Organická, myslící a cítící architektura

24. 12. 2007 | 00:28
Přečteno 5903 krát
Rozhovor s arhcitektem Josefem Pleskotem

Dnes se často soudí, že většině velkých společenských, tedy politických změn musí vždy předcházet kulturní změna: bez encyklopedistů by nebyla Francouzská revoluce atd. Podobně se zase tvrdí, že i změnám v architektuře na přelomu XIX. a XX. století, kdy se i naše společnost rozloučila s romantismem a iluzivním pojetím staveb a přešla ke geometricky čistším tvarům, předcházely práce básníka J.S.Machara, kritika F.X.Šaldy a sociologa T.G.Masaryka. Bez nich by nikdy nevznikl Manifest moderny sepsaný v roce 1895.
Má vaše organická, myslící a cítící architektura taky nějaké filozofické a básnické kořeny?

Dokážu si představit ten vztažný bod, ke kterému vede linie i přes vámi uvedená jména. Odpovědět na takovouhle otázku ale vůbec není snadné, protože člověk neustále jen pracuje a myslí na to, jak udělat zakázku, jak se vypořádat se zadáním. Kde se přesně nachází základ, ze kterého vycházím, o tom jsem dlouho systematicky neuvažoval, dlouho jsem se takhle neanalyzoval.

A nemáte chuť se o to pokusit?

Každý architekt by se měl na opravdovou práci dlouho připravovat. Mně osobně minulý režim, který tu vládl do konce roku 1989, v přípravě na opravdovou práci v mém oboru moc nebránil. Nemohli jsme sice stavět, nemohli jsme produkovat a proměňovat energii v nějaké dílo, jak by tomu asi bylo, kdyby situace byla jiná. Do určitého věku to moc nevadí.Mým štěstím bylo, že jsem měl dobré kamarády, se kterými jsem se mohl a chtěl konfrontovat a dával se jimi ovlivňovat. Často jsme řešili vlastní zadání a zkoumali dost důležitých věcí. Tehdy na to byl čas.

To byli jací lidé, mohl byste je jmenovat?
To byli přátelé a kamarádi, dnes známé osobnosti v oboru: Jiří Ševčík, Jan Benda, Alena Šrámková, Ladislav Lábus, Zdeněk Hölzel, Jan Kerel, Vladimír Krátký, Václav Alda … a mnozí další. Všichni se po roce 1989 nějak osamostatnili a jejich práce je poměrně významně vidět. V tomhle okruhu jsem si vytvářel vlastní názor, který nemusel být příliš deformovaný tím, v čem jsme žili. Navíc v projektových ústavech za mě nebyl nikdy teror, šlo tam poměrně svobodně žít.

V jakém ateliéru jste pracoval?
Já jsem byl v Krajském projektovém ústavu u pana architekta Zdeňka Edela, který byl zase žákem a později asistentem Jaroslava Frágnera, který byl žákem Josefa Gočára, takže šlo o jasnou linku. Hovorů, které jsem vedl s panem architektem Edelem, se nedotkla téměř žádná cenzura, necítil jsem mezi námi nikdy bariéru. Z pana Edela byla cítit kontinuita i rodinná, protože byl synem stavebního podnikatele z první republiky.

Jak vás ovlivnili rodiče, či rodina?
Velmi, protože mí rodiče byli starší, narodili se mezi lety 1900 a 1910 a první republiku pamatovali velmi dobře. U nás doma se opravdu hodně mluvilo o první republice a o T.G.Masarykovi. Masarykovo myšlení, jak jste sám naznačil v otázce, asi v mé výchově sehrálo důležitou roli. Masaryk v naší rodině byl tradován jako velký idol. Taky demokracie první republiky byla u nás vnímaná jako něco vrcholového.

Ač to až tak vrcholové, jak dnes historici ukazují, nebylo, proto máme i dnes s demokracií takové problémy…
To nevadí, důležité pro mě bylo, že na tu dobu mí rodiče vzpomínali hezky, protože ji zažili jako mladí, citliví. Díky tomu jsem věděl, že demokracie je dobrá věc. Moc dobře si vzpomínám jak hlavně moje maminka obdivovala městský funkcionalismus, zřejmě proto u nás doma nikdy nebyla žádná parádivost, zdobnost, spíš převládala strohost. Díky tomu dodnes částečně jejich nábytek užíváme. Je vlastně zvláštní, že té nové funkcionalistické architektuře se v tom mladém Československu tak dobře dařilo. Čím to bylo, nevím, protože sám Masaryk funkcionalismus nijak neobdivoval.

