Rozhovor novinářky Renaty Kalenské se spisovatelem Jiřím Stránským má ironický název Doktor vězeňských věd a urodil se v hlavě zpovídaného až poté, kdy už neměl sílu jako prezident PEN Clubu dál vysvětlovat, že není žádný doktor, protože mu nedovolili z politických důvodů udělat ani maturitu. Kniha je autentickým přepisem debat, které spolu vedli od 1. října 2015 do 15. dubna 2016.

Stránský je eruptivní extrovert s obrovskou životní zkušeností danou jak geneticky, Stránští jsou novoštítnými, dostali predikát od Alberta z Waldsteina před rokem 1634, tak nasbíranou v kriminálech, kde strávil bezmála deset let. Autorka navazuje na tradici Andy Warhola, který vydával časopis Interview, v němž vytvořil svérázný styl tohoto žánru: věřil, že je možné člověka obtisknout na papír. Šlo o co nejpřesnější záznamy rozhovorů, kde zpovídající nechával i přeřeky, označoval pauzy a v závorkách popisoval gesta, protože věřil, že to vše má vypovídací hodnotu.

Metoda se v tomto případě osvědčila a zúročila, protože nejvýstižněji odpovídá chrlení a volnému řetězení příběhů Jiřího Stránského, a tím ho i přesně charakterizuje. Je mu pětaosmdesát let, zažil jedenáct prezidentů, ke všemu se vyjadřuje přímo, bez diplomatických úhybných manévrů, na což v Čechách nejsme zvyklí, a proto za všech okolností vyčuhuje z davu, i když nevyniká velkou postavou. Totalitním mocipánům celý život vyčítal a vyčítá, že většinu lidí vychovali k tomu, že každá iniciativa je zničující. Kdo byl iniciativní, byl nebezpečný. Ale když nebyl, dalo se s ním manipulovat. Z toho podle něj vyvěrá mindrák většiny z nás, který pak vede třeba ke xenofobním postojům: nepřítel a viník všeho musí být vždy mimo nás. Neumíme přijmout žádnou jinakost.

Komunisty Jiří Stránský opravdu nenáviděl a měl proč. V knize třeba čteme: "Moje máma byla taková útlá paní, zažila tátovu Osvětim, jejího bráchu odsoudili k sekyře, přede mnou zavřeli mého bráchu... A ona to všechno odnášela. Veškerý majetek, všechno nám vzali. Tak už kvůli ní jsem tohle všechno cítil." V kriminále, kam se dostal v jednadvaceti, se Stránský záhy seznámil s básníkem Janem Zahradníčkem, který si ho vzal stranou a řekl mu: "Jiříku, já vím, že ani vlastně nemám právo ti to říct, ale musím. Už když z dálky přicházíš, vidím, jak z tebe kape nenávist. A musím ti k tomu říci jednu věc a přeber si to jak chceš. Čím dřív se zbavíš své nenávisti a hlavně touhy se pomstít, tím líp pro tebe. Protože první obětí své nenávisti budeš s naprostou jistotou ty sám."

Nenávisti vůči svým věznitelům se Jiří Stránský nikdy úplně nezbavil, ale touhy po pomstě se zbavil tím, že se z ní vypsal: zlo a jeho původ se pokouší celý život co nejpřesněji artikulovat, selhání však nikomu neodpouští. Sám o sobě tvrdí, že tak je "stanovený" a stvrzuje to i rytíř v brnění s taseným mečem, kterého má v rodinném erbu dokonce dvakrát.

(Psáno pro ČRo Plus)