Jiří Načeradský, jeden z bezpochyby nejvýraznějších českých malířů druhé poloviny XX. století zemřel 16. dubna 2014 v Praze ve věku 74 let.

Akademii výtvarného umění vystudoval u profesora Vlastimila Rady v roce 1963 a hned na prvních výstavách bylo vidět, že ho zajímá figura. V roce 1965 na tzv. Jarní výstavě v Mánesu už vystavoval s tehdejší uznávanou starší generací a za další dva roky měl již v Galerii mladých samostatnou výstavu. Byl výrazný a nedal se přehlédnout: V roce 1967 spolu s Jiřím Sopkem a Rudolfem Němcem odjel na rok do Francie, kde se nadýchal jiného vzduchu a potkal jinou barevnost, která ale asi nejvíc ovlivnila Sopka.

Bohužel záhy přišla ruská okupace a s ní i řada zákazů, ale Jiřího Načeradského tento příkrý zlom nijak nezlomil. Uchoval si vnitřní svobodu a i za velmi těžkých podmínek zůstal svůj. Ba co víc, pomáhal mladším. Jiří Sozanský, osmašedesátiletý sochař, grafik a malíř mi o něm řekl: " Jiří Načeradský byl koncem sedmdesátých let nejdůležitější osobností v navazování mezigeneračních kontaktů mezi výtvarníky. Byl to on, koho jsem získal k účasti na spanilých jízdách po ateliérech umělců, kteří byli mimo oficiální scénu té doby. Návštěvy se uskutečnily za přítomnosti profesora Kotalíka, ředitele Národní galerie, který se snažil tvorbu těchto umělců získat do svých sbírek, kam patřila. Jiří Načeradský byl v těchto souvislostech nezištným a obětavým průvodcem."

V roce 1980 Načeradský podpořil projekt Jiřího Sozanského v Terezíně, který tam připravil velký environment ještě společně s Oldřichem Kulhánkem a Zdeňkem Beranem: Prostředí bývalého koncentračního tábora pro Židy se pokusili tito umělci oživit, dát mu příběh a novou dimenzi.

Ač jiným Načeradský pomáhal, zůstal po většinu doby sám: Nerad se sdružoval, až zřejmě když viděl, že by svou přítomností mohl něco trochu ovlivnit, což bylo v roce 1987, přidal se k Volnému uskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Tam se sešel opět s Jiřím Sopkem, ale i řadou mladších umělců jako jsou Václav Bláha či třeba Michael Rittstein.

Načeradského výtvarný rukopis je snadno zapamatovatelný, od všeho ostatního se liší hlavně sarkasmem a ironií. Když jsem se po roce 1989 vrátil z exilu do Čech, jako první výtvarná díla jsem si koupil právě dva jeho kvaše, jejichž imaginace mě hořce rozesmála. A teď, když se na jeho obrazy dívám, vzpomněl jsem si na jeho větu: "Já lidi nezkoumám, zkoumám pouze své možnosti, jak je zobrazovat a namalovat."

A nejspíš právě v tomto Načeradského přiznání je zakleta jeho síla, pomocí které vždy vykročil z jakéhokoliv pouhého osobního sdělení.

Psáno pro Český rozhlas Plus