Klaus a nebezpečí omezené svobody

27. 03. 2007 | 20:00
Přečteno 2703 krát
Připomeňme si. Pan předseda a jeho fámulové na adresu Evropské unie tehdy vypouštěli z úst: hrozí nám "ztráta spousty suverenity". Varovali, aby "národní stát, národní zájmy, národní identita nebyly obětovány lacinému pseudoevropanství". Odsuzovali "huráevropanství", "kapitulanství", projevy "protektorátní mentality". Dokonce tvrdili, že "náš vstup do EU není vůbec nutný, dokázali bychom fungovat i samostatně."


To byl evidentně hlavní důvod, proč si Evropský komisař pro rozšíření Günther Verheugen vybral právě Václava Klause a v úterý 11. července 2001 ho uvedl jako exemplární příklad protievropských politiků v tehdy kandidátských zemích.

V roce 2007, přesně 28. února, začíná Václav Klaus už pátý rok jako prezident a my jsme od května 2004 členy Evropské unie.

Nekritizujte panovníka
Kanceláře má na Hradě, odkud panoval svatý Václav i dva císaři Říše římské národa germánského, na němž však vlajka EU nesmí vlát. Václav Klaus využívá podvědomé vnímání tohoto místa u českého národa jako posvátného: Na Pražském hradě totiž usedali panovníci z boží milosti, s nimiž se nediskutovalo (viz třeba výrok Jana Veleby, prezidenta agrární komory: Nikdo nemá právo kritizovat občana jiné země, natož hlavu státu).

--------------------------------------------------------------------------------

Václav Klaus očima Karla Hvížďaly I.: "Nebezpečí, které u nás díky Klausovi hrozí, se jmenuje nesvoboda. Z totalitní nesvobody bychom mohli snadno přejít rovnou do jakési jen předstírané svobody". (čtěte dále v tomto článku)

--------------------------------------------------------------------------------

Ústy panovníků promlouval Bůh. Snad jen tak si je možné vysvětlit současné ještě radikálnější Klausovy výroky typu: Bůhví, co je tu vůbec "veřejný zájem", "potřeby společnosti" jsou jenom "prázdná floskule" "Hranice mezi státy jsou klíčovou zárukou svobody lidstva". "Humanrightismus", úsilí o lidská práva, "NGOismus", nevládní organizace a "multikulturralismus", rozvíjení různých kulturních identit, "environmentalizmus", převážný vliv prostředí na formování osobnosti a celé okolí, jsou jen "postdemokratické velmi nebezpečné trendy".

Nebo 9. února 2007 v Hospodářských novinách: Věřit tomu, že si ničíme svou planetu, "to může říkat jen pan Al Gore, normální člověk těžko. Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci."

Tento výrok byl učiněn krátce po té, co státníci a vědci z celé naší civilizace se shodli na panelu OSN a v Davosu, že oteplování představuje jeden z největších budoucích problémů lidstva.

Prezidentovy výroky jsou kategorické až ultimativní. S nimi nelze polemizovat, mají jen k autorovi v současném mediálně vyhroceném provozu obrátit pozornost, a proto podle nich lze jen určovat diagnózu.

Manažer minulého století
Úkolem novináře je však analýza: Pokus zařadit toto chování do tradice českého myšlení a úkazat na jeho možné nebezpečné důsledky pro český stát.

--------------------------------------------------------------------------------

Václav Klaus očima Karla Hvížďaly II.: "Co však Václav Klaus z moderní civilizace dokonale pochopil a uplatňuje, je přesvědčení, že Západu jde víc o fungování než o smysl a cíl." (čtěte dále v tomto článku)
--------------------------------------------------------------------------------

Citované výroky na pana prezidenta (a jeho okolí) prozrazují, že je ukotven hluboce v myšlenkových archetypech devatenáctého století, které slýchával doma od prarodičů a zřejmě i rodičů, s kterými však pracuje metodami moderních manažerů. I v tomto zřejmém rozporu se zrcadlí náš, tedy český, tradičně obojaký vztah k Evropě: za Evropany se považujeme (vzpomeňme Klausův obdiv tradičních evropských řešení a odmítání všech experimentů a třetích cest), ale nejsme ochotni dodržovat evropská pravidla (Klaus by byl rád, kdyby o Benešových dekretech či o Temelínu jsme si mohli rozhodovat sami a aby v České republice neplatil evropský zatykač či Evropská ústava, která by měla i u nás zaručit právní stát), a hlavně se rádi uzavíráme do sebe. Tím se z Evropy vydělujeme.

