Zahraniční i naše média jsou plná obav z toho, jestli nezablokujeme Lisabonskou smlouvu, jež je dalším krokem k integraci Evropy. ODS, jejíž předseda smlouvu podepsal, chce text dát k přezkoumání Ústavnímu soudu. Stane se Topolánkova strana motorem dějinného zvratu v Evropě?

Kdyby se to ODS podařilo, mohlo by se stát přesně to, čeho se naši politici obávali: vznikne dvojrychlostní nebo, jak se dnes říká, asymetrická Evropa. Otázka zní: Nechováme se podobně jako v roce 1648 (tedy před 360 lety) na Karlově mostě, kde jsme zvítězili nad Švédy, kteří nám osmadvacet let po Bílé hoře šli na pomoc proti katolickým Habsburkům? Byla to poslední šance, jak se ubránit rekatolizaci, a my jsme to nepochopili, jako jsme nepochopili naše šance před 140 lety ve Vídni. Proč je naše politika tak nevypočitatelná? Proč neumíme být předvídatelnými partnery?

PŘED 140 LETY

Po porážce rakouského vojska ve válce s Pruskem v létě roku 1866 (jež vyvrcholila 3. července bitvou u Hradce Králové), kde Češi zachovali věrnost mnohonárodní monarchii, vypracovali naši politici společně s Poláky a Jihoslovany konkrétní plán federativního zřízení. Chtěli přebudovat monarchii podle státoprávně historických zásad a v jednotlivých zemích zřídit autonomní vlády, které by byly kontrolovány zemskými sněmy. Plán byl zamítnut, federalismus se Vídni nelíbil, monarchie dostala dualistickou podobu, jež znamenala německo-maďarskou hegemonii.

Podíváme-li se na mapu Rakouska-Uherska, není se čemu divit, tehdejší Uhersko sahalo od Tater až těsně před Bělehrad, bylo zřetelně nejsilnějším partnerem Rakouska.

Český protest proti vyrovnání byl vyjádřen před 140 lety v deklaraci, již sepsal Rieger. Vydal ji dne 22. srpna 1868. Vyhlašovala se v ní neplatnost prosincové ústavy pro české země. Poslanci žádali vyřešit českou otázku novou úmluvou mezi českými představiteli a panovníkem. Na protest odvolali české zástupce ze zemského sněmu a odmítli obsadit česká místa v říšské radě ve Vídni. Důsledek: hlavní instituce rakouské části rozdvojené monarchie začaly fungovat bez Čechů a Předlitavsko nedostalo žádné jméno, i když představovalo polovinu Rakousko-uherské říše, jež ležela západně od řeky Litavy, a zahrnovalo české země, Halič, Bukovinu, Horní a Dolní Rakousy, Salc bursko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Tyrolsko, Vorarlbersko, Istrii, Dalmácii a Terst s okolím. Někdy se tomuto území také říkalo Cislajtánie.

Jenže, a v tom je ten problém, nová ústava (zvaná právě předlitavská) sice neuspokojovala naše národní ambice, ale znamenala nesporný pokrok v občanském životě. Uzákonila základní práva: zaručovala svobodu svědomí a vyznání, svobodu vyučování a vědy, svobodu projevu a tisku, svobodu spolčovací a shromažďovací. Ve výsledku to znamenalo rozvoj liberální praxe, která rozvíjela svobodnou diskusi a vedla ke vzniku toho, co se dnes nazývá veřejným míněním.

Český paradox byl v tom, že jsme sice více diskutovali, ale zcela jsme se odcizili vídeňské vládě: odmítli jsme se na ní podílet, tedy de facto jsme odmítli sami o sobě rozhodovat. Jinými slovy: svobodně jsme diskutovali, ale pouze doma, a taková diskuse nemohla vyústit v žádné praktické kroky. A tady někde nejspíš vznikla naše moderní frustrace z politiky, již jsme si však zavinili sami. Naučili jsme se doma rozvíjet fantastické plány, ale vzdali jsme se možnosti je prosazovat na místech, kde se o nás rozhodovalo. Tehdy se nejspíš v Čechách zrodila neplodnost politických diskusí a založila se tradice slovního siláctví, v němž byli mistři hluční, ale neškodní radikálové. Tomáš Garrigue Masaryk založil svou kariéru právě na odporu k této neplodné české tradici.

