Osmiletý kluk se v noci vydá za maminkou. Chlapec má strach z neviditelných ozbrojených chlapů, kteří mu usilují o život a před nimiž ho může zachránit jen maminka. Cestou objeví kočku a láká ji tak dlouho, dokud se nenechá pohladit a zvednout. Náměstím se s rachotem blíží náklaďák. Klučina hodí kočku na ulici, kola náklaďáku ji odrazí. Zraněná kočka se plazí k němu. V očích ji svítí hrůza. Kočka šílená bolestí mu zaryje zuby do prstu. Chce se mu ji kopnout, ale jen vykřikne: krávo! Ona skučí, on zaváhá, ale pak rychle odchází a přestane na ni myslet. Je mu dobře. Na pofidérní chlapy s revolvery zavolá, ale nikdo mu neodpovídá, protože teď má pocit, že se ho bojí.

To je stručný obsah povídky Pavla Juráčka, budoucího scénáristy a režiséra slavných filmů Postava k podpírání, Každý mladý muž či Případ pro začínajícího kata, kterou napsal na FAMU v roce 1958. Ta povídka ho na škole proslavila, ale zároveň, jak napsala v knize O Pavlovi jeho bývalá žena Daňa Horáková, předvedla v postavě chlapce jeho krutost a chladnokrevnost, s níž Pavlův chlapeček likviduje vše, co mu stojí v cestě za maminkou, za zřejmě jediným člověkem, kterého skutečně miloval. Juráček kluka neodsuzuje, Bůh je pro Juráčka, jak píše jinde autorka: Jen nájemník v jeho světě. A podle toho se chová: Středem světa je on sám, cituji: "Byl ve skautu, ale k junákovi měl daleko. Byl v KSČ, ale nebyl komunista. Byl v Chartě, ale nebyl chartista. Měl děti, ale otcem se nestal."

Tato tvrdá diagnóza jeho ženy je v příkrém rozporu se záznamy z jeho deníků, které si psal od svého dětství do konce života: zemřel v roce 1989. První tři objemné díly již vyšly v nakladatelství Torst a v nich mimo jiné můžeme číst mezi zápisy z roku 1966 větu: "Jsem intimní, jsem tichý, jsem taktní, mám vkus."

Zřejmě takový původně chtěl ve svých 31 letech být a hlavně takový chtěl po sobě zanechat obraz, i když to již tehdy svými filmy a i zmíněnou povídkou a pozdějšími deníkovými zápisy vyvracel: "Uznávám jediné náboženství a jediné nebe. Tam jsem já bohem a tam je můj ráj, do kterého nikdy nikdo nevkročí. Je to mé já. Je mi v něm celkem dobře, i když občas zabloudím, ale je to mé a je to důležité. Cizím vstup zakázán." Věřil, že skutečný umělec musí důrazně pěstovat svou svébytnost.

Ale právě z tohoto přesvědčení, z té neschopnosti skutečného vřelého citu ke komukoliv, nejen ke kočce, ale i ke všem lidem včetně žen, vyvěrala jeho výjimečnost a jeho talent. Z deníku se zvláště po roce 1970, kdy byl propuštěn z Barrandova a nesměl točit filmy, kdy nedokázal žít v cizině, stává jediné místo, v němž si vyřizuje účty se světem, kde na všechny útočí, kde zápasí s démony, kde všechny zraňuje, ale kterým se osvobozuje a které mu přináší kromě sexu a alkoholu největší uspokojení.

Pavel Juráček, asi nejnadanější český režisér z tzv. československé nové vlny, který nebyl schopen žádného kompromisu, by se 2. srpna letošního roku dožil 85 let. Jeho filmy i deníky, z nichž poslední díl by měl vyjít ještě letos, zřetelně předvádějí, jakou cenu platí mimořádní umělci za svůj talent a proč jsou pro své okolí často nesnesitelní.

(Psáno pro ČRo Plus)