Ale to, že si vybral na rekonstrukci hradu Josipa Plečnika, který je považován za stoupence expresivní vídeňské moderny, zase ukazuje, že úplně uzavřený před novými vlivy nebyl…
Ale takový Jaromír Krejcar byl pro něj naprosto nepřijatelný fenomen…

To ale zase lze do jisté míry pochopit: architekt Krejcar byl velmi radikální…
Chápu to, ale je fakt, že tehdy mladí architekti jako Krejcar, Obrtel, Honzík atd. nikdy neměli možnost na Hradě pracovat. Pracoval tam pan architekt Plečnik, který pravým funkcionalistou nebyl, nebo vůbec funkcionalistou nebyl…

…ale v mých očích dokázal moderní prvky se starým tvaroslovím vhodně kloubit…To jo, ale na to se přišlo až za padesát let. Plečnika jsme naplno objevili až s postmoderním myšlením a došlo nám, jaký byl geniální architekt.
Po roce 1989 jsem hodně pracoval pro Pražský hrad, hodně jsem se tam pohyboval a nebylo možné nevidět Plečnikův odkaz a ti, co tam tehdy pracovali ve službách pana prezidenta Havla - pánové Masák, Koukol, Lukeš i paní Eliška Fučíková vnímali Plečnikův vliv jako jev, který je dobré rozvíjet. Možná, že tehdy intuitivně hledali architekty, kteří jsou takové návaznosti schopní. Nějakou šťastnou shodou náhod jsem mezi těmi architekty byl také já a s Plečnikem jsem se musel nutně poměřovat, zkoumat ho a znova poměřovat jeho vliv. Kdyby se mi toto nepřihodilo, dostal bych se asi někam jinam.

Můžeme tedy říci, že jeden z kořenů vašeho architektonického tvarosloví, je možné hledat u Josipa Plečnika?
Asi ano. První má veřejná zakázka po roce 1989 byla radnice v Benešově a tu jsem již dělal ve svém ateliéru. Tehdejší tamnější starosta se jmenoval Mojmír Chromý, vzešel z Občanského fóra, a měl rovněž obrovský vztah k první repulice a dokonce i k monarchii. Byl to významný heraldik, který dovedl ocenit i roli šlechty v dějinách. S ním bylo rovněž moc poučné diskutovat, protože všechno uměl zasadit do hlubokých základů. Myslím, že mohu říci: stavba této radnice a setkání s Mojmírem Chromým byly momenty, které mě ohromně ovlivnily. Základní myšlenka pro koncept radnice zněla: musí jít o stavbu pro novou demokracii. Měla v ní velkým obloukem doznívat vzpomínka na Masarykovu éru, ale zároveň být moderní. Zřejmě podobně musel uvažovat i architekt Plečnik.

Stejně přeci uvažovali i jiní architekti za první republiky, když budovali nové dominanty náměstí, jako byly například spořitelny, obchodní domy atd.
Určitě ano. Dokonce jsem si na začátku devadesátých let myslel, že takhle to už má být pořád. Bohužel tohle uvažování ale mělo krátkou životnost. Tento étos docela rychle pominul a prosadila se velmi tvrdě dost divná komerce, která si žádné jiné než ekonomické cíle nekladla. V tomhle byl velký rozdíl mezi novou demokracií po roce 1989 a novou demokracií po roce 1918.

To je důležitý moment: jakmile mravní étos ze společnosti vyprchá, jakmile zmizí vliv kultury, jejíž změna předchází každé tvaroslovné změně, jak jsme o tom hovořili na počátku, nutně to musí vyprázdnit i většinu produktů architektury. Taková situace ale klade větší nárok na architekta, aby si určil nějaké mantinely sám pro sebe. Lze to tak říci?
Asi ano, ale jak je to okolo nás ve staré Evropě vlastně přesně nevím…

Určitě můžeme dovolit asi říci, že po konci druhé světové války, někde podobný étos existoval…
Ano a dost dlouho tam držel, myslím, že tak do konce šedesátých let…

Asi ano, teprve pak se začala náměstí ničit odpornými stavbami obchodních domů… Někteří historici dokonce tvrdí, že v té době došlo v Německu k větší devastaci městských jader, než za druhé světové války…Dopodrobna tu situaci neznám, takže se do toho raději nebudu pouštět. Ohlédnu-li se ale zpátky a podívám-li se na to, co jsem udělal sám v devadesátých letech, tak nemám pocit frustrace z obsahové nenaplněnosti, i když pro řadu architektů tato doba znamenala spíše než vzestup, pád do hlubin jakýchkoli ideálů zbavené komerce.

Proč tomu tak, podle vás, bylo?
Protože řada architektů se dokázala velmi rychle přechýlit na stranu pragmatického plnění pragmatických zadání. Mně se to naštěstí, možná díky panu Chromému a možná i vlivu architekta Plečnika, asi nestalo. Dnes se píše rok 2007 a domnívám se, že jsem neztratil určité chvění, když se o étosu mluví, takže to v sobě asi stále mám. Stále mě ta etická stránka, ten její étos, nepřipadá jako marnost. Jsem pevně přesvědčen, že architektura má mít tyto hluboké konotace: politicko-společensko-historické.

