" Co vás na politice baví?" zeptal jsem se nedávno Karla Schwarzenberga a on mi lakonicky odpověděl: "Čeští politici." Vzhledem k tomu, že v dějinách vyrostl: nejstarší zmínka o jeho předcích je z roku 1158, dívá se i na dnešní události v širokém kontextu.

Chvíli studoval právo a lesnictví, ale historie zná od svého otce, který byl historik a heraldik. Když na jejich rodinném zámku na Orlíku pili čaj pod obrazem Adolfa, jak bojuje s Turky v roce 1599, dozvěděl se již jako malý kluk, že od té doby mají v erbu hlavu Turka s havranem a o kousek dál uviděl mapu, kterou daroval Napoleon po bitvě u Slavkova v roce 1805 knížeti Karlovi, který ho porazil u Lipska v roce 1813. Díky tomu, že jeho matka princezna Antonie Fürstenbergová dlouho po tom, co odešli po roce 1948 do Rakouska, vedla ve Vídni pověstný salón, znal Schwarzenberg donedávna většinu evropských politiků od mládí, což mu samozřejmě vždy zjednodušovalo komunikaci, a proto také byl ministrem zahraničí.

Ještě je jeden rozdíl mezi ním a místními zbohatlíky, který je třeba připomenout: jeho rodina se domohla majetku během více než tří staletí, zatímco zdejší boháči často během necelých tří let.

Když se Karel Schwarzenberg rozhodl vstoupit do politiky, zeptal jsem se ho, proč to dělá, když legitimita jeho rodu je v Evropě vyšší než jakákoliv funkce v politice menší země. Odpověděl mi: "Prostě několik věcí mě tady štvalo a dodneška štve. Kvůli zkušenostem, které jsem měl, a díky tomu, co jsem věděl a co jsem tady zažil, jsem si řekl, že bych mohl s něčím v této zemi pohnout." A taky rodina ho k tomu zavazovala: jeho předci byli vojevůdci, biskupové a kardinálové, ale i diplomaté a kníže Felix byl ministerským předsedou v revolučních letech 1848 až 1852.

I občané si od jeho vstupu slibovali, že konečně je v politice někdo, kdo nebude muset krást a jehož slovo jako šlechtice bude platit. Jenže když několikrát prohlásil, že z vlády za jistých okolností odejde a pak tyto okolnosti nastaly a on ve vládě zůstal, vzniklo podezření, že jeho loajalita vůči vládě je větší než jeho péče o zachování cti a dobrého jména. I to však do jisté míry patří k tradici knížecích rodin, které měly vždy jako prvořadý úkol sloužit císaři či králi, a to i za cenu vlastní újmy. Jenže prezident a premiér není císař nebo král a neodvozuje své postavení od Boha. Od knížete většina lidí čekala, že ukáže, že mentalita cti nakonec vždy zvítězí nad mentalitou lsti, že lev je vždy silnější než liška. To se mu však nepovedlo. Stal se součástí politické kultury, v níž "budova opery" byla nahrazena kulturou "cirkusového stanu," jak o nás řekl jeden americký antropolog. Přesto mu k nedělním osmdesátinám přejeme vše dobré, hodně zdraví a dobrý spánek, když ho politici nudí.

(Psáno pro ČRo Plus)