Minulé úterý 8. ledna byl vynesen rozsudek u pražského Vrchního soudu, který definitivně posvětil rozhodnutí krajského soudu z června 2007, že se David Rath nemusí omlouvat panu Dalíkovi za to, co o něm řekl. Stranickou příslušnost záměrně v tomto komentáři vynechávám, protože v jiných případech by se mohlo místo pana Dalíka jednat třeba o pana Šloufa. Jde jen o princip.

Připomeňme si, o co šlo. Pan Dalík a jemu blízká strana zažalovali pana Ratha za to, že v prosinci 2006 vyjádřil podezření, že pan Dalík zkorumpoval dva poslance jiné strany a kvůli tomu žádal na bývalém ministrovi zdravotnictví omluvu a 50 000 korun, jemu blízká strana žádala 100 000 korun.

Spor soudil soudce krajského soudu Vojtěch Cepl mladší, který vynesl rozsudek, v němž stálo, že se pan Dalík s politickou korupcí netajil. „Pan Dalík pro Mladou frontu Dnes popsal, co dělal. Že nabídl výhody určitým poslancům, třeba panu Melčákovi. Když se ho ptali, jestli jim nabídl peníze, upřesnil, že se jedná o výhody politické,“ zdůvodnil soudce Cepl v červnu 2007 svůj verdikt pro Hospodářské noviny. „Ten obchod je do té míry nepěkný, že se ho pan Dalík zjevně zdráhal popsat blíže a přesně,“ dodal soudce Cepl. Soudce se nebál vyslovit to, co si myslela zřejmě většina lidí, která tuto kauzu sledovala, a v tom je třeba spatřovat pokrok. Soudnictví se emancipuje.

Poprvé bylo upozorněno veřejně na samotné korupční jednání, aniž soud vyžadoval, aby byl aktér při činu chycen s kufrem peněz či s konkrétní a prokazatelnou nabídkou, která by sdělení pana Ratha zdůvodnila.

Tento rozsudek je tak důležitý také proto, že nevychází evidentně z pozitivistického výkladu práva, ale z obecně známých skutečností, které jednak jedna ze stran sporu sdělila médiím, a jednak ze skutků obecně známých. Soud tedy rozhodl podle přirozeného práva, a to je to, co od něj laická veřejnost očekává. Uličník má být nazýván uličníkem, když sám sebe usvědčuje či se tím de facto v médiích chlubí, a ne vyviněn, protože to pozitivistický výklad práva umožňuje. Takový postup totiž podkopává víru v justici i demokratický systém jako takový. Soudní moc má být nezávislá a ostatní tři pilíře demokracie, tedy moc ústavodárnou, exekutibní a mediální má kontrolovat, aby žádná z těchto „mocností“ na sebe nestrhla větší podíl moci.

V tom je ten zásadní rozdíl mezi vztahem občana a justice třeba u nás a ve Spojených státech. Když jsem nedávno položil ve Washingtonu otázku profesorovi Marvinu Kalbovi, který tam šéfuje pobočku mediálního ústavu harvardské univerzity, jestli nemá obavy z vládní administrativy, která si za Bushe uzurpovala příliš velkou moc, protože žádná vláda takto získané pozice nevyklidí, spíše se bude snažit je udržet, pan profesor se jen usmál a řekl:

„Takové riziko zde zcela určitě je. Přirozená tendence vlády je mít více moci. A právní systém je právě na základě těch posledních rozhodnutí za Bushovy admnistrativy v tuto chvíli nastaven tak, že spíše chrání vládu a poškozuje novináře. Tato situace bude potřebovat statečného soudce, který ji obrátí a řekne vládě: Dál už ne. Stop! Musíme věřit, že stále máme nezávislé soudce. První dodatek ústavy nám zaručuje svobodu projevu. Vždy se soudce o tento dodatek může opřít a říct vládě, že nelze jít proti ústavě. Důležité je pochopit jedno: historie této země podepírá každé slovo ústavy.“

Doufejme, že příští generace v České republice budou moci hovořit podobně.

Napsáno pro ČRo 6 a autorův blog na Aktuálně.cz