Mohl byste tyto konotace v roce 2007 nějak artikulovat?
V současné době hodně uvažuji o sociálním étosu v architektuře, protože v naší společnosti vidím určitou krizi sociálních vztahů a pravděpodobně tato krize není jen tady, tedy v postkomunistickém světě, pravděpodobně je v celé euroatlantické civilizaci, která vychází z židovsko-křesťanské tradice. Díky této úvaze vidím architekturu čím dál tím víc jako nástroj pro urovnávání, nechci-li použít přímo slovo harmonizování, sociálních vztahů.

Asi to tak bude: vnímáme-li architekturu jako organizaci protstoru a v tom prostoru my trávíme většinu dne, tak nás to jistě hodně ovlivňuje… Potlačoval- li totalita individualismus, musela nutně všechny lidi nacpat jako králíky do paneláků…Nepochybně. Přece se dá hovořit o architektuře, že je arogantní, a dá se také říci, že je architektura přátelská, vstřícná…

Jaká architektura je pro vás arogantní?
Není sporu o tom, že komunismus produkoval hodně arogantní architekturu, ale hodně arogantní architekturu může produkovat i vyspělá západní kultura a zdá se mi, že čím víc je architektura produkovaná ideologií politickou nebo ideologií byznysu, tím víc je arogantní. Postkomunistická společnost je v tomto smyslu naprosto speciální kapitolou.

Můžete být konkrétnější?
V postkomunistických zemích hodně působí holandský architekt Erick van Egeraat, v Bratislavě navrhl obchodní a administrativní centrum - snad se jmenuje Dunaj. Egerrat má kanceláře v Moskvě, v Budapešti…

U nás něco postavil?
Podílel se na projektu Villa Bianca, což byl dosti tradičně pojatý projekt pro bydlení v Praze 6. Ale to, co postavil v Budapešti, jsem viděl a připadalo mi, že tato architektura je ještě víc arogantní, než samolibá, hloupá a rádoby solidní architektura třeba pražského hotelu Don Giovani.Tahle intelektuálně promyšlená, rafinovaná, designově jakoby sofistikovaná architektura, která poutá pozornost lidí, kteří jsou ve společnosti jakoby vepředu, jakoby in, tak ta je určitě nebezpečnější. Je nakažlivá.

Protože jde vstříc nejlevnější poptávce a posouvá vkus směrem dolů, nenutí lidi přemýšlet, není prostorem pro komunikaci, ale spíš pro samotu, pro narcisy. Lze to tak říci?
Ale pozor, taková architektura není vůbec laciná, využívá designy poměrně drahé, poměrně náročné,. V takovém prostoru jste jak v bludišti v Praze na Petříně, protože to je samé sklo, samé zrcadlo, samá falešná transparence, reflexe, v níž se člověk stává úplným hlupákem. Fascinování a ohlupování architekturou mě uráží.

To znamená, že v takové architektuře už člověk není důležitý, je tam navíc… Není-li to ale architektura pro člověka, pro koho to je?
Stačí se podívat na vizualizace projektů, jaké lidské figurky architekti těchto budov do výkresů vkládají: Jsou to samé vychrtlé modelky, Barbíny – sekretářky a úředníci mající postavy hokejistů a fotbalistů. Lidská individua, která potkáváme na ulici, se do takovýchto interiérů nehodí, běžní lidé jsou trochu nahrbení, nesymetričtí, obyčejní, nebo prostě normální. Stylizované lidské postavy z módních časopisů, reklam a některých architektonických a designových prospektů na ulici prostě sotva potkáte. Je ale zajímavé, že velká část populace by se jim ráda podobala. Nebo lépe - ráda se tak vidí a samozřejmě, že pak působí směšně. Tato architektura je ničícím nástrojem naší úžasné civilizace a znovu opakuju úžasné, protože ji nepřestávám obdivovat ani jeden den a strašně moc si přeji, aby vydržela a strašně moc si přeji, aby si uchovala své hodnotové systémy. Zároveň jsou ale spousty architektů, kteří jdou s tímto ničivým proudem. Erick van Egeraat je hodně obdivovaný a dokonce napodobovaný, ale ten třpyt, který tato jeho architektura vyzařuje, mu umožnily realizovat až peníze chudých zemí. Doma se tímto způsobem neprosazuje a pravděpodobně ani prosadit nemůže. Jeho holandské projekty vidím v poněkud jiném světle. To je zajímavé a dost varovné.

