Před pár dny 18. prosince 1935 tomu bylo 72 let, kdy proběhla v Československu první volba prezidenta Edvarda Beneše po abdikaci Tomáše Garrique Masaryka. Ač z dnešního pohledu se začasté zdá, že Beneš byl jasným následovníkem Masaryka, ve skutečnosti tomu tak nebylo.

Historik Antonín Klimek napsal: „Beneš, na jehož vítězství by si ještě před týdnem nikdo nevsadil, byl zvolen hned v prvém kole a takovým počtem hlasů, jaký Masaryk nikdy nedostal.“ Připomeňme, že Edvard Beneš tehdy dostal 340 hlasů ze 440 platných. Při předcházející volbě dostal Masaryk 327 hlasů a protikandidát Gottwald 38, prázdných lístků zůstalo 53. Benešův protikandidát, nestraník profesor B. Němec, i když odvolal kandidaturu, dostal 24 hlasů.

Protože prezidentská volba dne 8. února 2008 se blíží, připomeňme si tehdejší zápas o hlavu státu a pokusme si sami odpovědět na otázku, v čem jsme jiní či jaké chyby opakujeme.

Český pravicový a nacionalistický tisk tehdy protibenešovskou kampaň postavil na třech bodech: Zaprvé, že není pravda, že Masaryk nikdy nepřipouštěl jiného kandidáta než Beneše, zadruhé, že není pravda, že Hodža doporučoval osobně Benešovi, aby kandidoval a zatřetí, že není pravda, že Beneš je národním „československým“ kandidátem, protože pro něj jsou z českých a slovenských stran jen socialistické strany a lidovci, zatímco za Němcem stojí agrárníci (tehdy u nás nejsilnější strana), živnostníci, Národní sjednocení, luďáci a Gajdovci. Tato opozice měla 158 volitelů.

Nakonec to ale dopadlo tak, že Hodža se postavil za Beneše (Beneš slíbil Hlinkovi, že se zasadí v rámci svých možností o decentralizaci státu) a ztroskotaly i pokusy získat do protibenešovské koalice henleinovce. Za Beneše se postavil i Vatikán.

Problém byl s agrárníky. S Benešem jednali z vedení této strany Beran a Černý a jak uvádí Klimek, Beneš si o tomto jednání zapsal: „Beran řekl, že byli vždycky pro nějaký rozumný kompromis. Ten je nutný, protože zástupci některých stran chodí jak za nimi, tak za Benešem a snaží se na útraty státu vymoci za podporu při prezidentské volbě maximální výhody." Po těchto poradách se Němec, který ale původně kandidoval za živnostníky, vzdal prezidentské kandidatury. Z dostupných materiálů ale vyplývá, že rozhodující slovo měli stejně agrárníci, protože jeho odstoupení vyjednali oni. Za živnostníky při jednání nikdo přítomen nebyl. Podle zprávy ČTK se Němec vzdal kandidatury 18. prosince, tedy až v den volby. Stažení zdůvodnil tím, že se za něj nepostavila většina českých politických stran a že nechce oslabovat národní a státní jednotu.

Agrárníci pak řekli: jednali jsme státotvorně, neboť nový prezident musel mít za sebou většinu Československou. Volba hlavy státu je naše věc a ne Němců, luďáků a KSČ, kteří sice mají právo volit, ale ne rozhodovat. Ke sjednocení, jak z rétoriky vyplývá, jistě přispěla situace v Německu, kde už byl Adolf Hitler dva roky kancléřem.
Díky tomu se stal Beneš společným kandidátem vládní koalice.

I tehdy panovaly ale velké obavy z toho, jestli dohody poslanci dodrží a luďáci později tvrdili, že vlivem Beneše byla porušena ústava, která hovoří o tajné volbě prezidenta. Jednotlivé strany prý dostaly hlasovací lístky orazítkované na jiném místě, takže se dalo zjistit, který klub jak volil. Tato domněnka, pokud mi je známo, se nikdy nepotvrdila.

Podíváme-li se ale na počty hlasů jednotlivých stran, zdá se být jasné, kdo Beneše nevolil: 24 hlasů pro profesora Němce odevzdala strana Národní sjednocení, která tehdy měla 26 mandátů a prázdné lístky, kterých bylo 76, odevzdali zřejmě hlavně henleinovci, kteří měli 67 mandátů a asi Národní obec fašistická či němečtí agrárníci. Item: Většinu z 46 hlasů KSČ musel evidentně Edvard Beneš dostat.

Mstivý Beneš ale na postoje svých protivníků nikdy nezapomněl: ani jedna ze stran, které se v prosinci 1935 stavěly proti jeho volbě – byť ji nakonec i podpořila – nebyla po druhé světové válce v Československu povolena, podotýká historik Klimek.