"Děsí mi představa, že bych česky zapomněl. I když je pravdou, že mnohdy prožívám jistou formu schizofrenie, která je v tom, že mívám sny v obou jazycích. Když jsem v roce 1969 odcházel, vzal jsem si s sebou knihu Chrám i tvrz od Pavla Eisnera, je to krásná kniha o češtině. Je to přeci tak krásný jazyk, byla by škoda, kdyby mě opustil." To jsou slova Ivana Passera, který odešel z Československa před padesáti lety a stal se asi nejpilnějším českým režisérem ve Spojených státech.

Pokud dobře počítám, natočil tam asi 15 filmů, počty se v databázích různí. A v mezičasech přednášel na filmových školách. První jeho film se jmenoval Born to Win, Zrozen k vítězství, natočil ho již v roce 1971 a poslední s názvem Nomad, je z roku 2005. Nejznámější je ale asi jeho film Stalin o nekontrolovatelné moci diktátora s Robertem Duvallem z roku 1992. Točil ho na autentických místech v Kremlu jen o dvě pracovny dál, v době, kdy se tam Gorbačov snažil pohromadě udržet Sovětský svaz.

Passerův úspěch spočíval v jeho píli a laskavosti a absurdně by se dalo říci i v tom, že jeho angličtina nebyla na začátku dokonalá. To mi vysvětlil jeho a Formanův žák Jan Fleischer, který s podobnými znalostmi angličtiny učil přes dvacet let filmovou scenáristiku na prestižní škole v Londýně.

"Film má svůj vlastní jazyk. Slovíčka ve filmu jsou jen natolik důležitá, aby se rozlišily postavy. A za touto znalostí je znalost života spíš než jazyka. Ale nemluvím o krásném psaní jako v literatuře. Dokonce lidem radím, aby přípravné verze psali v cizím jazyce, protože je to donutí myslet na to, co je podstatné. Psát scénáře v cizím jazyce je dobrá škola, protože se v něm hůř žvaní."

Ivan Passer pocházel ze zámožné selské rodiny. Tři roky navštěvoval internátní školu v Poděbradech, kde se seznámil s Milošem Formanem a Václavem Havlem. Kvůli svému původu nemohl po roce 1948 studovat a pracoval mj. jako dělník u soustruhu a pomocný dělník na stavbách, jezdil s cikánským lunaparkem. Díky zfalšovanému životopisu se dostal na FAMU, ale v roce 1957 byl vyloučen.

Pracoval jako asistent režie mimo jiné u Vojtěcha Jasného na filmu Až přijde kocour a začal spolupracovat s Milošem Formanem jako pomocný režisér a také jako scenárista. Jeho první film Fádní odpoledne obdržel mnoho cen, mimo jiné v Mannheimu a v Locarnu. Měl se stát součástí hrabalovského povídkového snímku Perličky na dně, ale nakonec byl v kinech promítán samostatně. Jeho celovečerní prvotina Intimní osvětlení, natočená s neherci, upozornila na režisérův nevšední talent a vzbudila zaslouženou pozornost na řadě festivalů. Sám Ivan Passer to komentoval slovy: "Podařilo se mi tam dostat lidský smrádek." Někdy bývá tento film označován doma i v zahraničí za nejmuzikálnější film české filmové vlny. Dodatečně mu kvůli tomu udělili diplom z FAMU, on si ho ale nikdy nevyzvedl.

Podle amerického časopisu Variety, Ivan Passer zemřel 9. ledna 2020 v šestaosmdesáti letech v nevadském Renu v nemocnici, ač si kdysi přál zemřít na golfovém hřišti.

(Psáno pro ČRo Plus)