Jak si tento fenomen vysvětlujete? Je to tím přerušeným kulturním vývojem, ke kterému došlo díky komunistům, že jsme snáze naletěli rafinovanému pozlátku?
Jak si vysvětlit, že se v Číně staví velmi drahé a rozverné projekty?

Tím, že je tam autoritativní režim, který potřebuje lesklou vizitku, za kterou se ta autoritativnost a feudální vztahy na vcesnici schovají, a takový stát na to také může dát nenormálně moc peněz…
Ano, ale zároveň je přece v Číně velká bída…… Nesmíme si ale myslet, že nás se toto netýká. Možná ne až tolik, ale tento typ architektury je u nás také některými investory žádán. Věřím ale, že toto období hodnotových nejistot dokážeme právě my překonat dost rychle.

Díky čemu? Nefandíte nám?
I díky naší poloze. A přece jenom díky jistější kulturní setrvačnosti, nebo kulturní paměti.

Myslíte, že to stačí? Není taková pozitivní změna více svázána právě s etikou, s hodnotovým rastrem, tedy s kulturní změnou?
Hodnotový rastr se musí bezpochyby nějakým způsobem revitalizovat a ta revitalizace bude asi trochu obtížnější, ale co je docela zajímavé, že u nás máme poměrně silně citlivé sociální podvědomí. My si nepěstujeme kulty arogantních boháčů, a to možná není špatná zpráva. I když já osobně jsem dost rád, když je v zemi dostatek bohatých kultivovaných lidí.

Jak může – podle vás – architektura pomoci v orientaci v této komplikované postmoderní, postdemokratické éře, kterou žijeme?
Spíše než na politický rozměr, k němuž vaše otázka směřuje, myslím na sociální rozměr, kterým architektura disponuje, bez ohledu na to, jaká je politická situace. Skutečně jsem přesvědčený, že architektura má nástroje, kterými může lidi dostávat k sobě: může je přibližovat. Ale samozřejmě má taky nástroje působící opačně, může je oddalovat. Mně zajímá na architektuře spíš moment přiblížení či přibližování. Vskutku jsem šťastný z toho, že mohu pracovat s architekturou na přelomu XX. a XXI.století, která více než kdykoliv před tím může ovládat sociální moment, protože není vůbec svázaná kanonem, nemá žádný předepsaný řád, není svázaná zákonitostmi, kterými v minulosti vždycky byla svazovaná. Je sice kritizovaná za to, že nemá formální styl, ale to je jiná otázka, jestli naše architektura má nebo nemá styl. To je problém pro teoretiky. To je mně skoro jedno. Ale díky tomu, že to je takhle nastavené, má architektura mnohem více prostředků k tomu, aby dokázala člověku nabízet širší a citlivější a jemnější platformu k existování lidí. To je krásné. To je skutečně krásné.

Co se ve vás odehrálo, když vás oslovila Obchodní banka, že máte postavit dům, v němž bude jen pár místností, kde bude sedět 2500 lidí?
Nakonec jsem byl nadšený, protože se ukázalo, že to byla právě výzva tohoto druhu. Ale ještě dříve, než jsem věděl, že tato banka chce učinit své pracoviště přátelské, civilní a otevřené, komunikativní, sociálně poměrně horizontální, jsem tu zakázku dvakrát odmítl. Nechtěl jsem dělat pro banky. V devadesátých letech, co banka, to dost velký průšvih. Investiční oddělení bank žádala po architektech něco, s čím jsem se nemohl nikdy ztotožnit. Nosila se reprezentace, okázalost, tedy úplně obrácená kritéria a navíc sama Obchodní banka mně z minulosti moc sympatická nebyla. Taková Česká spořitelna mně byla sympatičtější, stejně i Komerční banka. To se ale změnilo, když jsem si přečetl program, záměr a pokus o artikulaci jejich ideálu. A ještě víc se to změnilo, když jsem se setkal s jejich managementem. Jsou to výborní chlapíci. Šlo jim o proměnu vnímání jejich banky. Jedním z nástrojů proměny vnímání této banky měla být také právě jejich nová budova, která měla vyjadřovat, že se majitelé snaží být dobrými sousedy, že ctí přírodu, životní prostředí … A že hodlají deklarovat bankovnictví jako službu lidem.

To jsou požadavky dost odlišné od těch, se kterými se tu prezentují ostatní banky… To vypadá, že to psal nějaký váš kamarád, který věděl, že na tahle slova uslyšíte…Psal to Ivo Koukol, který byl manažerem projektu…

…a toho jste znal z Hradu a on vás také…
…to ano, ale nic to neznamenalo. Profesionální postup byl nade vším. On měl pověření k takovému zadání od managementu banky, přesto, dopracovat se k němu jistě nebyla lehká práce. Taky to nějakou dobu trvalo, než se rozhodli pro Radlické údolí, pro Skansku a pro architekta.

