Otázka, kterou si nutně musíme položit, zní: A co začíná po eskalujících krizích roku 2015, který rámují dva masakry v Paříži: 7. ledna byla vyvražděna část redakce časopisu Charlie Hebdo a celkem i v jeho okolí zahynulo 12 lidí, v noci z 13. na 14. listopadu při sériových útocích tam bylo zabito 130 lidí.

Evropská unie horko těžko zabránila finančnímu kolapsu Řecka a jeho odchodu z eurozóny, Británie začala vyhrožovat vystoupením z EU, pokud nedojde k reformám, a státy střední Evropy se odmítly adekvátně podílet na příjmu uprchlíků.

V zahraničí musela EU zasahovat spolu s NATO v Iráku a Sýrii a pokoušela se vyjednat příměří na Ukrajině po anexi Krymu z roku 2014, obsazení a rozvrácení části Donbasu, odkud byl sestřelen ruskou raketou dopravní boeing malajsijské společnosti s 298 cestujícími. Na Rusko byly uvaleny sankce.

V Egyptě se zřítilo po útoku ruské letadlo u letoviska Šarm aš-Šajch s 224 lidmi na palubě a Rusko se zapojilo do bombardování Sýrie, kde však podporuje Asadovu vládu. Ke všem zmiňovaným teroristickým útokům, s výjimkou sestřeleného boeingu nad Doněckem, se přihlásil tzv. Islámský stát či Al-Káida. Od léta do Evropy přišlo z rozvrácených území něco přes milion běženců z Blízkého a Středního východu a Maghrebu.

K eskalaci napětí v roce 2015 přispělo i sestřelení ruského bombardéru Su-24 dne 24. listopadu, ke kterému došlo po několikerém upozornění ze strany Turecka, že Rusové opětovně narušili jejich hranici, a v prosinci varovné výstřely ruské lodi na turecké rybáře. Zdá se proto, že tento a další roky by mohly být pro naši existenci velmi důležité, protože jak říká Jacques Rupnik, k vítězství je zapotřebí mít schopnost a vůli, oboje Evropě jako celku chybí a spoléhat se na to, že všechny problémy za nás vyřeší Spojené státy, už nelze.

Budoucnost Evropy a naší civilizace, v níž se ukazuje, budeme-li parafrázovat Michela Foucaulta, že mír je pokračováním války jinými prostředky, záleží na tom, jak se vypořádáme s tím, že Rusko tuto formuli uplatňuje ve zcela nové strategii, takže na ni se už nehodí starý pojem "studená válka" i na konflikty, které vyvolává buď přímo, nebo nepřímo tzv. Islámský stát, který není státem.

Odpovědět na úvodní otázku neumím, ale mohu se jen pokusit dodat posluchačům energii, která otevře v jejich mozku nové možnosti. Důležitější než odpověď je totiž vždy způsob myšlení. A vůle k nezapomnění, že velká selhání v dějinách často nezpůsobila chybná politika, nýbrž neschopnost vymanit se ze starých předsudků a orientovat se podle aktuálních mentálních map. Jinými slovy jde taky o to si uvědomit, že v krizových momentech nemůže Evropská unie sázet na konsensuální politiku, ale naopak si musí najít způsob jak rychle a rázně rozhodovat a přijímat riziko jako součást zodpovědného života.

(Psáno pro ČRo Plus)