Později se sice císař František Josef I. pokusil konsolidovat monarchii a vůči Čechům byl ochoten učinit ústupky, ale také narazil. I částečná autonomie dojednaná v roce 1871 nakonec byla nepřijatelná pro zastánce německo-maďarské převahy a my jsme si nedokázali svá práva vybojovat. Fundamentální články byly sice schváleny českým a moravským sněmem a předběžně s nimi vyslovil souhlas i císař, který slíbil, že se nechá korunovat na českého krále, ale po protestech, jež rozpoutali hlavně Němci v českých zemích, zamítla korunní rada české vyrovnání.

Zřejmě tehdy se k českému siláctví ještě přidal i hluboký pesimismus vůči politice, který v nás nezmizel, protože jsme na to nikdy neměli dost času: první republika trvala jen dvacet let a od roku 1989 uplynulo také jen necelých dvacet let, to je ve srovnání se 140 lety nic.

PŘED 40 LETY

V roce 1968 skončil, jak napsal tehdy Milan Kundera, „pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho i světových dějinách) socialismus bez všemocné tajné policie, se svobodou psaného a mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá. S moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu výzvu.“

Jenže ten náš pokus měl jediný důsledek: svět pochopil, že socialismus je nereformovatelný, a my jsme utrpěli další porážku po letech 1938 a 1948. Pesimismus vůči politice se v nás ještě více utvrdil.

V roce 1968 vyhřezl opět český problém v celé nahotě jako problém kulturního národa (Poláci o nás říkali lingvistického národa) bez politiků a vlastně bez skutečné politiky, neboť tou není nikdy pouhý výkon moci členů nějaké strany, navíc doprovázený zradou vzdělanců, kteří začali naši porážku vysvětlovat jako „vítězství ducha“. Místo abychom se vyléčili z iluzí, začali jsme si opět lhát. To byl nejspíš zase ten moment, kdy k našim neplodným diskusím a pesimismu se znovu přiřadila naše falešná hrdost na vlastní porážky.

TŘI OBRAZY

Tento sklon má u nás starší kořeny, jak na to upozornil Petr Pit hart v knize Osmašedesátý, jež začíná slovy: V naší zemi je málo památníků z vítězných bitev, žádné obelisky na počest velkých vojevůdců a ani jediný vítězný oblouk. A my můžeme dodat, že když jsme nějakého vojevůdce měli – jako byl maršál Radecký z Radče, jenž měl památník na Malé Straně v Praze –, tak jsme ho zbourali. Zato máme v Praze dva živé obrazy, jimiž oslavujeme své porážky, a ty si hýčkáme dodnes. Nejslavnějším a taky největším obrazem, jenž u nás vznikl, je Maroldovo panoráma (rovněž má výročí, byl dokončen rovněž v roce s osmičkou na konci, a sice roku 1898), dnes je umístěn na pražském Výstavišti a zobrazuje bitvu u Lipan z roku 1434. Uprostřed stojí vojevůdce Prokop Holý, jenž, jak známo, bitvu prohrál.

„Návštěvník stojí u zábradlí a hned u nohou mu leží proděravělá přilbice, kus dál odhozený samostříl, vedle prostřílený prapor. Barva na skutečném kameni má pak jistě znázorňovat krev. Z hlíny, jakoby před chvílí udusané kopyty vyděšených koní, se kdesi – návštěvník si nikdy není jist kde přesně – zdvihá plátno a na něm pak malíř vypodobnil vlastní bitevní vřavu s takovou sugestivností, že divák čeká, kdy se mu k nohám s řinčením skutálí ještě i meč vyražený z rukou bojovníka. Malíř rafi novaným napojením plátna (s imaginární bitvou) na udusanou zem (s reálnými rekvizitami vypůjčenými z muzea) vtahuje diváka do dějů českých bitev, jež však zdaleka nebyly bitvami vítěznými! Umíme procítit i své porážky … Živý obraz zachycuje něco povážlivějšího než porážku radikálů: také vnitřní rozklad hnutí neseného mesianistickou myšlenkou.“ Chtěli jsme světu zvěstovat reformaci, říkáme si.

Na vrcholu Petřína je podobný obraz a ten se týká boje se Švédy, o němž se zmiňuji hned v úvodu. Pithart napsal: „Pražané se Švédům na mostě ubránili, neboť z hlediska velkých dějin nevěděli zřejmě, co činí – vždyť pak už je čekalo ,tři sta let poroby‘ (říkáme tomu temno). Živý obraz znázorňuje tedy něco horšího než jen vítězství nad spojenci, než porážku ve vlastní věci: spíše něco jako národní sebevraždu! Umíme zřejmě procítit i sebevraždu …“
Dovedu si docela dobře představit, že s naší mentalitou by dnes třeba na Zličíně, vedle nákupního střediska s Teskem, Ikeou a multikinem, kde se stojí fronty na stále nové a nové díly Harryho Pottera, mohlo stát podobné panoráma, které by zachycovalo statečný boj Pražanů s ruskými okupanty z 21. srpna 1968 před Československým rozhlasem.