Kolik stojí takovýto projekt?
Je zajímavé, že nebyl až tak moc drahý. V investičních penězích okolo dvou miliard. A celá transakce včetně koupi pozemků a dalších potřebných nákladů nepřekročila tři miliardy. Navíc prodali všechny nemovitosti, které měly v Praze. Dnes je celá banka v této jedné budově.

Jste schopný rekonstruovat vaše myšlenkové pochody po tom, co jste tuto zakázku na banku přijal: jak jste začal uvažovat a jak jste přišel na výsledný tvar?
To se dá dopodrobna opravdu velmi těžko rekonstruovat, ale byla taková tři čtyři počáteční rozhodnutí, z kterých projekt vyrostl. Víc jich stejně nikdy nemám. Určitě si pamatuji na první rozhodnutí, že budova nesmí být vysoká, protože stojí v údolí. Možná kdyby byla ještě o něco nižší než je, bylo by líp. Ale přesto se horizonty nepokazily, průhledy na Vyšehrad se zachovaly a přírodní ráz Radlického údolí se udržel. A až vzroste zeleň a obroste budova, možná si nikdo nevšimne, že tam je tak rozlehlý dům. Ale horizontální budova o čtyřech patrech pro 2500 lidí znamená 600 lidí na patře, což je strašně moc: taková budova nikde jinde neexistuje, nebo o tom nevíme. Existují samozřejmě větší budovy a s větším počtem zaměsttnanců, ale vyšší. Jenže jde-li o co nejlepší sociální v ztahy, tak ty lze nejlépe ralizovat na vodorovné ploše, kde je hodně míst, v nichž se lidé mohou potkávat. Hlavně uprostřed toho domu na úrovni přízemí, je ulice, která je 24 metrů široká, okolo ní jsou sousetředěny gastronomické provozy, zasedací místnosti, konferenční sál, neformální potkávací místa a různé další služby. Tou ulicí musí všichni lidé procházet. A ještě něco je důležité: pro všechny zaměstnance je dosažitelnost této ulice díky malému počtu podlaží velmi snadná a rychlá. Druhý moment, který si pamatuji, se týkal rozhodnutí o zelené střeše, která je volně přístupná všem zaměstnancům. Funguje jako korzo a lidé se tam mohou potkávat stejně jako v přízemí, ale za jiných okolností. A snad právě tato horizontalita, která je schopna založit koncept dobré komunikace, kvalitního sociálního povědomí obyvatel budovy byla třetím momentem, který hodně ovlivnil. Mám zatím dojem, hodně si těch lidí všímám, že v jejich tvářích čtu pozitivní naladěnost. Čtvrtým rozhodovacím momentem určitě byla touha po dosažení kvalitní přirozené prosvětlenosti spolu s použitím přírodních střídmých materiálů.

Kdybyste byl hlavním architektem třeba Prahy, jaké cíle byste si vytýčil?
Myslím, že by byly podobné jako v té bance. Vlastně nejde ani o množství lidí: věřím, že takhle se dá myslet při každém rozměru, jestli jde o 2500 lidí nebo o jeden milion. Dopady myšlení architekta lze registrovat i u rodinného domu.Ten může rodinu rozkládat a nebo naopak rodinu zcelovat. Krásné a fungující město asi vůbec nelze vymyslet, naplánovat, lze jej pouze dobře či špatně založit. Praha je skvěle založená a určitě má před sebou ještě dlouhý a krásný vývoj. Krásu měst ale stvrzují spokojení obyvatelé, kteří v nich rádi a s hrdostí bydlí. O to hodně jde.

Rozdíl je snad v tom, že vy jste stavěl na zelené louce a Praha se stavěla přes tisíc let a má spousty krásných daností…
Jistě. Stavba měst je speciální disciplína….Trochu jsem se zarazil, protože se musím přiznat, že je mi po tolika letech práce bližší slovo urbanbismus, než architektura. Právě do toho slova urbanismus se promítají přirozeněji široko rozvětvěné společenské vztahy, než do pojmu architektura. Architektura je projevem mnohem individuálnějším a umělečtějším. Urbanismus tohle nemá na prvním místě. Problémem ale je, že urbanismus jako disciplina se u nás rozsypal, nebo možná ani nikdy pořádně neexistoval.

