Minulý týden se rozhodlo, že o vydání Miloslava Roznera, poslance SPD a člena mandátového a imunitního výboru Sněmovny, se bude rozhodovat hned na začátku příštího roku. Důvod je zřejmý: Je tomu přesně rok, co tento poslanec prohlásil o romském koncentračním táboře v Letech u Písku, že jde o "neexistující pseudokoncentrák" a jeho strana se za něj postavila, protože za výkup vepřína, který na místě bývalého koncentráku stojí a postavení památníku, by se měla zaplatit velká částka peněz. Fakta jsou ale nezpochybnitelná: V tomto původně kárném a posléze sběrném táboře zemřelo či bylo zabito 327 Romů včetně dětí z 1 300 vězněných, z nichž asi 500 bylo odesláno na smrt do Osvětimi.

Paragraf 405 trestního zákoníku hovoří rovněž jasně: "Kdo veřejně popírá, zpochybňuje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické či jiné genocidium... atd. bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta."
Všichni v následujících dnech oslovení poslanci, kromě Miroslava Kalouska, váhají, protože tvrdí, že na stíhání lidí za verbální projevy jsou mimořádně citliví. To říká i poslanec za ODS Marek Benda, který zasedal v ústavně právním výboru. Evidentní problém je však v tom, že kdyby nešlo o poslance, ale o normálního občana, ten by byl trestně stíhán hned a Sněmovna by se toho ani nevšimla. Jenže právě poslanci, kteří vystupují veřejně a tudíž vytvářejí pro občany vzorce přijatelného chování, se najednou domnívají, že by na ně zákony neměly platit.

A to se pohybujeme pouze v oblasti porušování rovnosti práva, které má dbát na dodržování pravidel, která jsou zárukou funkčnosti soupeření. Absurdita poslaneckého přemítání vynikne hned, jakmile si představíme, že by se podobně uvažovalo třeba ve fotbale, jestli na hřišti musí platit pravidla, když hrají poslanci: nemusely by se pískat fauly a každá strana by mohla mít ve svatyni kolik by chtěla brankářů.

Přesuneme-li se do širší oblasti kultury, zářez nenormality je ještě zřetelnější, protože vztah k mrtvým a místům, kde lidé přicházeli o život je jedním ze základních znaků všech kultur. Dokonce i u divokých kmenů v Amazonském pralese či v Papuy-Nové Guiney taková místa byla prohlášená za zvláštní, nesmělo se tam vstupovat nebo jen podle přesně vymezených rituálních pravidel, jak to třeba popisuje cestovatel Miroslav Stingl. A to platí dodnes mimo jiné v judaismu i v křeťanství: kultura vztahu k mrtvým či místům, kde probíhala genocida, ukotvuje individuální a kolektivní identitu směrem do minulosti, k regionu, tedy k předkům a předává vzory chování našim potomkům. Pokud by i Sněmovna tuto základní kulturní entitu narušila, byl by to další znak krize, kdy by se hrozba z vnějšku přesouvala dovnitř. Kdy by už nešlo o explozi, ale o implozi. Náš svět by se začal hroutit dovnitř.

Psáno pro ČRoPlus