Vánoce jsou zastávka na znamení. Když člověk zmačkne v hlavě tlačítko, jak mu to předepisuje kalendář, vystoupí z šedého času všedního brblání do bílého času svátků a obalí svou duši vánočním papírem jako dárky. Jenže problém nastane, když člověk má nostalgický papír, po kterém ujíždí do dětství, a nemůže najít dárek. Někdy se stane, že předmět tak dobře schoval, aby je budoucí podarovaný náhodou neobjevil, že je před Štědrým dnem nemůže najít a musí zase rychle do města pořídit náhradní překvapení.

Protože se mně i dalším členům rodiny přihodila tato situace v životě několikrát, už jsem se s tím smířil a považuji ji za součást rodinné tradice. A taky to již neprožívám jako selhání, ale stal se z toho pro mě způsob, jak si protáhnout svátky někdy třeba o celý půl rok či ještě déle. Z Vánoc jsme u nás doma udělali pohyblivý svátek. Neslavíme je už jen 24. prosince, ale vždycky, když někdo z nás na zapomenutý dárek narazí, vystrojí další Vánoce, ať je duben, červenec nebo září. Sice už nestrojíme stromeček, ale jenom pověsíme pár ozdob na několik větví smrčku či jedle, které zapíchneme do vázy a pod ni nedáme jen nalezený dárek, ale přibalíme vždy drobné pozornosti pro celou rodinu.

Jen jednou tomu bylo jinak, když jsem v květnu našel konečně ve staré skříni ve sklepě za hromadou starého šatstva před skoro rokem v povánočním výprodeji koupeného svítícího jelena, kterého jsem z recese koupil synovi na oplátku za to, že mi dal pod stromeček bačkory s kominíčkama. Na zahradě jsem ozdobil elektrickými svíčkami borovici, vejmutovku a pod ní schoval srnečka a další pečlivě omašličkované pozornosti. Měl jsem štěstí, protože všichni přišli domů pozdě, za tmy. Když jsme dovečeřeli, rozžehl jsem na zahradě stromeček i srnečka, který svítil na dárky položené na louce.

Nejdříve se všichni smáli, ale netrvalo to dlouho a zjihli: bylo to vidět i na jejich chůzi. K ozdobenému stromku šli jako čápi: s hlavou vztyčenou, ale našlapovali obřadně, jako se vstupuje při slavnosti do bílého úžasu jiného času. Takový čas je vždy trochu nepřítomný, špatně viditelný, zastřený a spíš tušený než viděný a jen občas, když se najde nějaký blázínek či odvážlivec, který žije, zírá a bloudí mimo vyjeté koleje každodenní vřavy, dostane tento čas přesnější kontury. Vánoce v květnu fungují jako telegram z jiného času. Jsou něco jako báseň: dárky na louce připomínají dobře seřazená a nakladená slova s korunkou, kterým každý může rozumět trochu jinak, ale přesto neztrácejí smysl. Spojuje je jakási urozenost, která najednou všechny sevře a vytěsní z nich škarohlídské chmury.

Vánoce, stejně jako domov a dětství představují naše tajemství, protože jsou jedinečná a opilá poezií. Obyčejná slova jsou na ně krátká a skřípou. Nenutí nás vstát, myslet a psát.

(Psáno pro ČRo Plus)