Kdybychom k takovému urbanistickému pohledu na město měli přistoupit zodpovědně, čím by se mělo začít, přece již diskuse kolem knihovny pana Kaplického odhalila pro laiky, že neexistuje ani urbanistický plán Letné…
Muselo by se začít takovými analýzami, které by dokonale rozlišily a pojmenovaly části města, z nichž se celé město ve skutečnosti skládá a které mají svoji jedinečnou charakteristiku, které mají dokonce literárně popsatelnou esenci. My jsme teď v ateliéru dělali průzkum okolí Palmovky a s překvapením jsme zjistili, co je tam za množství individuálních lokalit, které potřebují individuální přístup, aby se udržely pohromadě a aby se nepaušalizovaly do homogenní zástavby např. typu bloky. Jen tak je možné zachovat historické vlivy staré Libně, jejího židovského ghetta, pobřežní nivy a různých dalších přechodových území. Tyto periferní části měst jsou velmi důležité, protože právě hranice nebo naopak centra skýtají prostor pro nejpestřejší život. Kdybych tedy takový úkol dostal, určitě bych se nejprve pokusil nalézt a definovat centra a hranice, a z toho by vznikla neskutečně zajímavá mapa Prahy, která by vysvětlila jak s městem dál zacházet a třeba jak a kde stavět banky.

Nic takového se zatím nedělá?
Alespoň o tom nevím. A když se to dělá, tak evidentně špatně, protože vzniká mnoho staveb, které nevědomě válcují existující hodnoty a nevyužívají potenciálu, který je v územích uložen. To mě opravdu hodně mrzí.

Přešel jste k Obchodní bance, když jste ji postavil? Máte tam své peníze?
Ano. Moje žena u ČSOB založila účet.

Portrét
Architektura je vzduch mezi zdmi, ne ty zdi
Pětapadesátiletý Josef Pleskot je vysoký štíhlý chlapík, který velice bedlivě hledá slova, což znamená, že při rozhovoru myslí. Nevytahuje z mozku předem připravené věty, ale snaží se i sám sebe překvapit novou formulací, ke které je vyprovokován, a to je dneska vzácnost. Vlastně by se dalo říci, že ovládá umění dialogu, a to i v architektuře.

„Moje dětství se odehrávalo uprostřed zahrady. Děda z maminčiny strany se v půlce třicátých let rozhodl, že odejde z města. Zakoupil pole v obci Čížová a Bošovice u Písku, postavil dům a když v pětapadesáti odešel do penze, věnoval se zahradničení. Rozsáhlá pole, která koupil, si umínil proměnit v zahradu.“ Toto prostředí, do kterého se budoucí architekt narodil, ho značně poznamenalo: každý zahradník je vlastně přirozený stavitel a Josef Pleskot v této práci již ve třetí generaci pokračuje. Když byl malý, původně chudé pole už bylo proměněno v rozkvetlou zahradu, v níž se od jara do podzimu žilo. „V posledních letech si říkám, kdybych nebyl architektem, byl bych asi zahradníkem.“ Dnes se to v něm tak trochu spojuje a je přesvědčen, že stavba, která nemá tykadla do přírody, která s ní není spojena, nekomunikuje s ní a nereaguje na ni, není dost dobrá. (Možná i odsud pochází Pleskotovo pojetí termínu organická architektura. Mimochodem i designeři v poslední době hovoří o organickém designu. K hlavním přestavitelům tohoto směru patří Angličan žijící na Islandu Michaerl Young, který rád používá jemné, vlnité linie, jako použil Pleskot v návrhu centrály Elektromontážních závodů, která připomíná tvar ledviny.)

Na gymnázium začal chodit Josef Pleskot v třicetitisícovém Písku. Do školy tam chodili takoví lidé jako, když to vezmu po zpátku, napříkld literát Martin Putna, filozof Pavel Kouba, rektor Karlovy univerzity Jan Mukařovský, básník Fráňa Šrámek atd.

Jeden z jeho prastrýčků, bratr zakladatele továrny Adolfa Pleskota , který vyráběl armatury a vodoměry (v té továrně si po roce 1989 otevřel ateliér), Bukhart Pleskot byl malíř a nejspíš po něm podědil Josef Pleskot zájem o umění. Vyrostl mezi jeho obrazy a také s knihami ilustrovanými Josefem Ladou. Ještě v útlém dětství ho zaujaly ilustrace Stanislava Kolíbala, a to byl první moderní malíř, který se dostal do jeho nitra. Záhady a vzrušení z jeho ilustrací si Josef Pleskot dokáže vybavit ještě dnes.