Upachtění rodiče, kteří jdou s letáky bojovat o zlevněné zboží v nabídce, by tam odkládali své ratolesti, o něž by bylo dobře postaráno, a navíc by se děti dozvěděly, jak statečně jejich rodiče prohráli, jak odvážně hrozili pár dnů po zuby ozbrojeným Rusům pěstmi.

Na plátně by byla namalována budova Československého rozhlasu, na niž míří skutečné ruské tanky a obrněné transportéry s bílými pruhy, aby se okupanti odlišili od stejných tanků naší armády, které však nikdy nevyjely z kasáren. Za zábradlím by byly zbytky ohořelé a převálcované tramvaje a autobusu. Za tanky by byly namalované desítky rozhořčených Pražanů, vyhrožujících okupantům. Na jeden z tanků by se sápala dvojice mladíků se zkrvavenou československou vlajkou. Po dláždění by se válely zbytky ohořelých součástek aut, stromů, ztracené boty a rozbité fotoaparáty.

Z ampliónů by se řinulo autentické vysílání tehdejšího rozhlasu, v němž stateční reportéři hlásili pohyby vojenských jednotek a četli značky kolaborantských aut, jež naváděla okupanty k důležitých úřadům. V pozadí by bylo slyšet střelbu. Realistické panoráma a romantické procítění by okázale, kýčovitě a v naší tradici zakrývaly prohru, a hlavně marasmus, jenž po ní následoval: normalizaci, tedy Biafru ducha, hromadné ničení charakterů, lámání duší, které skončilo sy stematickým vítězstvím negativní selekce. Ve stranické hierarchii dostávali přednost jen duchovní mrzáci, zrádci a profesionální lháři.

Odpovědnost přesto nebyla v prvé řadě na Rusech, ale naopak na našich reformních komunistech a komunistických intelektuálech, vůdcích „pražského jara“, kteří de facto nebyli žádnými politiky, protože nedokázali rozeznat blížící se konfl ikt (Ukrajina již od července byla plná tanků, někteří ruští důstojníci, kteří tu byli v květnu na cvičení, od nás nikdy neodešli a v zahraničních novinách se o intervenci psalo) a na něj adekvátně reagovat či ho odvrátit. Jen tato schopnost by z nich činila politiky.

Typickým znakem české nepolitiky byla tehdy naopak rozpačitost, improvizace, oddalování řešení a neschopnost analyzovat skutečnou situaci, tedy kriticky myslet tehdy ani potom (místo toho jsme donekonečna rozebírali Šikovu ekonomickou reformu a aspekty Dubčekova socialismu s lidskou tváří, tedy nechovali jsme se jako občané nějakého státu, ale jen jako kulturní vyslanci, kteří nesplnili svou mesiášskou misi). Až západní historici za nás rok 1968 pojmenovali rokem, v němž skončila evropská moderna. Na barikádách májového povstání v Paříži, v kampusech Berkeley a pod pásy ruských tanků v Praze zahynula naděje na vylepšitelnost světa rozumem, jíž jsme věřili od osvícenectví.

My jsme si toho nevšimli, jako jsme si nevšimli na Karlově mostě v roce 1648, že pácháme sebevraždu, a jako se někdy zdá dnes, že nechápeme smysl padesátiletého úsilí Evropy po integraci.

SMYSL VÝROČÍ

Jestli tedy existuje nějaký opravdový smysl osmičkových výročí, pak ho musíme hledat právě v tom, že nám dá příležitost se bez předsudků zamyslet nad našimi chybami. Největší ohrožení jakékoliv pospolitosti je vždy ve ztrátě kritického myšlení, jež dovoluje viníkům vyvázat se z odpovědnosti a vlastní porážku vysvětlit buď cizí zradou (1938), nebo alespoň nepochopením našeho duchovního poslání (1434 a 1968), což vede k mravnímu úpadku společnosti i v obdobích, která nejsou očividně krizová. Stačí jen trochu esejisticky zamíchat našimi osmičkami a líbezný obraz naší historie se zhroutí: česká panoramata bitvy u Lipan, na Karlově mostě i před Československým rozhlasem (které bychom si mohli začít malovat a chystané výstavy k tomu budou dobrou příležitostí) se vyjeví jako falešné kulisy v ochotnickém divadle, jež si vytváříme jen proto, abychom neviděli, jací opravdu jsme.

