Nejúžasnější je pro mě ne ta chvíle, kdy tajemství potkávám, kdy ho držím už v ruce, ale moment, kdy začnu tušit, že brzy budu něco držet v ruce, aniž vlastně přesně vím co. V tu chvíli ve mně něco zableskne a já vím, že se toho dotknu, řekla mi, když jsme spolu pracovali na knize Stopy Adrieny Šimotové.

Básníky někdy rozdělujeme do dvou kategorií: poeta natus a poeta doctus, tedy na ty, kteří mají přirozený talent a inspiraci nalézají pracně na dně své duše, a na ty, kteří se to jen naučili.

Myslím, že totéž lze říci i o některých výtvarnících. Adriena Šimotová je artifex natus: dokázala vše, co se naučila, zapomenout (kromě řemeslné zručnosti), a proto je její výtvarný rukopis originální a i ve 21. století snadno rozeznatelný a zapamatovatelný stejně jako rukopis dalších velkých umělců minulého století, jako byli Pablo Picasso, Andy Warhol či náš Jiří Kolář.

Adriena Šimotová se narodila 6. srpna 1926 v Praze, kde rovněž 19. května 2014 zemřela. Její otec byl technický úředník, matka vystudovala umprum. Doma se muzicírovalo: malá Adriena hrála na klavír a uvažovala o tom, že by ho šla studovat. Praktická maminka ale zasáhla. Řekla jí: „Kreslení je lepší, protože i s menším talentem se můžeš snáze uplatnit.“ Velký intelektuální vliv na ni měla její babička: švýcarská Francouzka, vyrostla v bilingvním prostředí.

Nejprve absolvovala Střední grafickou školu, kde ji řemeslnou zručnost naučil profesor ZdeněkBalaš, na kterého ráda vzpomínala. Do roku 1950 studovala na umprum u profesora Josefa Kaplického, otce architekta Jana Kaplického, který se o ni hned po absolutoriu, v nejtěžších dobách krutého stalinismu, postaral: nabídl jí, aby zůstala a udělala si kandidaturu věd. Od něj se naučila přesně artikulovat problémy. Těsně po skončení postgraduálního studia v roce 1953 se vdala za stejně výrazného malíře, ilustrátora a grafika Jiřího Johna, jenž byl rovněž jako ona členem skupiny UB 12 (spolu například se Stanislavem Kolíbalem, Václavem Boštíkem, Jiřím Šetlíkem: šlo jim o duchovní charakter projevu). Bohužel její manžel brzy těžce onemocněl a zemřel v roce 1972. A podobně těžký osud potkal i jejich syna: zemřel v roce 1994. Obě události ji silně zasáhly a ovlivnily její tvorbu.

„Celý život je cesta k sobě samé. A jestli jsem grafička, nebo malířka, to také nevím, protože se tak nevymezuji. Hodně jsem dělala grafiku, ale grafičkou bych se nenazvala. Malovala jsem, ale už je to dávno. Asi jsem výtvarná umělkyně,“ řekla mi v roce 2005 a pak meditovala nad slovem „umělkyně“. Moc se jí nelíbilo, protože v češtině umělkyně si osobuje právo, že něco moc umí – víc než jiní. Ve francouzštině „artiste“ či v němčině „künstler“ jsou slova mnohem univerzálnější. Čeština dle paní Šimotové propůjčuje slovu „umělec“ hodně hierarchické postavení: umělec si dělá nároky na adoraci či zatracování. Tím, že umí, se vyřazuje a nutí druhé, aby se na něj dívali nahoru, protože na umělce se nelze v češtině dívat svrchu. Ve Francii a v Německu – díky jinému kontextu slov – ano.

Její výklad vztahu k umění připomínám hlavně proto, že paní Šimotovou dost přesně charakterizuje to, že víc než schopnosti tvořit si vážila schopnosti být přesný, najít si vlastní cestu v nejrůznějších materiálech (tak se dopracovala k otiskům a trhání papíru) a způsobech zpracovaní k svému tajemství, a teprve v tom spatřovala pravou originalitu. Rozhodně ne v pouhé jinakosti, která dle ní může být jenom kalkulem. Adrienu Šimotovou zajímalo najít v sobě takový klid, aby pochopila, kdy obraz k ní sám přijde: v tom byla zcela výjimečná.

Psáno pro LN