V době, kdy chodil na gymnázium, žil v Písku malíř František Roman Dragoun a on k němu, stejně jako řada dalších dětí, chodil na kreslení. Malíř znal dokonale dílo Jaroslava Vrchlického, uměl z něj celé pasáže nazpaměť a vyprávěl dětem pohádky, které dílem sám psal. „Díky tomuto člověku, který mě fascinoval, jsem získal pozitivní vztah ke všemu lidskému konání.“ S malířem Dragounem jezdil Josef Pleskot do Drážďan, do Zwingeru, do galerie, kde obkreslovali staré obrazy a tam také poprvé viděl originál Rembrandta Saskia mit den roten Blumen. „Před tímto obrazem jsem se propadl a od té doby je fascinace před podobnými lidskými výkony ve mne přítomná.“

Rodiče pana Pleskota moc nesouhlasili s tím, aby byl malířem, ale protože ho kumšt přitahoval, rozhodl se, že by mohl jít studovat kunsthistorii. Na doporučení navštívil profesora Jaroslava Pešinu na Karlově univerzitě a ten mu natvrdo řekl: Hochu, jestli umíš trochu kreslit, na historii umění zapomeň a jdi studovat architekturu. Tento impuls spolu s tím, že na architekturu stejně ve všech knihách o umění stále narážel, byl pro maturanta Pleskota rozhodující. Na poprvé se na architekturu nedostal, začal studovat pozemní stavitelství, kde potkal aistenta Kolaříka z katedry kreslení, který, když viděl, jak mu jde linka od ruky, povídal: Kluku, co tady děláš, ty máš být na architektuře. Díky němu se tam o rok později, v roce 1973, už bez větších problémů dostal.

Na škole ještě potkal pár posledních autentických postav: profesora Čermáka, funkcionalistu, profesora Kriseho, urbanistu a lidsky zajímavého profesora Neumanna, který podle něj asi nebyl moc zajímavý architekt, ale byl výborným pedagogem.
„Architektura se zpravidla vysvětluje jako činnost, jejímž výsledkem je přístřeší poskytující pocity bezpečí a krásy, které se dají zažít jen mezi určitými stěnami. Dnes je ale pro mě architektura víc než hmotnou substancí či zážitkem z hmotné substance. Je to zážitek daleko komlexnější. Architektura ve mně se pohybuje v mnoha a mnoha přesazích hlavně směrem k přírodě, jak jsem to zažíval už jako dítě v domě mého dětství u prarodičů. Důlěžité je, jak se člověk v prostoru dokáže zařídit a usadit a díky tomu začne vysílat nějaké energie. Když se toto povede a energie jsou pozitivní, vše se završí a lze hovořit o dobré architektuře. Pakliže ze stavby nejde žádná energie, nebo negativní, je to zlé.“
Nejšťastnější setkání na fakultě ale pro Josefa Pleskota bylo s Jiřím Ševčíkem, kterému nedávno v jednom rozhovoru řekl: Architektura je vzduch mezi zdmi, ne ty zdi. Tehdy se Jiří Ševčík zabýval teorií architektury, nesměl učit a na fakultě byl trpěn jako vědecký pracovník. Pleskota zaujal teoretickými vývody a v duchu si mladý student říkal: když nebudu moci dělat dobrou architekturu, budu se moci zabývat teorií, a tím se obloukem vrátím ke kunsthistorii. Vlastně v době, kdy Josef Pleskot navštěvoval architekturu na ČVUT, tam existovaly dva vitální ostrůvky: jeden kolem Jiřího Ševčíka, který seznamoval lidi s moderní architekrturou a druhý kolem paní docentky Milady Radové, která vychovávala citlivé památkáře. Velmi důležité z té doby bylo pro něj i setkání s výtvarnou umělkyní Adrienou Šimotovou, jehož chvějivé dozvuky prostupují dodnes jeho celým životem. Zvnějšku pak dále na tuto generaci měla vliv tzv.Liberecká školka architektů Hubáčka a Masáka a paní architektka Šrámková, která nakonec po absolvování a krátké době, kdy na fakultě zůstal jako asistent (s Ševčíkem vydávali samizdat o architektuře Archa), ing. arch. Josefu Pleskotovi našla v roce 1983 práci u pana architekta Zdeňka Edela.

Jako první samostatný projekt dostal začínající architekt učňovské středisko v Benešově, kde už je možné najít některé prvky postmoderny. Archetypálně vycházel Plesot pro internátní učilištěš z půdorysu kláštera, tedy z duchovního místa pro vzdělání. Další realizace Josefa Pleskota už vznikly v jeho vlastním ateliéru, který si založil 1. ledna 1991, tedy v osmatřiceti letech, pod názvem AP. Jde o zkratku jména Adolfa Pleskota, zakladatele rodinné firmy, jehož logo převzal. Přeneseně může znamenat název kanceláře – Ateliér Pleskot. V Pleskotově ateliéru pracuje okolo deseti lidí a to je velikost, kterou považuje za optimální, aby mohl ještě práci prožívat, tedy podílet se na ni. „Moje kredo není být manažerem, chci zůstat architektem.“

