Jakmile v době krize opadnou první vystrašené reakce, což se stalo od počátku března až nyní, na konci měsíce, začaly se vynořovat nebezpečné otázky: Neplatíme za záchranu životů příliš vysokou cenu, která ochromí fungování zdravotnictví těch, co přežijí? Není vyhlášení stavu nouze protiústavní a neomezuje přespříliš osobní svobody? Můžeme si dovolit škrty ve vyzbrojení armády? Nebo: Nepovede zničení střední třídy řemeslníků a malých podnikatelů k zásadní změně sociální struktury obyvatelstva, která nás odkloní od Západu a přiblíží k oligarchické východní společnosti?

Všechny tyto otázky jsou legitimní a politici na ně musí umět nehystericky odpovědět, protože překračují uhranutí momentální situací a posouvají horizont našeho myšlení do budoucnosti. A mají společného jmenovatele: Odpovědnost.

Zároveň ale artikulace nebezpečných otázek ukazuje, jak rozličné jsou zájmy jednotlivých sociálních skupin. První otázku položili ekonomové v Hospodářských novinách, druhou otázku ředitel Občanského institutu v Lidových novinách, na třetí otázku odpověděl premiér v Právu kladně, škrty v armádě navrhl a čtvrtou otázku jsem zaslechl v České televizi od prezidenta Hospodářské komory.

Už jen tyto otázky ukazují, jakým je každá moderní společnost složitým organismem, který je plný různých a často i protichůdných zájmů. Musíme si přiznat, že bohatí nechtějí totéž jako chudí. Zaměstnanci mají jiné požadavky než investoři a akcionáři či řemeslníci, kteří jsou závislí na veřejném prostoru. Intelektuálové upřednostňují jiné hodnoty než politici, kteří se chtějí udržet u moci. A je-li takový politik zároveň velkopodnikatelem v době, kdy se politika zredukovala jen na ekonomiku, vytratí se z jeho zřetele obecný zájem o bezpečnost země v budoucnosti. Neuvažuje o tom, že by nepřítel mohl snadno využít naší oslabenosti.

Úkolem skutečného politika v době krize je vytvořit pomocí kompromisů sjednocující prostředí, v němž je schopen odpovědět na všechny tyto otázky i s ohledem na budoucnost. Jinými slovy politik musí umět obhájit před občany obecně přijatelnou hierarchii nebezpečí, kterou chce řešit.

V důsledku to znamená jediné: přestat politiku tvořit z vášní a pocitů a rozhořčení občanů a vrátit ji znovu do ideologického rámce: dát politice program. Krize si vynucuje rychlou rozlučku s bezprogramovými stranami a vnímání politiky jako mnoho oborové disciplíny, která musí brát v úvahu historii, sociologii, politologii, náboženství, psychologii, geopolitiku i obranyschopnost země. Kdo to nedokáže, vypadne ze hry: instinkt ohrožených je silnější než stará loajalita. Oni totiž vědí, že ti, co odcházejí zemřít, zůstanou jako mrtví v hlavách přeživších.

(Psáno pro ČRo Plus)