma: Třeba v Nesmrtelnosti z roku 1988 najdeme věty: „Hranice mezi důležitým a nedůležitým (...) se stala nerozeznatelnou... Jestliže se veškerý čas promění v dětskou hru, zahyne jednoho dne svět za našeho veselého žvatlání a smíchu.“

Václav Bělohradský: Ano, nářek Milana Kundery nad antiindividualistickou mutací pozdní moderny začal v románu Nesmrtelnost. Ztráta individuality mu splývá se smrtí autora, jehož jedinečné dílo piráti v internetovém moři trhají na kousky a ty vhazují do anonymního proudění znaků a informací, kdokoli může přeložit jakékoli dílo jakkoli a pověsit si překlad - celý nebo jeho matoucí fragment - na svůj blog. Kundera hájí právo autora být tím, kdo jediný rozhoduje o tom, kde se dílo smí vyskytovat, kdo ho smí překládat do jakého jazyka atd. Je to archaické. Poselství odhalených pupíků můžeme přece interpretovat jinak než jako symbol ztráty individuality a smyslu pro jedinečné a neopakovatelné. Pupík vypovídá o řadě živých bytostí, do níž patříme, o tom, že ta řada se někdy přetrhne a jeden druh života mizí navždy - třeba to bude právě „Homo sapiens sapiens“. Nepřišel už čas pohřbít subjekt, individualitu, autenticitu, originálnost, ty rozhulákané mýty moderní doby, a hájit solidaritu se životem na Zemi?

* Možná toho chceš moc od romanciéra Kunderova typu, který celý život obhajuje individuálnost. Vraťme se ale k románu a jeho postavám...


Václav Bělohradský: Příběh má čtyři protagonisty, řekli jsme. Jeden z nich, D’Ardelo, se vydává za nemocného rakovinou, sveden významností stavu vážně nemocného; jiný, bývalý herec, se domluvil s přítelem, který ho zaměstnává na večírcích jako číšníka, že se bude vydávat za Pákistánce, mluvit vymyšlenou „pákistánštinou“ a spojí tak profesi herce s profesí číšníka. Charles čte ve Chruščovových vzpomínkách, že Stalin vyprávěl svým spolustolovníkům příběh o křepelkách. Na větvi jich sedělo 24, on ale měl jen 12 nábojů, postřílel jich tedy polovinu, pak se vrátil třináct kilometrů zpět pro další náboje a postřílel zbytek. Nikdo z posluchačů nevěřil, že křepelky zůstaly sedět na větvi a čekaly, až se Stalin vrátí. Dělá si z nás legraci, mysleli si, ale odvahu říci to měli jen na toaletě, kde se cítili v bezpečí. Stalin je ale odposlouchával a hlasitě se těm „klozetovým Sokratům“ smál. Nikomu nesvitlo, že Stalin jen vyprávěl veselou historku. Čas historek minul, vážnost Historie - utkaná z masakrů a morálních kýčů - ve dvacátém století všechny historky zalehla jako bahno po povodni. Chruščov vyjadřující své rozhořčení nad Stalinovou lží jen na záchodě: „Prorocká scéna! Zahajovala novou epochu! Soumrak historek. Epocha postžertovná.“

* I o tom píše Kundera v Nesmrtelnosti a zdůvodňuje to tím, že humor může existovat jen tam, kde lidé rozeznávají rozdíly mezi důležitým a nedůležitým: ty rozdíly se začaly vytrácet, když veřejný prostor ovládly krvavé kýče jako stalinismus...

Václav Bělohradský: I zloduch Stalin ale má své lidské tajemství. Cítí lidský soucit s Kalininem, který má zvětšenou prostatu a pomočuje se. Stalina dojímá jeho věčně prohrávaný boj s močí, pojmenuje po něm Königsberg, město Kantovo. Jméno toho velikána ducha bude navždy propojeno se jménem muže, který vedl boj se svým močovým ústrojím, jako my všichni, a prohrával. Kantů je mnoho, pomočujících se Kalininů hodně. Ženy ukazují pupík, u všech savců sice jiný, ale vždy stejně neerotický, antiindividuální. Po individualistické epoše „stehna, hýždě, prsa“ přišla epocha pupíku, Milan Kundera se té epochy bojí, protože je spíše o opakovatelných savcích než o neopakovatelných lidech. Ale nejsou lidé savci a není důležité, aby žili na této Zemi v lásce a bratrství s ostatními savci a nesavci?

* V jedné recenzi, ze které jsi mi citoval, se říká, že pro Kunderu mezi filozofií a literaturou není rozdíl, jako pro Rabelaise, Montaigne, Sterna, Musila či Brocha. Jaká je tedy filozofie této knihy?

