Média, plakátovací plochy a CityLighty jsou plné hesel: Slavíme Samet, Česká centra v zahraničí připomenou 30. výročí sametové revoluce, Praha slaví Samet, Samet slaví velký návrat atd. Jenže slavíme-li jakékoliv výročí bez kritické reflexe původních událostí, znamená to, že slavíme výsledek, tedy současný stav naší země a jeho vrcholné představitele, tedy prezidenta a premiéra, a již v tomto zjištění je zjevný rozpor.

Těžko někdo soudný může dnes říci, že se naše společnost shodne na tom, že v naší zemi máme pluralitní demokracii, právní stát s nezávislou justicí s nezávislými médii, že jsme se připojili k civilizaci, ke které jsme historicky patřili, jak hlásala hesla před třiceti lety.

Chyba se stala tak, že jsme si na zlomu roku 1989 a 1990 nechali vnutit již zmíněný paradoxní přívlastek sametová revoluce, který umně maskoval to, co se tu skutečně stalo. Petr Pithart napsal v předmluvě ke knize Výslech revolucionářů z roku 1989: "Čím víc jsme se my, přímí účastníci od slova "revoluce" distancovali, tím spíš si ji osvojili ti, kteří pak následující roky mohli vykřikovat o tom, že je "zrazená" a "prodaná". Zrazená může být jen revoluce, ale asi ne převrat a už vůbec ne moje verze, tedy "vyjednané předání moci."

A na to upozorňoval hned po listopadu 1989 i profesor Vladimír Čermák, jeden z prvních soudců Ústavního soudu. Říkával, že pokud změna neměla katarzi a viníci nebyli potrestáni, nejde nejen o revoluci, ale v důsledku ani o předání moci. Tím nepřímo upozorňoval na to, že ti, co mají peníze, společenské vazby a zkušenosti s manipulací s občany a s řízením společností, se nejspíš k moci zase vrátí, a to se skutečně stalo.

V sociologické hantýrce to nejpřesněji asi pojmenoval Jacques Rupnik, když mi řekl: "Étos normalizace pozvolna přešel plynule do nového režimu." Ten taky tvrdí, že nešlo o revoluci, ale o restauraci, jak tyto události pojmenoval francouzský historik Francois Furet. Jürgen Habermas zase v této souvislosti hovořil o Nachholende Revolution, tedy o revoluci, která něco dohání. A Rupnik dodává, že tento typ změny vždy vede nakonec k zatrpklosti či vzdoru vůči těm, které napodobuje, což je přesně stav, který dnes potvrzuje náš rozporuplný vztah k EU. A podobný, jen opačný efekt nalezneme i na Západě, který, jak připomenul politický filozof Claude Lefort, zase od střední Evropy očekával, že pro unavenou západní demokracii přijde od nás nový impulz. Myslel hlavně tehdy na Polsko a Solidaritu. Zvolením té nejpohodlnější cesty, jsme zase my zklamali Západ.

Ze všech těchto pastí vede jediná rozumná cesta: využít výročí k pojmenování bez příkras toho, co se tu před třiceti lety stalo, opustit nový ideologický blemblem jazyk našich politiků a tvrdě si přiznat, že žádný návrat ke kořenům není možný, že orientace na Východ by byla jen další katastrofa, že nejperspektivnější cesta vpřed je v namáhavé kompatibilitě s civilizací, ke které jsme se po roce 1989 připojili.

(Psáno pro ČRo Plus)