František Dvořák: české kultury hořák
Tak panu profesorovi přezdívali jeho žáci, s kterými letos ještě oslavil pětadevadesáté narozeniny. Zemřel náhle v pondělí 9. listopadu ve svém bytě v Praze, v Podolí. Byl tak vitální, že ještě před pěti lety přednášel na filozofické fakultě dějiny umění.
Naposled jsme se spolu setkali na jevišti divadla na Palmovce při vzpomínkovém večeru na spisovatele Arnošta Lustiga, s kterým se znal stejně jako se všemi výtvarnými umělci, o kterých celý život psal. Řekl tam, že na Arnoštovi obdivoval humor a paměť! A totéž lze říci i o profesoru Františku Dvořákovi, jak dokazuje i jeho kniha Můj život s uměním, která vznikla díky Českému rozhlasu Vltava. Koncem roku 2004 začala dokumentaristka Bronislava Janečková s ním právě pro tuto stanici natáčet cyklus vzpomínek. V tu chvíli sice ani jeden z nich netušil, že z deseti půlhodinek vznikne něco podstatnějšího: to se ukázalo až posléze, kdy bylo evidentní, že by byla chyba se vzpomínáním přestat. Tak se zrodila zmíněná publikace, která představuje nejucelenější obraz způsobu uvažování tohoto nestora českého umění.
Po studiích na Karlově univerzitě začínal jako asistent profesora Štecha na AVU a zřejmě právě od tohoto legendárního popularizátora umění, historie a pražských památek se naučil i o odborných věcech mluvit tak, aby mu rozumělo co nejvíce lidí. Byl velmi pracovitý a ještě do nedávna bylo možné spatřit i pozdě večer, jak svítí okna jeho pracovny. Byl autorem více než pětatřiceti monografií: ještě stačil dokončit knihu o malíři Karlu Chabovi, příteli Bohumila Hrabala, a text do knihy o Václavu Špálovi.
Nejznámější jsou jeho monografie o Janu Zrzavém, Kamilu Lhotákovi, Cyrilu Boudovi, Adolfu Bornovi a Františku Tichém, o němž říkal: "Listujeme-li v poezii Jaroslava Seiferta, jako bychom se dívali na kresby Františka Tichého: na stole karty, osud, tíha a lásky, dvě hrací kostky, dvě kouzelná slova, komediantský vůz, rejdiště plachých múz. "
Většina lidí ho ale znala hlavně z televize, pro kterou připravil pořady o Karlově mostě, o českých moderních malířích nebo o umělecké výzdobě Národního divadla.
František Dvořák se narodil 17. dubna 1920 v obci Červenka u Litovle. V roce 1950 se stal externím pedagogem i na FAMU, v roce 1956 se jako teoretik podílel na vzniku skupiny Máj, v roce 1960 byl přijat jako odborný pracovník do Národní galerie a poté učil dějiny umění na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze-Žižkově. V roce 1969 přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého. Po listopadu 1989 opět působil na FAMU a od roku 1993 i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Sám o sobě říkal: "Nikdy jsem neměl konflikty s lidmi. Byl jsem vyrovnaný s pánembohem a neměl jsem špatný pocit, že jsem někomu ublížil." Tím zdůvodňoval, proč se dožil tak vysokého věku.
(Psáno pro ČRo Plus)
Naposled jsme se spolu setkali na jevišti divadla na Palmovce při vzpomínkovém večeru na spisovatele Arnošta Lustiga, s kterým se znal stejně jako se všemi výtvarnými umělci, o kterých celý život psal. Řekl tam, že na Arnoštovi obdivoval humor a paměť! A totéž lze říci i o profesoru Františku Dvořákovi, jak dokazuje i jeho kniha Můj život s uměním, která vznikla díky Českému rozhlasu Vltava. Koncem roku 2004 začala dokumentaristka Bronislava Janečková s ním právě pro tuto stanici natáčet cyklus vzpomínek. V tu chvíli sice ani jeden z nich netušil, že z deseti půlhodinek vznikne něco podstatnějšího: to se ukázalo až posléze, kdy bylo evidentní, že by byla chyba se vzpomínáním přestat. Tak se zrodila zmíněná publikace, která představuje nejucelenější obraz způsobu uvažování tohoto nestora českého umění.
Po studiích na Karlově univerzitě začínal jako asistent profesora Štecha na AVU a zřejmě právě od tohoto legendárního popularizátora umění, historie a pražských památek se naučil i o odborných věcech mluvit tak, aby mu rozumělo co nejvíce lidí. Byl velmi pracovitý a ještě do nedávna bylo možné spatřit i pozdě večer, jak svítí okna jeho pracovny. Byl autorem více než pětatřiceti monografií: ještě stačil dokončit knihu o malíři Karlu Chabovi, příteli Bohumila Hrabala, a text do knihy o Václavu Špálovi.
Nejznámější jsou jeho monografie o Janu Zrzavém, Kamilu Lhotákovi, Cyrilu Boudovi, Adolfu Bornovi a Františku Tichém, o němž říkal: "Listujeme-li v poezii Jaroslava Seiferta, jako bychom se dívali na kresby Františka Tichého: na stole karty, osud, tíha a lásky, dvě hrací kostky, dvě kouzelná slova, komediantský vůz, rejdiště plachých múz. "
Většina lidí ho ale znala hlavně z televize, pro kterou připravil pořady o Karlově mostě, o českých moderních malířích nebo o umělecké výzdobě Národního divadla.
František Dvořák se narodil 17. dubna 1920 v obci Červenka u Litovle. V roce 1950 se stal externím pedagogem i na FAMU, v roce 1956 se jako teoretik podílel na vzniku skupiny Máj, v roce 1960 byl přijat jako odborný pracovník do Národní galerie a poté učil dějiny umění na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze-Žižkově. V roce 1969 přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého. Po listopadu 1989 opět působil na FAMU a od roku 1993 i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Sám o sobě říkal: "Nikdy jsem neměl konflikty s lidmi. Byl jsem vyrovnaný s pánembohem a neměl jsem špatný pocit, že jsem někomu ublížil." Tím zdůvodňoval, proč se dožil tak vysokého věku.
(Psáno pro ČRo Plus)