Václav Bělohradský: Kunderův pozdní román je o vždy vítězné, mateřské, ženské vrstvě dějin: o bezvýznamnosti. Z tohoto živného roztoku se rodí významy, zmocňují se na chvíli - ta chvíle může trvat i staletí - národů a lidstva, nazveme po nich celé epochy - renesance, absolutismus, osvícenství. Jména hrdinů boje o význam opanují naše ulice a náměstí, pak ale se vrací do živného roztoku bezvýznamného. „Co je to za pána, co tumá sochu?“ ptá se turista místních a málokdo z nich to ví. Jako savci jsou spojeni pupíkem - i Michelangelo v Sixtinské kapli namaloval Adama s pupíkem, jako by nebyl prvním člověkem -, jsou dějinné epochy navzájem propojeny velikány, kteří dávají době její význam a své jméno. I ti hrdinové ale jsou odsouzeni ke ztrátě významu, bezvýznamnost je už ohlodává, jen to ještě nechceme vidět. Ostatně už za života byli často malicherní a zaslepení, jako my všichni „lidé bezvýznamní“. Už nevím kdy, kde a kdo napsal, že Marxe trápila kopřivka, bez toho bezvýznamného faktu je jeho významné dílo nesrozumitelné. Nevím, jestli je to pravda, ale kopřivka jistě patří k těmsilám, díky nimž se ze živného roztoku dějin - z bezvýznamnosti - vynořují významy jako rychle či pomalu mizející obrazce, po nichž zbývá nostalgie. Nostalgie po významech, to je masová nálada, jíž se vyznačuje toto nové století. „Musíme se naučit bezvýznamnost milovat,“ říká Kundera. Musíme být vedeni nejen „vůlí k próze“, ale také přátelskou vstřícností k obětem prozaických poměrů, dodávám já. Zakladatel nakladatelství Adelphi, kde vyšlo celé Kunderovo dílo, italský spisovatel a velký Kunderův obdivovatel Roberto Calasso vydal nedávno knihu o Kafkovi nazvanou K. Na obálce je známá fotografie Franze Kafky, která nám ale připadá nová, protože dosud jsme znali jen jednu její polovinu. Max Brod z ní totiž odstřihl ženu, číšnici z nějaké kavárny, kterou Kafka snad miloval. Bezvýznamná číšnice se vrátila konečně na své místo po bok významného Kafky, Brodovi se nepodařilo vyhnat ji navždy z našeho obrazu Kafky. Musíme se učit milovat takové bezvýznamné postavy, odstřižené od těch významných, neustále po nich pátrat.

* Proč myslíš, že se Kundera rozhodl pro první vydání své nejnovější knihy právě v Itálii, v tvé druhé vlasti, i když ji napsal ve francouzštině?

Václav Bělohradský: Myslím, že Itálie, zejména ta berlusconizzata, je v Evropě „patria dell’insignificanza“, vlastí „bezvýznamnosti“. Tragicky groteskní byl nejen italský „duce Mussolini“ a jeho vojáci bojující zcela bez moderní výzbroje proti Rudé armádě, groteskní byl i italský komunismus se svýma - před reálným socialismem pevně zavřenýma - očima. Italská politika jako by byla stále zpívána zvučnými tenory na přehnaně vyzdobené scéně, nejvíce ze všeho připomíná živé obrazy provinciálních karnevalů. Věřím, že Kundera si vybral Itálii proto, že Itálie prošla díky svému rozpornému sjednocení a chatrné modernizaci velkou zkušeností bezvýznamnosti. Zachovala si přitom „dobrou náladu“, výbornou kuchyni a dobrá vína. Smířila se s ní, možná ji Italové - já k nim v tom patřím-i milují.

* Nemyslí Kundera, že se s bezvýznamností máme spíš smířit? Není láska k bezvýznamnosti již jen tvou interpretací?

Václav Bělohradský: Neexistují texty, jen jejich interpretace. Nicméně každý význam závisí na nějaké rétorické figuře, která získala hegemonii v určité době. Vše významné má svou poetiku, vzniká přepsáním životů, ponořených do bezvýznamnosti, do zvučných veršů. Ty verše postupně chátrají a nakonec se stanou směšnými jako básně našich obrozenců, které už lidé nečtou, protože jim nerozumí, a čemu rozumí, tomu se smějí. Na naše národní obrození usedl svit komična, tatíček Palacký přichází do hospody U Pinkasů, kde si jako otec národa smí vybrat ze dvou jídel, a starý Pinkas praví k návštěvníkům: „Nikdy nezapomeňte dnešního dne: dnes bylo vašim očím dáno spatřiti tatíčka Palackého!“ Význam zaslepuje. Z významů se skládá Historie, která v nás utlouká smysl pro historky, díky nimž jedině je čas obyvatelný. Vydávat se za nemocného rakovinou vzbuzuje ve společnosti zotročené Historií morální odpor. Každý člověk tu musí mít právo být hrdinou Historie, být hrdinou pouhé historky jako by nebylo dost důstojné. Kundera vypráví o jakémsi Quaquelique...

* ... dá se to zvláštní jméno nějak přeložit? Co jim chtěl asi Kundera říci?

Václav Bělohradský: ... to jméno snad odkazuje na qualunque, „jakýkoli“ či „každý“. Quaquelique je velmi úspěšný svůdce žen. Jeho technika je jednoduchá: na večírcích, kde všichni muži chtějí být brilantní a chytrými větami oslnit krásné ženy, říká jen obyčejné banality. Má úspěch, protože brilantní konverzace nutí ženy, aby ukázaly, že jsou na výši a to je vyčerpávající. Quaquelique je pro ně poklidný přístav; má u žen úspěch, protože jim nabízí azyl v bezvýznamnosti, bez jejíhož hojivého vlivu by se lidé navzájem povraždili v boji o to, aby jeden nad druhým vynikl. Význam (a jeho brilantní formulace) je vychýlení životního času do nepřirozené Historie, pak se kyvadlo musí vrátit zpět do času historek a bezvýznamného plynutí, v němž si člověk může nesoutěživě zasouložit.

* Na druhou stranu nepopírá právě tohle nejvíc sám Milan Kundera, který vyřazuje ze svého díla rané básně a snaží se o to, aby jako osoba ze světa zmizel a zbylo po něm z jeho díla jen to, co on považuje za nejvýznamnější?