Nebezpečné otázky, které si tedy v roce 2008 musíme položit, znějí: Podařilo se za devatenáct let po pádu totalitního komunistického zřízení (když za totalitu považujeme takové zřízení, v němž vládne jedna strana, neexistuje tržní hospodářství a justice je podřízena ideologii) obnovit naši mravnost, jež je předpokladem každé pozitivní změny? Chápeme morálku jako praktický soubor pravidel, jež činí každou svobodu snesitelnější? Pochopili jsme už, že pravda není ve věci ani v hodnotiteli, ale v naší vůli, tedy v intenzitě a autenticitě (důvěryhodnosti) hodnocení jako procesu? Víme už, že tolerance není ve lhostejnosti k pravdám druhého, ale v konkurenci s nimi, v tvrdém, ale čestném zápolení s jinými názory.

Zbavili jsme se ducha českého obrozenectví 19. století, které vedli venkovští a městští intelektuálové poznamenaní duchem romantismu? Jsme připraveni na totální privatizaci všeho, v níž místo propagandy jednoho Ředitele, jenž stojí u volantu dějin, nastupuje anarchistické vábení reklamy a digitálního smogu? Umíme si odpovědět na otázku, proč tak urputně bráníme stát, který nám neumí zaručit ani bezpečnost, ani obranu, ani důchod, ani se nedokáže postarat řádně o naše zdraví? Osvojili jsme si již ius resistendi, právo odporovat, jež původně měla jen šlechta, později měšťané a nakonec i občané a které je předpokladem každého svobodného jedince, nebo se stále snadno podřizujeme vůli jiných, i když s nimi vnitřně vůbec nesouhlasíme? A nakonec: Jsme schopni začít vyprávět naše dějiny jako segment evropského celku, tedy vymyslit si znova český národ, jak říkal Dušan Třeštík?

P. S.

Pražské jaro roku 1968 má hodně začátků a za jeden z nich můžeme jistě považovat IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, který proběhl ve dnech 27. až 29. června 1967. Na tomto sjezdu Milan Kundera první den přednesl esej o nesamozřejmosti národa, v němž se odvolal na tehdy osmdesát let starý text nejskeptičtějšího Čecha Gordona Schauera, otištěný v Čase pod názvem Naše dvě otázky. Schauer se ve zmíněném textu zeptal nahlas, jestli stojí všechna ta námaha vynaložená na znovuvzkříšení národa za to. Zda bychom nepřinesli lidstvu více, kdybychom svou duchovní energii byli spojili s kulturou velkého národa, jež je na mnohem vyšší úrovni než klíčící kultura česká.

Milan Kundera se tehdy – v době vandalské komunistické kulturní politiky (vandal je podle Kundery sociálně zabezpečený, gramotný, sám se sebou spokojený člověk, … který upravuje si svět ke svému obrazu tím, že ho ničí) – zeptal, jestli jsou Schauerovy otázky vskutku zodpovězeny. My od té doby čas od času z Kunderova projevu citujeme, aniž známe celý originál, jenž je dodnes výzvou, protože požadoval něco velmi podobného jako Dušan Třeštík. Gordon Schauer ve své práci vyzval již tehdy k tomu, abychom „celkový obraz historie a života našeho národa znovu načrtli a provedli“. Podle něj se to týkalo hlavně 17. a 18. století, a dokonce 19. století.

Píše, že „z toho plynou neblahé důsledky pro naše historické, politické a vůbec národní pojímání, absurdnosti a nesprávnosti, které se houževnatě udržují“. Z nich pak „tyje omezenost a prospěchářství jistých lidí“. Náš styl se vyznačuje „lživým idealismem“, jenž podává „mlhavá schémata: každý husita je poctivec, člověk vznícený pro nejvyšší ideály, pro svobodu a vlast, a mluví jako septimán, který vyrostl pod blahodárným vlivem některého našeho politického deníku“. Pro obecenstvo a kritiku se pohodlně „a bezpečněji“, dodává Schauer, vytvářejí „laciné apostrofy a fráze … o tom nešťastném národu, jenž prý vztyčil prapor svobody a krvácel za nejsvětější zájmy všeho člověčenstva“. A jinde čteme: „Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností.“

Tenkrát jsme Gordona Schauera za jeho moderní výzvu přestat psát dějiny jako příběh bez happy endu ukřičeli k smrti (zemřel 26. července 1892 ve třiceti letech), a jak vyplývá z dopisu adresovaného Janu Herbenovi z 27. února 1888 (také má výročí), za článek autor nedostal ani slíbený celý honorář. Okradli jsme ho, a dodneška mu tedy dlužíme.