Podívejme se proto nejdříve trochu do historie.

V roce 1910 byla na hoře Vítkov odhalena pamětní deska s následujícím textem: "Nepatrná hrstka lidí přemohla spojené řady obrněných, poněvadž byla přesvědčena o své pravdě. Tehdáž byly strany dvě. Evropa a my. A ta Evropa byla bledá, zsinalá."

Evropa naše i cizí
Evropa je v tomto textu zcela evidentně definována jako teritorium, které je nám cizí, vzdálené, nepřátelské, jako obrněný a vlastně moderní svět, s kterým hrstka našich chudých lidí bez techniky musí vést zápas o vlastní svébytnost, identitu.
Jindy je totéž období, husitství, českými historiky a publicisty vykládáno zcela opačně jako předvoj Francouzské revoluce. Jan Erazim Sojka v roce1862 napsal: "Čech mečem a duchem svým se jal první bojovati za svobodu celé Evropy - za svobodu netoliko vlastní, anobrž všech národů... Národ český byl tě první v Evropě, jenž počal velký onen boj za svobodu proti absolutismu."

--------------------------------------------------------------------------------

Václav Klaus očima Karla Hvížďaly III.: "Klausovi jde dnes o vítězství v příštích prezidentských volbách a tomu podřídil vše." (čtěte dále v tomto článku)
--------------------------------------------------------------------------------


Oba tyto pohledy na Evropu v Čechách velice často existovaly paralelně. K Evropě jsme se hlásili, ale zároveň nám byla cizí. Oba aspekty však sloužily jednomu a témuž cíli: ukázat češství jako zvláštní, neuchopitelnou, nedefinovatelnou a důležitou hodnotu, kterou je třeba chránit. Evropa je definována mimo jiné svobodou, technikou, bohatým a provokujícím písemnictvím a právním státem, zatímco v nás sídlí zvláštní básnický duch, kreativita a zlaté ručičky, a to je něco víc, než svoboda, právo a technika. Z našich výroků je cítit obdiv k Evropě, ale zároveň strach a obava, že ji nestačíme, a proto hledáme národní zvláštnosti, rozuměj náhradní hodnoty.

Evropa je naopak postavena na stejných hodnotách a národní jinakost se odehrává uvnitř těchto nezpochybnitelných hodnot. (Evropa je území, na němž kolují stejné myšlenky.) V Čechách naproti tomu zní verše Svatopluka Čecha: "Hle, Východ v záři krásné / již teplým vánkem celuje mi hruď- / a jako matný sen mi Západ hasne, / tam ve mlhavé dáli sbohem buď!"

Čechy jsou proto díky těmto dvěma postojům považovány dodnes Evropany za nejednoznačné území, za nevyzpytatelné teritorium, jehož obyvatelé v klíčových momentech buď váhají, nebo se v posledních stoletích spíš ohlíželi na Východ. To byl i jeden z důvodů, proč se nás velmoci za Mnichova tak lehce vzdali (USA slavily Mnichov v roce 1938 na den Díkuvzdání spolu s prezidentem Rooseveltem jako událost, která zachovala v Evropě mír) a proč zřejmě Američané chtějí mít u nás a v Polsku radar a rakety.

Stejně nepochopitelná je i naše hodnotová stupnice, která česká tradiční negativa, to jest chudobu v oblasti hmotných i kulturních statků, vydává za klady. Chudoba je v Evropě vždy znakem slabosti a nějaké nedostatečnosti buď obchodní, nebo technologické či manažerské. Nejspíš i z toho vyplývá náš sklon vysoké výkony umenšovat či dokonce přehlížet a chyby si snadno odpouštět. Západ funguje opačně: Vysoké výkony jsou oceňovány, chyby se trestají.

Podobně nejednoznačně lze interpretovat i českou literaturu. Vladimír Macura připomíná například Karolinu Světlou a její lidové typy z Podještědí, které je možné nahlížet jako nositele evropských duchovních traumat či naopak jako odmítnutí Evropy a aktuálních otázek, které se v ní kladou. Ferdinand Peroutka to v knize Jací jsme v roce 1922 napsal velice ostře: "České umění dělilo se mezi srdce a svět, pojímalo sebe sama jednostranně jako důkaz civilizace a vzdělání, chtělo manifestovat naši pokročilost Chybí mu valnou měrou upřímnost."