Václav Bělohradský: Ano, Kunderův velkolepý pohled na dvacáté století můžeme pochopit jen z tohoto rozporu. Každý člověk se snaží přepsat svou životní prózu „do špatných veršů“, román proto není jen žánr, má zvláštní „ontologické“ (existenciální) poslání - odkrývat pod pozlátky veršů životní prózu a hájit tak obyvatelnost světa před těmi, kdo ji ohrožují svým zveršovaným hulákáním a lyrickou slepotou před zkušeností. Dodává také, že jen „romanopisec sám“ je jediným „pánem nad rozdílemmezi podstatným a nepodstatným“, protože dílo je jen to, co autor sám „uzná za hodnotu ve chvíli bilancování“. Vidíme tu romanopisce Kunderu přepisovat do veršů svou roli autora! Předpokladem románového díla je „antilyrická konverze“, člověk „vidí se náhle zdálky a je udiven, že není tím, za koho se měl“. „Že žádný člověk není tím, za koho se má, že toto nedorozumění je všeobecné a že vrhá na lidi něžný svit komična!“ Samotný „objevitel životní prózy“, jako by měl výjimku, privilegium být „tím, za koho se sám má“. Myslím, že i na tuto představu Kundery o sobě samém - nazval jsem ji kdysi „snem o absolutním autorství“ - padá „něžný svit komična“.

* To zní, jako kdyby autora, tedy stvořitele, srovnával s Bohem... Je to dáno nejspíš i tím, že Kundera romanopisce vidí jako toho jediného, který je schopen zahlédnout nejen verze světa, ale i toho, kdo je píše, jeho frustrace, traumata, skryté cíle a potřeby.

Václav Bělohradský: Román, ne romanopisec! Mezi autorem a postavami z jeho románu není vztah pána a rabů, autor je také jen jednou z postav románu, i o něm platí, co platí o nich. Autor vstupuje do ontologického pole románu na vlastní nebezpečí, porozumět románu znamená přečíst i autora jako jednu z jeho postav. Ostatně Doctorow někde řekl o Kunderových románech, že nejdůležitější postavou je v nich autor. Má pravdu, ale ta výjimečnost autora není v tom, že se na něj nevztahuje pravda o postavách jeho románu. Už jednou jsem napsal, že když Ludvík v románu Žert medituje nad svou komunistickou minulostí, říká: „Co mne na hnutí (komunistickém) nejvíc okouzlovalo ... byl volant dějin... byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a cítili je pod sebou... člověk ... je bude dirigovat a tvořit.“ Myslím, že malá tříska z toho volantu dějin, který kdysi jeho generaci tak pálil v dlaních, se zadřela Milanu Kunderovi do slova „autor“. Připisuje mu „dějinnou roli“ vytahovat lidi z jejich zveršovaných životních ulit a nutit je vyrovnat se s prozaickou pravdou o svých životech. Ovšem ani autor nemůže zůstat ve své zveršované autorské ulitě, i on bude přísným pohledem románu odhalen ve své prozaické pravdě.

* Milan Kundera to řekl ještě důrazněji: co do jeho projektu patří a co nikoliv, o tom má právo rozhodnout pouze on...

Václav Bělohradský: Ano, řekl, že „dílo je završení dlouhé práce na estetickém projektu, je to, co romanopisec uzná za hodnotu ve chvíli bilancování“. Není to ale pravda, romanopisec se často mýlí, autor není jediným pánem estetického projektu, podílí se na něm horizont čtenářských zkušeností, duch doby, nemůže vědět, co lidé přečtou jako jeho dílo. Jakobson kdysi napsal, že deníkové záznamy Máchy o jeho Lori - „ta má mordyjánskou prdel, pical jsem ji pozadu“ -a jeho líčení „něžné lehounké nožky a plamenných očí“, jsou jen dva různé sémantické plány téhož zážitku. A dodává: „Ale kdyby Mácha žil dnes, možná že by zrovna lyriku ponechal pro intimní potřebu a uveřejnil by spíš deník. Kritici by ho přiřadili k Joycovi a Lawrencovi.“ Klíčem ke Kunderově tvorbě se mi stále více zdá být právě jeho panské pojetí autora, jeho pastýřská péče o stádečko slov, které považuje za své dílo, jeho úzkost z toho, aby mu je neautorizovaní čtenáři či překladatelé nepoškodili. V epoše internetu je to paradoxní, ale právě z tohoto paradoxu musíme porozumět jeho obraně individuality a antilyrické konverze subjektu jako zdravého jádra dvacátého století!

* Vraťme se k Slavnosti bezvýznamnosti. Není směšnost významů hlavní téma Milana Kundery od samých jeho prozaických počátků? Kdysi přece řekl, že se našel jako prozaik v povídce „A nikdo se nebude smát“. Ta je právě o tom obrácení každého citu v trapnost a každého velkého gesta v komický akt...

Václav Bělohradský: Vždycky jsem tu povídku vnímal jako šifru Kunderova románového díla. Zcela bezvýznamná příhoda osedlá „koně příběhu“, ten se brzy stane divokým ořem a shodí svého jezdce do příkopu, z něhož se možná už nevydrápe. To, co se jevilo jako významné, se rozpadlo, bezvýznamné se projevilo v celé své nečekané nadvládě nad tím, čemu připisujeme svrchovaný význam. V Žertu se chce hrdina pomstít za utrpení padesátých let, chce přeříznout - to je ten správný výraz - ženu toho, kdo byl autorem jeho utrpení, neví, že ten muž je už dávno hrdinou obrodného procesu a ta zbytečně „přeřezávaná“ (a přitom fackovaná) dáma naditá v latexovém prádle už dávno není ženou vždy oblíbeného Zemánka. Z jeho pomsty se vytratil význam, tak jako ze sebevraždy oběti jeho pomsty se stane obyčejný průjem, protože snědla omylem místo prášků na spaní prášky proti zácpě. Román končí koncertováním s kapelou lidové hudby bez publika. A ta hudba, režimem zneužitá, jediná si udržela svůj smysl - význam té hudby je v tom, že nemá autora, je s námi jako naše vlastní bezvýznamnost, je věčná, protože je o smíření se s ní. Kundera tu nakukuje ze svého dvacátého století do století, které už jeho nemůže být, a připisuje mu tápavě význam jako my všichni. Bude to století, pro které bude příznačné vytrácení se významů, návrat významného do mateřské náruče bezvýznamnosti. Smiřující, osvobozující bezvýznamnosti! Přitom pádu významů zpět do bezvýznamnosti si musíme zachovat dobrou náladu.

