Židé tvrdí, že zákon musí být tvrdý jak žula. Jinými slovy, že ho nelze překrucovat. Angličané zase říkají, že důležitější než psané zákony jsou ty nepsané. Jinými slovy, že tradice je to, z čeho vyplývá úcta k zákonu. Postoj našich zákonodárců a politických stran ke způsobu volby prezidenta, tedy snaha za každou cenu obejít tajnou volbu, a přesto hovořit o tajné volbě, a způsob, jak byl volen Masaryk i Havel, poukazuje na absenci obou ukotvení.

Připomeňme si: Oficiálně byl T. G. Masaryk do prezidentského úřadu stvrzen ve čtvrtek 14. listopadu 1918. Tehdy se v Praze sešla v prostorách českého zemského sněmu ve Sněmovní ulici, kde dnes zasedá poslanecká sněmovna, schůze rozšířeného Národního výboru, který se na ní změnil v nevolené, pouze z „Čechoslováků“ složené takzvané Revoluční národní shromáždění. Klíč k jeho obsazení přibližně odpovídal mandátům z posledních voleb v roce 1911. Slováci vyslali své reprezentanty stranicky nerozdělené. Protože české strany sváděly boj za každičký mandát, byla přitom mezi slovenské poslance, kterých bylo jen čtyřicet z plánovaných 256, zařazena i Masarykova dcera Alice a čtyři další Češi, označovaní za staré bojovníky za slovenskou věc.

Ceremoniál byl vymyšlen tak, aby v momentě vyhlášení republiky a zvolení prezidenta začaly v Praze vyzvánět všechny zvony, proto schůze začala v 11:40. Na tento moment byla upnuta pozornost všech zúčastněných, takže si přítomní ani nevšimli – a nikoho to zřejmě nezajímalo – že schůze nevyčkala příjezdu slovenských poslanců, jejichž vlak se zpozdil. Volba de iure byla neplatná.

Podobně nestandardní situace nastala na konci roku 1989, kdy bylo potřeba nejprve zvolit do čela federálního shromáždění Alexandra Dubčeka a za prezidenta Václava Havla. S drastickým receptem přišel autor komunistické ústavy z roku 1960 a dodnes poslanec za sociální demokracii Zdeněk Jičínský, který použil starou komunistickou metodu zroku 1969, kdy byli z parlamentu odstraněni reformní komunisté kooptací. Do parlamentu byli za nejzkompromitovanější komunistické představitele kooptováni, to znamená přibráni nikoliv v řádných volbách, ale jen rozhodnutím ostatních zákonodárců, noví lidé z Občanského fóra. Pan Jičínský to prý komentoval podle Petra Pitharta slovy: „A teď jim vrátíme, co nám udělali tenkrát po srpnu!“ Měl na mysli srpen 1968. O měsíc později v roce 1990 sama vláda musela konstatovat, že kooptování nebylo nejčistším řešením, řečeno diplomaticky, a že diskreditovalo Československo v zahraničí. Opět de iure šlo o neplatnou volbu.

Díky ní ale byl 28. prosince (datum mělo už svou číslovkou zřejmě připomínat 28. říjen, kdy byl domácími politiky provolán samostatný stát v roce 1918 a zároveň 28. listopadu KSČ oznámila, že se vzdá mocenského monopolu, což ale jistě nebyl úmysl) zvolen za předsedu federálního shromáždění Alexander Dubček a o den později za prvního prezidenta Československé socialistické republiky Václav Havel. Sám mi o tom v knize Prosím stručně řekl: “…bylo to velmi zvláštní. Když jsem například sledoval rozpravu před volbou v televizi a viděl, jak mé zvolení doporučují poslanci jménem všech možných státem dosud řízených organizací od Svazu žen až po Československou lidovou armádu, měl jsem vskutku pocit absurdity….To působilo opravdu jako z Krále Ubu.“

Za další selhání je možné považovat i oznámení, že Josef Bartončík, tehdy předseda KDU-ČSL a místopředseda Federálního shromáždění, byl placeným spolupracovníkem StB, v termínu těsně před volbami v roce 1990, kdy to zákon zakazoval. Zakládali jsme nový stát a hned na jeho počátku jsme dvakrát porušili zákon stejně, jako to dělali komunisté. Morální nároky jsme kladli nad zákon, tedy nad domluvená pravidla, což byl špatný signál pro občany hned na samém počátku.

Totéž se děje bohužel i dnes, po osmnácti letech druhé samostatnosti, a to bez viditelného protestu občanů, když poslanci a senátoři za ODS se podpisem zavazují, že budou volit Václava Klause a sociální demokraté spolu se zelenými uvažují o něčem podobném, a to navzdory tomu, že poslanecký slib je zavazuje k tomu, že poslanci budou volit „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. De iure i tento podpis je už porušením slibu, což je de facto také zákon. Přitom statut tajné volby byl ve staré Evropě vymyšlen právě proto, aby byla podtržena svoboda takového rozhodnutí, která je zcela nezávislá na mínění stranických sekretariátů, protože i vítěz, který z takové volby vzejde, má být nadstranický. Při tajné volbě se má volič řídit jen svým vědomím a svědomím, tedy tím, co ho přesahuje, co ho spojuje s pravdou, která je nejvyšší, nedosažitelná a ční vysoko nad ním: věřící by řekli, která je božská, a sociolog by dodal, která není horizontálně komunikovatelná. Tajná volba je symbolem pouze vertikální komunikace, která se všem sekretariátům vyhýbá a jenž je spojena s nejvyšším trůnem, před nímž je každý vypravěč vyslyšen.

Nestranný pozorovatel by možná dokonce řekl, že právě toto permanentní nedodržování vlastních zákonů (a naše věčná snaha začínat od nuly) je to, co nejvíc poškozuje naše národní zájmy v zahraničí a dodnes nás vylučuje ze staré Evropy.