Václav Havel v ČT a ve skutečnosti
Na předposlední díl Českého století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka s názvem Poslední hurá, který je věnován polistopadovým událostem se snesla kritika kvůli tomu, jak je v něm vykreslen Václav Havel. Kolega Petr Zídek dokonce svůj sloupek v Lidových novinách nazval Havel jako ňouma, protože mu filmový Havel v porovnání s Ladislavem Adamcem či Oskarem Krejčím, připadal politováníhodný. Podobně může někdo říci, že v nedělním pokračování Ať jsi jdou filmový Václav Klaus působil autentičtěji. Havel se ve filmu zajíkal, nevěděl co s rukama, nebyl schopen pronést souvislou větu a většinu projevů četl z papíru.
Problém je nejspíš v tom, že Václav Havel, pro toho kdo ho znal nejen z televize, byl osoba složitější, přemýšlivější, komplikovanější než zmiňovaní protagonisté, a pro toho, kdo s ním nejednal, a kdo vychází jen z přepisů reálných dialogů, se tak může jevit. Havel jako spisovatel formuloval pouze, když psal, neměl průpravu profesorských kolegů, u kterých je tomu opačně: ti své myšlenky artikulují při přednáškách. A zadruhé nebyl nikdy ideolog: Neměl na všechno předem připravené odpovědi, o všem pochyboval, váhal, řešení hledal a události ho skutečně v listopadu svou rychlostí zaskočily.
Jeho největší přednost proto spočívala v tom, že uměl naslouchat a z debaty si vzít to nejdůležitější a shrnout to do několika podstatných vět. Konec konců jak asi v nejobsáhlejší knize o něm popsal Michael Žantovský, tak vznikala i jeho nejznámější hra Zahradní slavnost: původní dramaturgický impuls ke hře mladičký Havel po návratu z vojny, kdy ho nevzali na vysokou školu, měl od Ivana Vyskočila, ale za konečný tvar může hlavně spolupráce s Janem Grossmanem, kterému taky hru věnoval. Nakonec byl Grossman uveden u hry jako dramaturg, ale sám přiznal, že ze všech Havlových her byl jeho autorský podíl na Zahradní slavnosti největší. A podobně se Havel choval v listopadových dnech.
Václav Havel měl totiž v jedné věci velice šťastnou povahu a neselhávající morální kompas. Michael Žantovský píše, že měl téměř neomezené schopnosti se seznamovat, navazovat kontakty a to nejen s lidmi mu svým ustrojením blízkými, ale i se vzájemně nesourodými a dávat je dohromady. Jeho úmysly měly vždy jasný úběžník, a když se k nějakému kroku rozhodl, provedl ho perfektně a důkladně: Díky tomu se zrodil i náš Dálkový výslech: Chtěl manifestovat doma i ve světě, že existuje jen jedna česká kultura, ať vzniká doma či v exilu, jak jsme se na tom později shodli. Stejně dobře věděl, že socialismus nejde opravovat. Masku nepraktického intelektuála si často nasazoval i jako taktickou zbraň.
Miloš Forman, který s ním chodil do základní školy, na něj vzpomíná jako na prcka s inteligentníma očima, který byl tak laskavý a slušný, že si tím škodil. Před osudem otroka ho podle Formana chránila již tehdy vnitřní síla. A tu měl skoro až do smrti, jenže ta se dá v televizi těžko předvést.
Pro Český rozhlas Plus
Problém je nejspíš v tom, že Václav Havel, pro toho kdo ho znal nejen z televize, byl osoba složitější, přemýšlivější, komplikovanější než zmiňovaní protagonisté, a pro toho, kdo s ním nejednal, a kdo vychází jen z přepisů reálných dialogů, se tak může jevit. Havel jako spisovatel formuloval pouze, když psal, neměl průpravu profesorských kolegů, u kterých je tomu opačně: ti své myšlenky artikulují při přednáškách. A zadruhé nebyl nikdy ideolog: Neměl na všechno předem připravené odpovědi, o všem pochyboval, váhal, řešení hledal a události ho skutečně v listopadu svou rychlostí zaskočily.
Jeho největší přednost proto spočívala v tom, že uměl naslouchat a z debaty si vzít to nejdůležitější a shrnout to do několika podstatných vět. Konec konců jak asi v nejobsáhlejší knize o něm popsal Michael Žantovský, tak vznikala i jeho nejznámější hra Zahradní slavnost: původní dramaturgický impuls ke hře mladičký Havel po návratu z vojny, kdy ho nevzali na vysokou školu, měl od Ivana Vyskočila, ale za konečný tvar může hlavně spolupráce s Janem Grossmanem, kterému taky hru věnoval. Nakonec byl Grossman uveden u hry jako dramaturg, ale sám přiznal, že ze všech Havlových her byl jeho autorský podíl na Zahradní slavnosti největší. A podobně se Havel choval v listopadových dnech.
Václav Havel měl totiž v jedné věci velice šťastnou povahu a neselhávající morální kompas. Michael Žantovský píše, že měl téměř neomezené schopnosti se seznamovat, navazovat kontakty a to nejen s lidmi mu svým ustrojením blízkými, ale i se vzájemně nesourodými a dávat je dohromady. Jeho úmysly měly vždy jasný úběžník, a když se k nějakému kroku rozhodl, provedl ho perfektně a důkladně: Díky tomu se zrodil i náš Dálkový výslech: Chtěl manifestovat doma i ve světě, že existuje jen jedna česká kultura, ať vzniká doma či v exilu, jak jsme se na tom později shodli. Stejně dobře věděl, že socialismus nejde opravovat. Masku nepraktického intelektuála si často nasazoval i jako taktickou zbraň.
Miloš Forman, který s ním chodil do základní školy, na něj vzpomíná jako na prcka s inteligentníma očima, který byl tak laskavý a slušný, že si tím škodil. Před osudem otroka ho podle Formana chránila již tehdy vnitřní síla. A tu měl skoro až do smrti, jenže ta se dá v televizi těžko předvést.
Pro Český rozhlas Plus