* A právě v tom je jeho pohled nový: on to neodsuzuje...

Václav Bělohradský: Kundera je nakažen svým stoletím individualismu a mýtem autorství a originálu. Neumí se smířit s vytrácením se autora z dějin, s osvobozující energií reprodukce, jak ji poprvé popsal německý esejista Walter Benjamin. Neumí ještě vidět bezvýznamnost jako osvobozující, ale ví, že ti, kteří budou v přicházejícím století doma, se to musí naučit. Italský spisovatel Alessandro Piperno řekl o Slavnosti bezvýznamnosti, že poslední Kunderova kniha je poznámkou pod čarou k „jediné velké kunderovské knize“.

* Můžeš to osvobození od významu na něčem z této knihy ilustrovat, jako jsi to ilustroval na zmíněné povídce?


Václav Bělohradský: Vraťme se tedy ještě ke Kaliningradu, který se jmenuje po Kalininovi, protože Stalin v životě cítil něžné dojetí na Kalininem, který několikrát během svých projevů musel utíkat na záchod. Stalin ho někdy mučil: vyprávěl zdlouhavě vtipy, Kalinin neměl odvahu odejít, Stalin pozoroval jeho muka a skončil teprve v okamžiku, kdy v Kalininově tváři postřehl úlevu z pomočení. A jako odměnu za tohle mučení nesmyslně pojmenoval po tom bezvýznamném funkcionáři staroslavný Königsberg, město Kantovo. „Bojovat proti moči, která se rodí, roste, hromadí se, ohrožuje, útočí, zabíjí... Existuje snad lidštější a prozaičtější heroismus? Kašlu na tak zvané velikány, jejichž jména opanovaly naše ulice. Staly se velikány díky svým ambicím, marnivosti, lžím, krutosti. Kalinin je jediný, jehož jméno zůstane v naší paměti jako vzpomínka na utrpení, které každá lidská bytost znala, jako vzpomínka na zoufalý boj, který nikomu nepůsobí neštěstí než jemu samému.“ To je „slavnost bezvýznamnosti“. Ironický odstup od vášně k významu, který ruinuje naše životy. Kdo chce být velikánem, vždy se stane součástí nějakých stísňujících a utlačovatelských struktur. Význam v sobě nese vždy něco tyranského, proto je třeba milovat bezvýznamnost, jen ta nás vymaňuje z tyranie velikánů.

* Naskakuje mi v hlavě pasáž, v níž v jeruzalémském projevu Kundera říká, cituji: „Není smíru mezi romanopiscem a agelastem. Ježto nikdy neslyšeli boží smích, jsou agelastové přesvědčeni, že pravda je jasná, že všichni si musí myslet totéž a že oni sami jsou přesně těmi, jimiž si myslí, že jsou. Jenomže právě tím, že ztratí jistotu pravdy a jednomyslný souhlas jiných, člověk se stane individuem...“

Václav Bělohradský: Jeho jeruzalémská přednáška o dědictví Dona Quijota je nejlepším úvodem do Kunderova díla. Quijote bojuje o význam, který si odvodil ze špatných knih, na jeho hrdinné putování za významem usedl něžný svit komična jednou provždy. Kritika vášně k významu, to je dědictví Cervantesovo. Slavnost stojí proti všednosti jako význam proti bezvýznamnosti, je třeba slavit bezvýznamnost, o tom je poslední Kunderův román. Ontologické poslání románu můžeme nyní trochu přeformulovat: každý člověk chce druhé svést svým významem, svádějme se naopak svou bezvýznamností. Je to dobrodružná a strhující dimenze života!

* Jsi toho ty jako filozof schopen? To podle Kundery přece znamená žít proti duchu doby, teprve tehdy jsi individuum. Ty ovšem, jako filozof, jsi na souhlasu jiných do jisté míry závislý...

Václav Bělohradský: Moje knížka rozhovorů Mezi světy a mezisvěty má jako sjednocující motiv myšlenku, že je třeba „podvracet všechny objektivní verze světa“, že hledání objektivních významů nás vyhání ze společného světa. Významy nesjednocují, ale rozdělují! Jsme schopní sdílet chladný vánek, když je horko a mít z toho radost, ale význam ne. Bdící mají jeden společný svět, ale spící se obrací každý do svého světa, řekl Hérakleitos. Jenže nalezený význam - jak v dílech bližních, tak i v dějinách lidstva - je vždy snem, někdy rychle krvavějícím. Možná si vzpomínáš, že od našich prvních rozhovorů na pařeze v bonnském lese v roce 1982 je toto základní motiv mé filozofie (a nijak netrvám na tom, že literární žánr, který pěstuji, je filozofie). Význam vždy utlouká skrupule, které z nás dělají lidi, jak je to v názvu našeho prvního hovoru. Cituji tam Škvoreckého větu: „Dokud se naše myšlení pohybuje v oblasti teorie, chováme se jako zvířata, teprve když si čuchneme ke krvi, stanou se z nás lidi.“ Krédo vyznavačů významů, poskládaných do Historie, můžeme shrnout asi takto: bezvýznamní lidé mohou vykoupit svou existenci jen tím, že prolijí krev za to, co je v dějinách významné, ať už dobrovolně, nebo z donucení! Naše generace vyznávající historky, se dívala s přátelskou nedůvěrou na generaci předchozí, která se kála za svou víru v Historii.

