"Ty víš, že jsem byl k odchodu vlastně přemluven, všichni přátelé na mne naléhali, ty také - poprvé jsem udělal něco jiného, než kam mne vedl instinkt - a za trest jsem ztratil tebe, to nejlepší, co jsem kdy v životě měl," napsal již z exilu třiapadesátiletý Ferdinand Peroutka v roce 1948 do Prahy své přítelkyni a bývalé sekretářce z Lidových novin Slávce, tehdy ještě Fenclové. A když v roce 1978 v New Yorku umíral, seděl u něho nejstarší kamarád, spolužák z gymnázia a lékař Karel Steinbach. V knize Muž přítomnosti, která vyšla v nakladatelství Konfrontace v roce 1985 v Curychu, píše: "Neočekávaně se jeho stav na chvíli zlepšil. Otevřel oči, poznal mě a chtěl něco říci... Nerozuměl jsem mu. Obtížně, třesoucí se rukou hůlkovým písmem napsal na kus papíru SLÁVKA." Dr. Steinbach a Slávka byli jeho nejvěrnějšími přáteli.

Se Slávkou žil přes třicet let, ale vzít se spolu mohli až po deseti letech po smrti těžce nemocné ženy Ferdinanda Peroutky, s kterou emigroval, protože ji v takovém stavu nechtěl opustit. Slávka Peroutková, jak později řekla Lidovým novinám, to vzala jako samozřejmost a jak svědčí jejich přátelé, nikdy mu to nevyčítala. A neměla to se svým budoucím manželem nikdy lehké, protože Ferdinand Peroutka odešel s tím, že bude chvíli pracovat v rozhlasové stanici Svobodná Evropa, kterou založil, ale pak se hodlal živit jako literát a to se mu nepodařilo. Paní Peroutková to vysvětlovala tím, že nebyl zvyklý na sebe upozorňovat, protože po celý život v Praze k němu pozornost přicházela sama. A taky říkala: "Kromě toho v sedmdesátých letech jeho vliv ve Svobodné Evropě slábl. Nastoupili nové šéfové, které nezajímalo, co píše, ...protože je zajímaly jen cifry, ne obsah..."

To Peroutka špatně snášel a přestal se svou ženou dokonce i mluvit. Mlčení, jak mi sdělila po roce 1990, přerušili až těsně před smrtí, když onemocněl rakovinou plic. I finančně na tom nebyli moc dobře, protože Peroutka měl odpracováno ve Spojených státech málo let a po odchodu z rozhlasu tam jako externista vydělával jen něco málo přes pět tisíc dolarů za rok, což byl tehdy průměrný měsíční plat redaktora. Sama v rádiu pracovala jako písařka a hlasatelka. Z neúspěchu literárního i finančního trpěl Ferdinand Peroutka těžkými depresemi, které zřejmě průběh jeho nemoci jen urychlily. Nedokázal se radovat z toho, že neskončil ve vězení v Leopoldově nebo na oprátce jako Milada Horáková a že může žít ve svobodném světě.

V exilu strávila Jaroslava Peroutková 42 let, ale - jak sama říkala - vždy se cítila být Čechoslovačkou. Zemřít si přála v klidu, aby o tom nevěděla. To se jí zřejmě v pětadevadesáti letech podařilo. Pohřeb měla ve středu 23. srpna 2017 v 11,40 v Ústřední obřadní síni v Praze na Olšanech.

(Psáno pro ČRo Plus)