Stanislav Dvorský, muž mnoha řemesel
"Imaginace Stanislava Dvorského jako by se někdy dobrovolně omezovala pouze na sarkastické citace vybraných pasáží ze soudobé mentální i životní frazeologie. Jeho myšlení je však ve své surrealistické povaze příliš živé, než aby se zhlíželo v každodenní absurditě všeho, co nás denně skličuje," napsal o Stanislavu Dvorském jeho básnický souputník Petr Král.
Stanislav Dvorský se již od šedesátých let hlásil k surrealismu a hovořil často o "neslábnoucí přitažlivosti" tohoto směru. V době nesmyslné adorace umělého obrazu tzv. socialistického ráje, který je postaven na světlých zítřkách, byl tento umělecký směr samozřejmě mnohem přitažlivější než tehdy, i když některé jeho strukturální postupy používají umělci dodnes. V závěru jedné ze svých tehdejších přednášek Stanislav Dvorský řekl: "Může-li být surrealismus alespoň varováním dávajícím člověku poznat, že kolotoč korupcí, prosperity, servilnosti a násilnictví, na němž se svolil vozit, je ve skutečnosti žentourem, do něhož je zapřažen, aby poháněl civilizaci přesně k tomu, co je nejvyostřenějším protikladem skutečných lidských potřeb, není to málo."
Pan Dvorský se na konci padesátých let, tedy ještě při studiu ČVUT, nejprve začal věnovat jazzu. Jako klavírista byl v roce 1959 spoluzakladatelem Traditional Jazz Studia Pavla Smetáčka, kvůli kterému opustil předčasně fakultu. Později pracoval hlavně jako technický a výtvarný redaktor jazzových gramoobalů v Supraphonu. V roce 1989 byl šéfredaktorem užité grafiky v nakladatelství Panorama, později upravoval knihy pro nakladatelství Concordia.
Po celou dobu se zúčastňoval všech aktivit pražského postsurrealistického okruhu Vratislava Effenbergera: podílel se na ineditních sbornících Objekt 4 a 5; účastnil se magnetofonových básnických antologií pořádaných Milanem Nápravníkem Antologie 1962, Fragmenty 1963 a 1964 a organizoval výstavy. V sedmdesátých letech se jako autor i editor podílel na několika samizdatových sbornících a antologiích. Sám psal básně a hlavně po roce 1989 je vydával nejen doma, ale i v zahraničí: Připomeňme alespoň sbírky Zborcené plochy, Amalgamy a Oblast ticha, za kterou obdržel v roce 2007 cenu Magnesia Litera a eseje jako například Nevědomí a básnický objev.
Naposled jsem se měl se Stanislavem Dvorským setkat ve čtvrtek 20. února, abych s ním připravil rozhovor do chystaného sborníku k jeho blížícím se osmdesátinám, který chystá stolní společnost literární kavárny Zdeňka Cibulky. Když nepřišel, měl jsem zlé tušení, které se bohužel vyplnilo. V té době už byl v bezvědomí, z kterého se neprobral. Jeho posmutnělou kulatou tvář, kterou rámovala rozevlátá prořídlá umělecká hříva už nikdy nespatřím. Zemřel v pátek 21. února v devětasedmdesáti letech. Pohřeb měl 28. února v Motolském krematoriu.
(Psáno pro ČRo Plus)
Stanislav Dvorský se již od šedesátých let hlásil k surrealismu a hovořil často o "neslábnoucí přitažlivosti" tohoto směru. V době nesmyslné adorace umělého obrazu tzv. socialistického ráje, který je postaven na světlých zítřkách, byl tento umělecký směr samozřejmě mnohem přitažlivější než tehdy, i když některé jeho strukturální postupy používají umělci dodnes. V závěru jedné ze svých tehdejších přednášek Stanislav Dvorský řekl: "Může-li být surrealismus alespoň varováním dávajícím člověku poznat, že kolotoč korupcí, prosperity, servilnosti a násilnictví, na němž se svolil vozit, je ve skutečnosti žentourem, do něhož je zapřažen, aby poháněl civilizaci přesně k tomu, co je nejvyostřenějším protikladem skutečných lidských potřeb, není to málo."
Pan Dvorský se na konci padesátých let, tedy ještě při studiu ČVUT, nejprve začal věnovat jazzu. Jako klavírista byl v roce 1959 spoluzakladatelem Traditional Jazz Studia Pavla Smetáčka, kvůli kterému opustil předčasně fakultu. Později pracoval hlavně jako technický a výtvarný redaktor jazzových gramoobalů v Supraphonu. V roce 1989 byl šéfredaktorem užité grafiky v nakladatelství Panorama, později upravoval knihy pro nakladatelství Concordia.
Po celou dobu se zúčastňoval všech aktivit pražského postsurrealistického okruhu Vratislava Effenbergera: podílel se na ineditních sbornících Objekt 4 a 5; účastnil se magnetofonových básnických antologií pořádaných Milanem Nápravníkem Antologie 1962, Fragmenty 1963 a 1964 a organizoval výstavy. V sedmdesátých letech se jako autor i editor podílel na několika samizdatových sbornících a antologiích. Sám psal básně a hlavně po roce 1989 je vydával nejen doma, ale i v zahraničí: Připomeňme alespoň sbírky Zborcené plochy, Amalgamy a Oblast ticha, za kterou obdržel v roce 2007 cenu Magnesia Litera a eseje jako například Nevědomí a básnický objev.
Naposled jsem se měl se Stanislavem Dvorským setkat ve čtvrtek 20. února, abych s ním připravil rozhovor do chystaného sborníku k jeho blížícím se osmdesátinám, který chystá stolní společnost literární kavárny Zdeňka Cibulky. Když nepřišel, měl jsem zlé tušení, které se bohužel vyplnilo. V té době už byl v bezvědomí, z kterého se neprobral. Jeho posmutnělou kulatou tvář, kterou rámovala rozevlátá prořídlá umělecká hříva už nikdy nespatřím. Zemřel v pátek 21. února v devětasedmdesáti letech. Pohřeb měl 28. února v Motolském krematoriu.
(Psáno pro ČRo Plus)