* Ty, Václave, považuješ Milana Kunderu za jednoho z nejvýznamnějších romanopisců dvacátého století. Jenže je možné být významný tím, že bojuješ proti významu?

Václav Bělohradský: Věřím, že jednou přijde civilizace, v níž autoři nebudou existovat, jako tomu bylo ve středověku. Byly spousty obrazů a nikdo nevěděl, kdo je namaloval, říkáme jim třeba Mistr třeboňský nebo vyšebrodský. Myslím, že lidstvo se k tomu ještě během tohoto století vrátí, Kundera by byl jen Mistr pařížský (a pro nás Čechy Mistr brněnský). Po každém velkém autorovi dědíme jeho rozpory. Romanopisec odhaluje, že „nikdo není tím, za koho se považuje“, a dívá se s porozuměním na šok člověka, který se s tím musí smířit. Podle Kundery to platí o všech, jenom ne o autorovi. Vezměme za klíč k jeho dílu tuto Kunderovu úzkost ze světa, v němž by mělo platit, že ani autor není tím, za koho se má.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

dříve čtenář napsal(a):

Asi máte pravdu. Kundera bude Mistr pařížský, Bělohradský upadne do zapomnění a Hvížďala bude pro budoucnost Koryfej pražských novinářů všech antagonistických režimů...
03. 03. 2014 | 12:02

Ewa napsal(a):

" To je ale staré Kunderovo téma: Třeba v Nesmrtelnosti z roku 1988 najdeme věty: „Hranice mezi důležitým a nedůležitým (...) se stala nerozeznatelnou... Jestliže se veškerý čas promění v dětskou hru, zahyne jednoho dne svět za našeho veselého žvatlání a smíchu.“"
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

To bych brala :-)
http://www.youtube.com/watch?v=n_o3i5H-fLc&list=PL16E10CCF8192FB13

Vždyť jaké jsou jiné varianty?!
03. 03. 2014 | 12:24

Damúza napsal(a):

Člověk se rodí do světa, kterému nerozumí a když se dožije stáří, odchází ze světa, kterému už nerozumí vůbec.... říkala prý maminka Antonína Liehma. Asi znala pana Kunderu i Bělohorského zblízka.
03. 03. 2014 | 12:27

pravá slova v pravou chvíli napsal(a):

Bože Bože Bože...
03. 03. 2014 | 12:37

K.V napsal(a):

Pravá slova
Také trochu žasnu jaké mají pražští kavárenští intoši starosti.
Mne by třeba 1000 x více zajímalo jak to bylo s Mladou frontou
03. 03. 2014 | 12:44

mertens napsal(a):

Damúze. Jak mohla maminka Antonína Liehma vědět neěco o stáří, když zemřela v padesáti letech?
03. 03. 2014 | 13:07

gaia napsal(a):

mertens

dřív to bylo jinak. Babička Boženy Němcové umřela v 53. A všichni jí říkali stařenko a ctili pro její moudrost.

Kdežto chlapi,jak koukám po 50 už senilní
03. 03. 2014 | 13:28

škrhola napsal(a):

mertens
Vy jste ten slavný Kašpárek Mertens?
03. 03. 2014 | 13:47

Damúza napsal(a):

mertens

gaia vám odpověděla za mně. Pan Liehm cituje svoji maminku docela často. Asi to byla nevšední, moudrá žena. Moudrost asi nebude přímo úměrná věku, natož pohlaví.
03. 03. 2014 | 13:50

zk napsal(a):

S tou adorací bezvýznamnosti bych byl opatrný. Především není jisté, že dnešní dobu lze charakterizovat rozchodem s velkými (totalizujícími) projekty dvacátého století, že v dnešní epoše komunikační hojnosti, reprodukce atd. už neobstojí žádné "velké vyprávění" - co třeba velké vyprávění o konci dějin, o nevyhnutelné a historicky nutné globalizaci?; a není nakonec takovým velkým vyprávěním i samotné postmoderní učení o podvracení objektivních verzí světa, které nám mimo jiné neustále připomíná, že svět je příliš složitý, komplexní a nepřehledný na to, abychom ho mohli radikálně změnit, že uvažovat o alternativě k systému je nebezpečným dědictvím metafyziky... a v důsledku tak toto učení funguje jako apologetika pozdně kapitalistického statu quo a jeho velkého vyprávění o neviditelné ruce trhu?

Možná by také stálo za to připomenout postřeh francouzského filosofa Alaina Finkielkrauta, Kunderova přítele a obdivovatele: postmoderní doba nás sice odnaučila respektovat velké i menší autority (slovníkem tohoto rozhovoru - význam), to ale neznamená, že ony autority a hierarchie zmizely nebo že se nějak radikálně oslabila jejich moc. Nestřílí si ale potom filozofie, která hlásá program oslabování všech silných verzí světa, tak trochu gól do vlastní branky? Obejde se kritická reflexe bojující proti dnešnímu útlaku (a k ní patří i Václav Bělohradský a desítky jeho výborných esejů) sama bez svého silného příběhu? Který by nejen rozvazoval pouta, ale také dokázal spojovat?