Mezi nejznámější projekty Pleskotova ateliéru patří vila ve Vraném nad Vltavou, která nastartovala jiné myšlení o bydlení. „Po dlouhých letech byl vysloven požadavek, který několikanásobně přesahoval sto metrů užitkové plochy pro bydlení. Znamenalo to úplně jiný vztah k prostoru a zároveň jsme řešili důležitý vztah domu k zahradě. Tento problém jsme do té doby v takovém rozsahu také nikde nepromýšleli, i když tato vila měla omezený pozemek. Navíc jsme při realizaci domu našli přímý vztah k elementárním materiálům jako je surový beton, surová ocel a dřevo. Toho si cením dodnes.“

Stejně důležitý je i nerealizovaný projekt obchodního domu v Litomyšli, kde došlo k prvnímu otevřenému konfliktu architekta s památkářem. „Chtěli jsme zbourat něco, co se podle památkářů bourat nemělo, ale požadované funkci substance, která tam měla zůstat, nesvědčila. Po důkladném zvážení jsme se rozhodli bourat a ve stopách gotické parcelace postavit novostavbu. Chtěli jsme vstoupit do původních stop historického města.“

A rozhodně nelze zapomenout na již v rozhovoru zmíněnou radnici v Benešově. Na všech těchto projektech pracoval Pleskot s Radkem Lampou, který u něj, než si založil vlastní ateliér, vydržel sedm let.

Po těchto dnes již klasických stavbách se zrodily projekty, které opouštěly pravoúhlé půdorysné schéma a připomínají spíše amébu. Prvním z nich, který nebyl realizován, ale přesto je velice známý mezi odborníky, je projekt centrály Elektromontážních závodů v Praze-Strašnicích na Skalce. Z této představy vyrostl návrh budovy pro Metrostav, která se zrealizovala. „Tvar fazole ve Strašnicích byl reakcí na více méně neurální místo. Na jedné straně byla hrana města, stará zástavba, na druhé straně pražská periférie s dopravními tahy a různými banalitami a na tyto dva póly nešlo odpovědět jinak. Asi mě také inspiroval Karel Malich svým výtvarným dílem, v němž řešil vztah objektu a prostoru.“

Nejsilnější zážitek z doby, kdy pracoval na Hradě, má pan architekt Pleskot z realizace průchodu valem Prašného Mostu, na kterém pracoval společně se svým ateliérem a statickou kanceláří Křístek, Trčka a spol.. Myšlenka pana prezidenta Havla spojit dva světy horního a dolního Jeleního Příkopu tunelem, tedy něčím, do čeho lidé neradi lezou, byla zajímavá, ale úkol to byl velmi těžký. „Museli jsme vytěsnit strach a naopak lidi lákat ke vstupu.“ Za své projekty byl Josef Pleskot mnohokrát oceněn v domácích i zahraničních přehlídkách architektů.

Napsáno pro Euro.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

car napsal(a):

Tomu neozumim ale ta budova knihovny a tvar je genialni,něco to říka na něco upozornuje že to tu bylo a je a zrovna knihovna ten kdo se se proti tomu staví nechce vidět že svět je takvy on je takovy .O Čsob asi se nepletu dostala darem jinou banku ktera byla znasilněna a potom se teprve hledal duvot.To se snad děje jen kdyš jsou špatne pravidla .Pokračuje to dal volby prezinenta další dar a odejdu až jestli budu zvolen proboha to snad neni demokracie někam uhybame toho se bojim.
24. 12. 2007 | 07:40

PAUL napsal(a):

Knihovna, krása, krása, krása!
24. 12. 2007 | 11:26

sonny napsal(a):

Upřímně děkuji.
To je způsob, jak šířit osvětu mezi lidmi.
Přeju krásné Vánoční svátky.
24. 12. 2007 | 14:45

Ročník 53 napsal(a):

Pane Hvížďalo, mají oni na takové články vůbec povolení od ODS? Schválil jim to někdo?
24. 12. 2007 | 17:40

Lojza napsal(a):

Pane Hvížďalo,opravdu se zájmem jsem četl váš rozhovor s p.Pleskotem. Pan Pleskot je srozumitelný i pro laika. Něco jsem se dozvěděl na rozdíl od bezobsažných článků některých pánů. Těším se na něco podobného příště.Děkuji
24. 12. 2007 | 20:59

Ing. Vlasta Chromá napsal(a):

Připojuji se s poděkováním; existence kvalifikovaného rozhovoru, který i informovaného čtenáře zaujme natolik, že chce díla vidět,je pro mne zárukou, že novinařina může být o krásných lidech a věcech. Navíc děkuju arch. Pleskotovi za uznalá slova (in memoriam) o mém manželovi, Ing. Mojmírovi Chromém, starostovi Benešova. Byla to schopná dvojice - Pleskot - Chromý. S úctou Vlasta Chromá
11. 05. 2008 | 19:26

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy