Asi tak od začátku května 1953, tedy před pětapadesáti lety, jsem mohl i doma zaslechnout první spekulace o tom, že se vláda dohodla na měnové reformě. Táta jako ekonom tvrdil, že je to pravděpodobné, protože existuje velký přebytek peněz, které lidé nemohou za nic utratit. Později jsem se dočetl, že se tento převis odhadoval až na 10 až 15 miliard. Zároveň ale otec připomínal, že dělat tak brzy za sebou druhou měnovou reformu (první byla v roce 1945) by bylo politicky složité a těžko se to lidem vysvětlí.

Když v pátek 29. května 1953 promluvil v rozhlase prezident Antonín Zápotocký, který byl mezi lidmi pro svou lidovost oblíbenější než Gottwald, a prohlásil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ řada lidí mu uvěřila.

Jako dnes si pamatuji na debatu u večeře, kdy táta tvrdil, že prezident si nemůže dovolit lhát, to by ztratil u národa veškerý kredit a dědeček se jen usmál a řekl: „To je pro mě důkaz, že měnová reforma bude. Nechceš se vsadit? Ve sklepě mám ještě pár lahví koňaku!“ V sobotu, tedy druhý den odpoledne, stejný rozhlas vysílal projev Viliama Širokého, v kterém hovořil o tom, že reforma musí být, protože existence nadbytečného množství oběživa v rukou obyvatelstva představuje neovladatelnou část kupní síly.

Měnová reforma byla krutá a připravila podruhé během osmi let všechny lidi o úspory. První měnová reforma proběhla v listopadu 1945. Tehdy bylo nařízeno přihlásit všechny úspory a tyto peníze byly zablokovány a prohlášeny za tzv. vázané vklady. Celkem takhle bylo staženo 258 miliard okupačních peněz. Dodnes se pamatuji na vkladní knížky v otcově pracovním stole, na nichž ležely tyto zablokované peníze označené razítkem snad do šedesátých let.

Druhá reforma z konce května 1953 tyto vázané vklady anulovala a staré peníze obyvatelstvu vyměnila za nové v poměru 5:1, ale nejvýše do 300 korun. Všechna ostatní hotovost se vyměňovala bez omezení v poměru 50:1. To ale platilo jen pro zaměstnance, byl-li někdo považován za vykořisťovatele, tedy měl-li někdo nějakého zaměstnance, měnily se veškeré jeho peníze v poměru 50:1, a to se týkalo všech, i třeba lékařů, kteří zaměstnávali jednu zdravotní sestru či advokátů, kteří si platili sekretářku.

I na tuto sobotu si pamatuji jako dneska, protože mně dědeček dal balík stokorun a řekl mi, ať je utratím za cokoliv, že stejně nemají cenu. Obchody byly buď zavřené, nebo zcela prázdné. Jediný obchod, na který jsem v blízkosti našeho domu narazil a který měl otevřeno, prodával optiku. Za všechny peníze jsem u pana Holouška koupil lupy. Na mikroskop, který tam měl, a který mě moc lákal, to nestačilo. S jednou z těch lup jsem dokonce emigroval a dodnes ji v Berlíně používá můj syn.

Všichni ale na tyto dny nevzpomínají s takovou laskavou nostalgií jako já, protože měnová reforma zasáhla krutě do jejich života. Týkalo se to hlavně dělníků v Plzni, Kladně a Moravské Třebové, kteří silně protestovali a vyšli do ulic. Nejmasovější protesty byly v Plzni, kde protestující dělníci 1. června vyrabovali radnici a budovu krajského soudu. Protestů se aktivně zúčastnilo asi 4 000 dělníků. Při střetu s jednotkami Pohraniční stráže, lidových milicí a vojsk ministerstva národní bezpečnosti povolaných z Prahy, místní vojáci a příslušníci veřejné bezpečnosti, jak se tenkrát říkalo policii, proti demonstrantům nezasáhli. Střety ale proběhly bez velkých zranění.

Perzekuce nastala až později: Podle publicisty Miroslava Šišky bylo v Plzni zatčeno 650 osob a 256 z nich bylo odsouzeno v 15 vykonstruovaných procesech. Nejvyšší trest dostal pan Kottera, 14 let. Dvě stovky rodin byly násilně vystěhovány a řada mužů poslána do táborů nucených prací. O protestech se s výjimkou roku 1968 nesmělo až do roku 1989 v médiích referovat.

Dnes, po pětapadesáti letech, je situace úplně jiná: O některých dohodách se dozvíme dříve, než jsou v jakékoliv kanceláři sepsané. Svědčí to o dvou skutečnostech: zaprvé, že tu je svoboda slova, a zadruhé, že tu díky předchozím totalitám je velice poškozená politická kultura.