Škoda, že pan Hvížďala nekladl přece jen trochu kritičtější otázky. Například kde je hranice mezi objektivní verzí světa, kterou je třeba zpochybňovat, a společným světem, o nějž musíme pečovat? Nemůže tomu být tak, že jistá dějinně podmíněná, vnitřně rozporná a v mnoha historických mutacích dokonce totalitářská verze světa je současně jediným "milieu", v němž mají slova z tohoto rozhovoru, případně ontologie Kunderových románů, vůbec nějaký smysl? Připomeňme třeba, že ve Francii se nedávno vytvořila aliance odpůrců genderové výchovy (jak postmoderní!) na školách, tvořená přívrženci krajní pravice, katolíky a muslimy. Není nakonec ten naivní a arogantní, možná v něčem i totalitářský osvícenský příběh o republikánské škole vytrhávající děti z pout předsudků jejich rodin a komunit přesně tím, o čem se zmiňuje citovaný Hérakleitův výrok, pro nějž měl ostatně sám Bělohradský před časem větší pochopeni? (Viz esej "Kdo filosofuje": "Ještě nikdy nebyly síly, které nás odvracejí od společného světa, tak mocné. Žijeme ve věku akční nabídky vlastních vědomí a světů. Mnoho převozníků nás dnes umí rychle a snadno přepravit ze špinavého a neposlušného světa společného, do čistého a poslušného světa vlastního."
http://www.multiweb.cz/hawkmoon/kdo-filosofuje.htm)

Jak poznat, kdy je románový boj proti problematickým nárokům společného světa zároveň bojem za právo na kýč a simulakra světa soukromého?
03. 03. 2014 | 14:01

n-noname napsal(a):

Jeden Don Quijot je nádherná literární paralela, ale dva je fraška. Tento boj proti buranství viz. režisér Menzel, je jen bojem proti větrným mlýnům, který bojovníci nechápou a diví se, že pro okolí jsou pro smích.
03. 03. 2014 | 14:01

bleblebleble napsal(a):

Právě jsem na náhodném odkazu shlédl tentokrát velmi dobrého Alexe Jonese, jak říká:

"Je to katastrofa. Lidi nejenže už nevěří vůbec žádným médiím a politikům, oni už nevěří ani mně! Když jsem jim před třemi dny říkal, že Rusko musí zabezpečit perimetr a vtáhne na Krym a východní Ukrajinu, nevěřili mi. Oni totiž už vůbec ani nevěří, že Rusko existuje!"

Jsem zvědav, jak by si pánové Hvížďala, Bělohradský, Kundera nebo Liehm poradili se skutečným diskusním partnerem, jako je Alex.
03. 03. 2014 | 14:11

Taoiseach napsal(a):

Milan Kundera odmítá mluvit o svém díle a tvrdí, že všechno, co je potřeba k jeho výkladu, je přímo v tom díle obsaženo, ať už jsou ty eseje samostatné (Umění románu), nebo začleněné do pozdějších románů. Takže kdyby se NEDEJBŮH náhodou dověděl, že jeho dílo vykládá provokatér, který ve snaze jít vždycky proti proudu vykládá každou chvíli něco jiného, asi by z toho moc radost neměl - :)
03. 03. 2014 | 15:22

aga napsal(a):

Čte to tu nějaká feministka? Možná by to sneslo trochu peprné kritiky z této strany, dva senilní dědkové rozebírající smysl či nesmysl světa nad slinty třetího, k čemuž jim slouží jako pomůcka fantom ženského těla.
03. 03. 2014 | 16:40

aga napsal(a):

..těla bez hlavy, rozumí se samo sebou...
03. 03. 2014 | 16:42

gaia napsal(a):

aga

já už jsem to feministicky okomentovala.
Žena s věkem získává moudrost a chlap senilní. A ještě chce být důležitý
03. 03. 2014 | 17:02

Richard napsal(a):

"Význam v sobě nese vždy něco tyranského, proto je třeba milovat bezvýznamnost, jen ta nás vymaňuje z tyranie velikánů."
V.B.

Proč mám pocit, že se Bělohradský sám, snad na rozdíl od Kundery, který ke smíření s bezvýznamnosti vede pouze lehkým, nenásilným a intuitivně přirozeným odkrýváním prázdnoty a směšnosti skrytými pod povrchem velikosti, svým aktivním vzýváním lásky k bezvýznamnosti vlastně touží zvýznamnit? Proč Bělohradský vzývá lásku k bezvýznamnosti, na rozdíl od Kundery, tak významně? ... uměle, vykonstruovaně a na rozdíl o intuitivního Kundery příliš racionálně...
Skoro mám pocit, že v tom cítím něco "komunistického", jeho levicový obrat, jenž se stále více boří do bahýnka oprašovaného kolektivismu. "Budu vzývat lásku k bezvýznamnosti, aby každý, byť i ten nejobyčejnější človíček, mohl skrze znovu objevenou lidovou historku, v dnešní době již Histrorií zasypanou, nabýt individuálního významu.
Bělohradský tak vlastně hledá význam vlastní individuality skrze kolektivismus, hledá vlastní významnost skrze bezvýznamnost, na rozdíl od Kundery však trochu křečovitě.
Vlastně jde o jakousi paradoxní intenci, která mi trochu připomíná Franklovu metodu, jež zahání úzkost tím, že jí hlasitě přivolává. Bělohradský tak přivolává vlastní významnost tím, že jí zahání láskou k bezvýznamnosti.
Ostatně nedávno jsme tohoto filosofa milujícího bezvýznamnost mohli spatřit v situaci přebírání VÝZNAMenání z rukou Zemanových.
Bělohradský si hraje se slovy, ale dle mého trpí zmateností a sám přes odsuzování individuality se touží stát jedinečným/individualitou, jen jde na to z druhé strany, vzýváním společného.
Neříkám, že je špatný, to ne, ale trochu racionálně gýčovitý mi přijde.
Kunderu jsem nečetl, ale jako postava, osobnost, autor na mě působí velmi, v takovém pozitivně negativním, výsměšném tónu, který právě pohlíží pod povrch vykonstruované velikosti a odkrývá její směšnost. Doufám, že se k jeho dílku někdy dostanu.
-------
." Bdící mají jeden společný svět, ale spící se obrací každý do svého světa, řekl Hérakleitos. "

to tvrdil Herakleitos, ale po něm přišel zase Platón, který řekl, že sen má své vlastní bytí a je společný nám všem, resp. má kolektivní povahu. Tím položil základ pro tzv.. kolektivní nevědomí z jehož podstaty vyplývá, že také spící se obrací ke společnému světu - věčným archetypům, které jsou jakýmsi obecnými, nevědomými vzorci hodnocení skutečnosti společné nám všem, z nichž se právě rodí základ pro vědomé uchopení významu. Významy tak nejsou pouhou konstrukcí vědomí, ale věčnou a stále se opakující zákonitostí ukrytou v instinktech. Je ovšem samozřejmě rozdíl mezi vykonstruovaností a pravým významem, podobně jako mezi povrchním, racionálním gýčem, který stvořilo výlučně vědomí a uměním vyvěrajícím z hlubin archetypálního nitra. Rozdíl mezi významným gýčem a skutečnou významností lze spatřit právě ve směšnosti prvního.
03. 03. 2014 | 18:03

Jáchym napsal(a):

Richard 18.03
AAúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!...........(fňuk.)
03. 03. 2014 | 19:12

Fialenka napsal(a):

aga

mně to bylo dost nepřijemné, když jsem čtla, jak použili tu ženu jako nějakou pomůcku při hodině chemie.

Jinak je ten rozhovor zajímavý. Akorát by to jistě šlo vyjádřit jednodušeji.
03. 03. 2014 | 19:12

Ewa napsal(a):

aga

Pohled ženy:
http://www.youtube.com/watch?v=XFrL0lXxx-s
http://www.youtube.com/watch?v=otmV65hyDYE
03. 03. 2014 | 19:47

Ewa napsal(a):

aga napsal(a):

Čte to tu nějaká feministka? Možná by to sneslo trochu peprné kritiky z této strany, dva senilní dědkové rozebírající smysl či nesmysl světa nad slinty třetího, k čemuž jim slouží jako pomůcka fantom ženského těla.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem zřejmě žena a nikoliv feministka, protože z četby tohoto blogu jsem hotová :-)
03. 03. 2014 | 20:01

aga napsal(a):

Aby si bezvýznamní dědci dodali významu sami před sebou, tak definují sám pojem "význam" jako opak "bezvýznamnosti mateřské náruče". Ale to je Bělohradského krédo - "definuj, nebo budeš definován", a nakonec, proč ne. Akorát že nemáme šanci dorozumět se slovy, když si každý definujeme jejich význam na svou bezvýznamnou míru.
03. 03. 2014 | 20:46

Ewa napsal(a):

aga

Marně si hlavu lámu, proč jsem považovala za významné přečíst si tento blog o významu bezvýznamnosti a jaký význam přečtení mělo. Význam jako významný pro mě bezvýznamnou je potvrzení významného - vím, že nic nevím.
03. 03. 2014 | 20:56

thou napsal(a):

Jak jsem Italy poznal,nepovažuji je v "obraze Kundery" za takové dekadenty.

Pokud jsem tam byl za socialismu ještě,byl ike mně milí,otevření,stěžovali si na svou vládu (neměli strach z Čechů).Pokud jsem tam byl za postkomunismu,nápadně chválili jejich režim,drželi odstup (Češi -postrach.Odepsali nás jako lidi.).

Patřím k lidem ,které vždy potěší zpráva o výbojích lidského ducha,přestože je zde náš propracovaný životní styl,pro který zde lidé Rusy vidí pozadu a ve světě nás kvalifikuje jako "bačkory".A v tom vrcholně zajímavém intelektu vědy a uměníi vždy mi vepředu výrazně připadali jen Rusové a Italové.Originalita,objevnost.

Maďaři mají víc slavných lidí než odpovídá významu jejich objevů,Německo-pisatel velmi dobrých učebnic,Amerika-fabrika na objevy,ale jaksi "strojové".
Myslím si,že i když Italové a Rusové kdesi cítí zklamání ze ztráty svých velkých ideálů (viz Kundera píše nepřímo o tom ),v dnešní době se chytají více než Česko.Stále usilují o úspěch.
Rusům to ordinoval Stalin,ctižádost k úspěchům,před ním byli nihilisty a nevěřili si a ani soukmenovcům.A Česko, se nechytá,po vysazení z rámu socialismu,na který bylo zvyklé.Je na tom daleko hůře psychicky a výkonově než Itálie a Rusko. Přes svou tradiční dobrou středostavovskou kulturu.
03. 03. 2014 | 21:17

Richard napsal(a):

ještě něco málo
Pokud Bělohradský tvrdí, že, .."Klíčem ke Kunderově tvorbě se mi stále více zdá být právě jeho panské pojetí autora, jeho pastýřská péče o stádečko slov, které považuje za své dílo..", pak sám Bělohradský se mi jeví v jeho vlastních slovech spíše ztracen, zmaten, odtržen od instinktu, nástroje, kterým Kundera právě bezvýznamnost odkrývá a smiřuje je s ní, z čehož paradoxně a zcela přirozeně vyvěrá nový nezanedbatelný význam(nost) = odhalení, smíření, završení, znovuzrození.
Kundera nejspíš odhaluje bezvýznamnost vykonstruované velikosti, grandiozity či uměle vytvořeného dojmu významnosti s citem literáta, jakoby dítě odhalovalo nahotu císaře a poskytovalo tak jistou úlevu všem, kteří jsou lapeni v pasti vlastního komplexu méněcennosti, pramenícího z konfrontace s maskou nafouklé významnosti, kterou však sami nedokáží odhalit. K tomu jim nejspíš dopomáhá spisovatelskou intuicí Kundera.
Bělohradský však, zdá se mi, spíše říká "choďme rovnou všichni nazí, milujme nahotu, buďme naturisté, jen tak bude nám všem dobře, jen tak nikdo nebude moci význam předstírat a na své si přijdeme všichni". Jako racionalista posouvá situaci z umělecké a hlubší podstaty do povrchní, ideologické roviny a za pomoci umělé, racionální konstrukce tak vlastně prvoplánově zvýznamňuje bezvýznamnost. Sám tím vlastně vytváří bezvýznamný, rozumově-morální kýč. Jakoby chtěl vyrábět Kunderův umělecký originál odhalované bezvýznamnosti pásově, masově, ideologicky, v domnění, že tak stoupne cena všech. K dokonalosti jeho kýče chybí už jen jeho moralistně uvědomělá výzva "měli bychom"
---------
." Bude to století, pro které bude příznačné vytrácení se významů, návrat významného do mateřské náruče bezvýznamnosti"
V.H.

tohle nevím, jestli chápu správně, ale "mateřská náruč" v sobě jako symbol nese význam z nejvyšších - smíření, návrat do původního lůna přírody, zrod i zánik, uzavření cyklu, pohlcenost pudem, nevědomím, návrat do nadčasové věčnosti bytí, přijetí smrti.
Tedy, spíš bych to viděl, že pánové nevyzývají ani tolik k lásce k bezvýznamnosti či ke smíření s ní, jako k hledání původních, hlubších významů, byť Bělohradský to má nějak naopak ="mateřská náruč" jako příklad bezvýznamnosti, to může skutečně říct jen přeracionalizovaný intelektuál, odtržený od hlubších kořenů a skrytých významů, resp. instinktů z nichž významy pramení.

ale vůbec si nejsem jistý, zda-li celý rozhovor chápu dobře.
03. 03. 2014 | 22:40

depo napsal(a):

to Richard:

mám pocit,že jste něco vystihnul příznačného z některého z rysů modelu "úspěšné standartní západoevropské společnosti" s tvorbou "standartních objevů" ve vědě, v níž ale pod honosností stavby se dosud skrývá leccos i kořenité národní etnicity.

Nedej bože,ovšem kdy se tato dvojkombinace modelu s nahotou promění v hejna kobylek žravých táhnoucích na východ,jako v třicátých letech.Tehdy ovšem nikoliv jen verbálně naši demokratičtí předkové nazývali Italy fašisty,i přes řád Bílého Lva od T.G.M. Benito Mussolinimu (idolu tehdejších českých mladých lékařů a právníků sdružených ve fašistické Vlajce) a tehdejší českou sociální demokracii "sociálfašisty". Ostatně známý vysoce postavený člověk v německém nacistickém kolosu se po válce o slavném vůdci české poválečné sociální demokracie -B.Laušmanovi-na internetu aspoň -vyjadřuje,že se jemu s ním za protektorátu spolupracovalo výborně.

Ale rozlišujme mezi fašismem a sociáldemokratismem,na rozdíl od Anderse Breivika,který obdivuje bývalé norské antifašisty-odbojáře WWII amerického střihu..Anti-Quislingy.V jeho jím tzv .Traktátu.
Protože je-li fašismus největším protiikladem a nepřítelem komunistů,což dokázal tehdy jejich masovým vražděním třeba v Kyjevě 1941 ve WWII, je sociáldemokratismus tehdy křepelka se zlomenými křidélky v těch třicátých letech,která se bála proměnit v komunismus (zastrašena mordy fašistů?-nedostatkem osobní odvahy a zbabělostí?ilusemi ? rozpolceností ?) a zároveň nenašla žádný protijed proti masovému nástupu fašismu jak ho zastavit.Protože jedině jedna velká nedílná sloučená levice mohla hrozbě fašismu zabránit.U nás sociáldemokratismus byl okrajový jev ve dvacátém století,protože po roce 1923 před válkou i po válce měla sociální demokracie málo voličů zde.Zde levici měla nahradit celá společnost vyjma vlajkařů a Háchystů Národního souručenství.V Bulharsku např. přes jejich jednotky SS vůbec k vraždění židů nedošlo tehdy a ani k útoku i Bulharů na SSSR. V Maďarsku naopak došlo výrazně k obojímu,v Maďarsku s plejádou vědců v USA třicátých let,samý slavný.Jeden slavnější než druhý.

Myslím si,že opravdu významné věci a lidé sice mohou načas mizet v povědomí aby se zase po čase vynořili (y),ale bezvýnamné upadne v zapomění trvale samo od sebe .A tak ta sebekritika osobnosti Vámi citovaná nesmrdí , vědomí vlastní zbytečnosti v roli je něčím čím se navíc dá předejít označení od jiných,typu výroků Maxima Gorkého o "zbytečných lidech" po roce 1918.
04. 03. 2014 | 05:18

poznámka pod čarou napsal(a):

Babičce Boženy Němcové (Marii Magdaléně Novotné) bylo v době příběhu 55 let, zemřela v 71 letech (1770 - 1841).
04. 03. 2014 | 09:25

gaia napsal(a):

poznámka pod čarou

no vidíte to, jak byla v 55 moudrá , to chlap nezmoudří ani v 86.
Dovedete si představit babičku, jak básní o erotice?
04. 03. 2014 | 10:59

Fialenka napsal(a):

Zmínka o pupíku mě přivedla na otázku, kterou by se pánové mohli taky zabývat. Tedy .... proč umělci malovali Stvořitele s pupíkem. To má Stvořitel nějakou mámu, které se narodil?
04. 03. 2014 | 13:46

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy