Abych nemusel Julia Firta dlouze představovat, ocituji hned v úvodu Jiřího Voskovce, který mu v roce 1965, po vydání Klobouku ve křoví, do knihy vepsal následující věnování:

„Julie, tahle knížka vyšla u Československého spisovatele - což je vlastně Topič - což je vlastně Borový - což jste vlastně Vy, tak Vám děkuju, že jste ji vydal. Váš ze srdce Jiří Voskovec, New York, říjen 1965.“

Druhou světovou válku prožil Firt v Londýně, po návratu řídil nakladatelství Melantrich, po roce 1948 odešel podruhé do exilu, kde v New Yorku založil nakladatelství a knihkupectví Arts. Později se podílel na založení rozhlasové stanice Svobodná Evropa, v níž byl šestnáct let ředitelem československého vysílání. Po odchodu do penze vydal pozoruhodnou knihu vzpomínek s názvem Knihy a osudy, která spatřila světlo světa nejprve v Kolíne nad Rýnem v Indexu, později v nakladatelství Rozmluvy v Londýně a těsně po roce 1989 i u nás v brněnském Atlantisu.

Tato kniha představuje jedno z mála autentických, neideologických a necenzurovaných, byť samozřejmě subjektivních svědectví o našem kulturním životě mezi válkami a těsně po druhé světové válce. Firt, který měl výbornou paměť, ji převyprávěl na počátku sedmdesátých let čerstvému exulantovi Ludvíku Veselému. Ten odešel do Německa po zrušení Literárních novin, kde pracoval jako zástupce šéfredaktora.

Nejbližšími přáteli tohoto pozoruhodného muže byli Karel Čapek, Josef Čapek, Ferdinand Peroutka, Olga Scheinpflugová, František Bořek - Dohalský, Rudolf Jílovský, Hugo Haas a lékař Karel Steinbach, ale i autoři jeho vydavatelství Eduard Bass, Karel Poláček, Josef Hora, Václav Černý či F. X. Šalda a mnoho dalších.

Ti nejbližší se scházeli prakticky denně večer ve Společenském klubu na Příkopech, kde hrávali mariáš do jedenácti hodin a teprve pak si vyhrazovali čas na pracovní schůzky. Vybraná společnost u kulatého stolu si říkala Tafelrunda a předsedal ji původní přítel Olgy Scheinpflugové, později Čapkové, gynekolog Karel Steinbach, zvaný Kadelík. Ten po roce 1948 rovněž odešel do New Yorku.

K Juliu Firtovi mě zavedl v roce 1978 novinář Karel Jezdinský, to už byl velice nemocný, za rok na to zemřel. Ze setkání si pamatuji jen dva výrazné detaily: Firt se důrazně vyhýbal všem otázkám na Pavla Tigrida, evidentně jako Peroutkův blízký přítel stál po jejich roztržce při něm a nám s Karlem Jezdinským vyčítal, že neumíme žít. Jakmile došla řeč na jejich společnost u kulatého stolu, rozzářily se mu oči, vyprávěl třeba o klubu přátel tchánů a bylo vidět, že pražská třicátá léta považoval za nejkrásnější životní období.

Mezi jeho zřejmě největší přednosti patřila schopnost komunikovat s lidmi a řešit jejich spory, o čemž svědčí i to, že dokázal takových let řídit československé vysílání Svobodné Evropy, kde panovaly velice komplikované politické vztahy. Zemřel před 40 lety, 27. května 1979, v Mnichově.

(Psáno pro ČRo Plus)