Dokonale pochopený Západ
Úvahy, které z úst Václava Klause zaznívají, tedy pracují jen s těmito starými rétorickými figurami, jejichž smysl nebyl nikdy v upřímné reflexi celku, v duchovním sebeobohacování, ve spolupráci národů, kultur, ale naopak ve vyčleňování se, odřezávání se, v pohodlném vytváření iluzí o zvláštnostech poslání národa.

Jak známo moderní občanská společnost není definována národními zájmy, ale dodržováním společenské smlouvy (v právním státě nevládnou lidé, ale zákony), kterou občan uzavírá se státem, ve kterém žije a je jedno jakým jazykem mluví, jaké náboženství vyznává a ke které národnosti se hlásí.

Co však Václav Klaus z moderní civilizace dokonale pochopil a uplatňuje, je přesvědčení, že Západu jde víc o fungování než o smysl a cíl. Moderní civilizace je civilizací efektivnosti, provádění praktických manažerských záměrů a ne civilizací, které jde o ideje a vize. Dnešní euroatlantická civilizace je - jak se často cituje - civilizací krátkodobých, prakticky dohlédnutelných cílů, a ne dlouhodobých koncepcí.

Klausovi jde dnes o vítězství v příštích prezidentských volbách a tomu podřídil vše. Stejně se snažil v předminulých parlamentních volbách, kdy se pokusil změnit i volební systém (i když by tím porušil ústavní rovnováhu a i ta částečná změna, která prošla, znemožnila v posledních volbách vítězství pravice, poškodila stranu ODS, kterou založil). Sbíral a sbírá voliče či jen příznivce pomocí osvědčených receptů na tomto území (i když odkazují na zastaralé myšlenkové stereotypy a vzdalují nás Evropě či dokonce jen potvrzují stereotypy z XIX. století o Češích). Oboje činí bez odpovědnosti za dlouhodobější vývoj naší země, jen aby sám sobě dokázal, že ještě jednou vyhraje, že soustředěná vůle, zduřené ego a vzedmutá pracovitost zvítězí.

Podobné věci se sice dějí i ve staré Evropě, jenže kontext je jiný: o jejich Evropanství nikdo nepochybuje, ústavní systémy mají minimálně o pár desítek let delší tradici, ústavu není možné tak snadno překrucovat a jejich elity na důležitých fórech o nebezpečí těchto trendů vedou vážné diskuse, kterým je nasloucháno. Prestižní média, jak bylo vidět v nedávné době v Itálii, umějí klást kompetentní odpor.

Klausova cesta k nesvobodě
Nejnebezpečnější evropská otázka dnes asi zní: může si Evropa udržet takovou míru svobody, na kterou si zvykla a pomocí které se konstituovala, v globalizujícím se světě, kde se právě na svobodě začíná nejvíc šetřit? Pan prezident sice o svobodě také hovoří, ale způsobem, který takovou debatu nepřipouští, a právě proto je jeho chování pro osud země nebezpečné.

Nebezpečí, které u nás díky Klausovi hrozí, se jmenuje nesvoboda. Z totalitní nesvobody bychom mohli snadno přejít rovnou do jakési jen předstírané svobody. Moderní demokracie, která svobodu zaručuje, chápe uspořádání společnosti jako síť s mnoha centry a ne jako pyramidu s jedním centrem. Základní podmínkou svobody je právě dělba moci, mezi moc ústavodárnou, exekutivní (kam patří i prezident), soudní, mediální, bankovní, moc občanských sdružení, církví, univerzit atd.

Různé snahy společenskou strukturu zjednodušit ohrožují (viz Berlusconi či bratři Kaczynští) sice celou Evropu, ale my a celá střední Evropa můžeme být její snazší obětí než stará Evropa, která má větší šanci se bránit, protože její sociální struktura nebyla tak narušená jako naše.

Pokud rychle nepřijmeme pravidla staré Evropy, nebudeme budovat právní stát, podporovat nezávislost soudů, zvláště Nejvyššího a Ústavního, bankovní rady a veřejnoprávních médií, nebudeme jednoznačnými a srozumitelnými, staneme se dobrovolně druhým světem s omezenou svobodou.

První i třetí svět s touto variantou bude spokojen. Třetí svět se ve své nesvobodě nebude cítit tak sám a první svět do nás nebude muset tolik investovat. Výroky předsedy ústavněprávního výboru Evropského parlamentu pana Jo Leinena, že Klaus škodí českému národu, můžeme číst jako poslední a na Evropu velice nediplomatické varování, před touto možností. Že nejde o strašení, potvrzuje i lednový komentář Wolfganga Münchaua ve Financial Times, který napsal, že jedinou alternativou k evropské ústavě pokud ji odmítnou Češi a Poláci je ústava jenom pro eurozónu (tedy pro bývalé území říše Karla Velikého). Evropa potřebuje akceschopnost a nemá času nazbyt. Doslova napsal: "Nedovedu si představit jediný důvod kromě úplného šílenství a ignoranství proč by Češi a Poláci měli chtít způsobit takovou situaci."

My ten důvod známe: umanutost pana prezidenta Klause, který, jak řekl Hospodářským novinám, má (vždy) pravdu a podle něhož "politická korektnost je jedna z nejzhoubnějších věcí dnešní doby." Jenže korektnost je jen soubor pravidel, manuál, který umožňuje dialog, na němž právě naše židovsko-křesťanská civilizace stojí, protože jak říkají staří a moudří i Bible není nic jiného než dialog s Bohem.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Pavel napsal(a):

Každý kdo sleduje Václava Klause ví, že pro něj je svoboda a demokracie hlavně prostředkem k maximalizaci osobního vlivu. Ukázkou v článku nezmíněnou je jeho zásadní podíl na "legalizaci" komunistické strany. Od ustavujícího kongresu ODS, kde odmítl, s hrozbou odmítnutí předsednické funkce,zákaz volby bývalých členů KSČ do čelných funkcí strany, přes odmítnutí zákazu KSČ,až po nestydaté využití komunistických hlasů při své volbě prezidentem, zakončené pozváním Grebeníčka na pražský hrad na jednání demokratických stran s ním - prezidentem. Nedělal to samozřejmě z obdivu ke komunismu, pouze jako technolog moci tímto zamezil možnosti vzniku jednotné levicové fronty a tím posílil vlastní moc. Stálo to za to, tvrdí krátkozrací příznivci pravice. Tím však legalizoval i podstatu komunismu, kterou je především lež a podvod s cílem získání absolutní moci (o souvisejícím týraní a vraždění nemluvě). Místo aby lež a podvod vykořenil z českého demokratického prostředí, učinil z nich samozřejmý základ současné české politiky.Tzv. opoziční smlouva toho je důkazem, protože od počátku nebyla ničím jiným než smlouvou o pozicích - tj. smlouvou o legalizaci politické korupce. To je bohužel hlavní odkaz Václava Klause, který v současnosti zcela zasouvá do pozadí jeho bezesporu kladné kroky při razantní "kapitalizaci" českého politiky po roce 1992. Politická korupce s stala samozřejmostí nejen na politickém vrcholu, ale i na nejnížších úrovni - správě měst a obcí, kde Klausovi napodobitelé ( papeženci papežštější papeže)uvádějí politickou korupci do naprosté dokonalosti a z mnoha obcí a měst (omlouvám se těm řádově 30% obcí kde to tak není ) učinili gubernie, kde vládnou tvrdou rukou a běda každému, kdo si dovolí protestovat. Demokratickými nástroji - většinou v zastupitelstvu tvořenou uplacenými či strachy vyděšenými jedinci, následně včetně nakloněné policie a justice rebela rozcupují na kousky. Závažné důsledky má Klausovo vidění světa i v rozpočtové oblasti. Největší dírou nejsou důchody či sociální dávky ( které se bezesporu bez reformy neobejdou ), ale právě obrovské úniky veřejných financích ( odhadem až 30% - např. několikrát dražší výstavba dálnic než v krutých podmínkách norských fjordů )při všem co je státem a obcemi nakupováno či prodáváno.Zamezením těchto zrát, museli by to však udělat ti, kteří to podle Klausova opozičně smluvního vzoru dělají, by byly státnínu rozpočtu ušetřeny mnohamiliardové prostředky, kterými by se hravě zamázly všechny díry rozpočtu včetně rychlého smazání státního dluhu. Na tuto oblast však navržená reforma ani nesáhne. Souběžně probíhající tzv. reforma - destrukce policejních sborů (které se ve svých vyšetřování dostaly příliš vysoko )je náhodná jen pro zaslepeného partajníka, jedno z které vlivné strany. Přidáme -li dnešní zcela zásadní nerovnost při přístupu k právu ( bez peněz do soudní síně nelez ) hroutí se nám i třetí noha právního státu. Je jasné, že za ten či onen konkrétní případ zneužití demokracie nemůže Václav Klaus. Avšak svojí politikou, v které je pro úspěch a moc vše možné, právě on nastavil pravidla, podle kterých si dnes z demokracie a morálky dělají cár papíru tisíce jeho následovníků. Právě tím "nejpravicovitější" politik nahání řadového občana ( bez funkcí s max. 15 000 hrubého) do náruče své politické konkurence. Nebýt "strašáka" Paroubka, který nahnal ODS nejméně 10% hlasů, spoluvládli by dnes ,i díky Klausovi, v Čechách komunisté. Ale jinak prezidenta hraje Václav Klaus mistrovsky. Včetně oné vykalkulované kritiky Evropské unie. Ti pánové v Bruselu potřebují slyšitelnou kritiku jako sůl, ale na druhou stranu by neměli Václava Klause přeceňovat, včetně jeho kritiky obavy z oteplování. Vždyť jeho závěrům se usmívají i jeho největší obdivovatelé v ODS. Co Václavu Klausovi chybí k tomu aby nejen prezidenta výborně hrál, ale i dobrým prezidentem se stal? Je to "maličkost" Omluvit se za zasetí a zalévání lži a podvodu do české politické kultury a ve zbývajícím čase se zasadit o vymetení těchto pozůstatků komunismu z hlav českých politiků. Pak přeze vše, co je s ním spojeno, nechť prezidentuje tak dlouho jak ho to bude bavit. Ale - a v tom bude ten problém, pro Václava Klause není OMLUVIT SE maličkost.
17. 04. 2007 | 11:57

Pavel napsal(a):

"Jak známo moderní občanská společnost není definována národními zájmy, ale dodržováním společenské smlouvy (v právním státě nevládnou lidé, ale zákony), kterou občan uzavírá se státem, ve kterém žije a je jedno jakým jazykem mluví, jaké náboženství vyznává a ke které národnosti se hlásí."

Pane Hvížďalo, otázce společenské smlouvy jsem se dost věnoval při studiu práv a považuju celou koncepci za nesmysl a plánovací pud ( což je dokázáno už tím, že autor této myšlenky dal vlastní děti do dětského domova, aby mohl v klidu sepisovat traktát o výchově dětí - aspoň se to říká o Rosseauovi). Domnivám se, že argumenty F.A. Hayeka proti protagonistovi společenské smlouvy J. Rawlsovi a potažmo Rosseauovi jsou dost vážné na to, aby byla celá konstrukce zpochybněná. Tyhle argumenty V. Klaus zná a chápe, nevím jak Vy. Rozumím jeho rozhořčení, když se setkává s floskulemi, jako je ta, kterou jsem výše citoval. Např. já si vůbec nepamatuji, že bych nějakou společenskou smlouvu uzavíral. Naopak národ je něco, co , ač nejsem fanatik, zřejmě opravdu existuje, protože se s tím identifikujeme, nese to nějakou historii, kulturní informace máme pro to tzv. vyšší city jako je vlastenectví ( spousta lidí za to dokonce obětovala život), je to prokazatelné řekl bych i na úrovni tělesných reakcí každého člověka apod. Něco si bohapustě vymyslet ( tj. společenskou smlouvu) a pak to brát jako nezvratný fakt je absurdní umění, které většinou prochází mnohem lépe, než úporné a suché vyhledávání faktů.

Jen pro tu nejpovrchnější ilustraci problému: nejstabilnější politický a společenský systém je ve Velké Británii, kde se myšlenky o společenské smlouvě v praxi neprosadili - VB de facto nemá ústavu. Málo stabilní ( 6 republik, nevím kolik císařství, snížená obranyschopnost, problémy s adaptací menšin, nacionalismus) je Francie - ústav měla tolik, že se to až těžko počítá. O právním státě a vládě zákonů ANI NEMLUVĚ!!! Problém je však mnohem hlubší. Jakou roli hrají myšlenky o společenské smlouvě např. při tvorbě euroústavy je zřejmé ( dělají ji hlavně Francouzi). Já to považuju za nebezpečné. Rád bych si s Vámi popovídal, snad bych Vás i o něčem přesvědčil - Vaše " jak známo" je dost pochybné.
22. 05. 2007 | 10:52

uMJRZIMHh napsal(a):

Google is the best search engine <a href="http://google2570.com/">Google</a>
30. 07. 2007 | 19:36

GYSkMghrWzC napsal(a):

Google is the best search engine <a href="http://google8666.com/">Google</a>
30. 07. 2007 | 19:51

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy