V posledních dnech se stupňuje kritika na vládu a na prezidenta ze všech možných stran: Na prezidenta kvůli odmítání povýšení šéfa BIS Michala Koudelky a snahy ho diskreditovat, i když dle zákona jediný důvod, který by k tomu mohl být, je překročení zákona, o čemž se dá předem pochybovat. Pomluva či konspirační teorie by k takovému kroku prezidenta neopravňovaly.

Nedůvěru vzbudil i jeho návrh změnit volby do Senátu na jednokolové, protože tím by se zúžila možnost voličů zvážit znovu alternativu a ti, co by prohráli v prvním kole, by neměli možnost podpořit někoho z postupujících. Naposledy rozhořčil umělce výrokem, že právě nejkrásnější díla kdysi vytvořili, když byli hladoví. A vláda je kritizována kvůli chaotickému rozhodování v době krize.

Svádět ale důvody takovýchto výroků jen na prezidentovo stáří a churavění nestačí už proto, že něco takového by si ve staré Evropě nemohl žádný prezident dovolit. A podobný chaos, jaký předvádí naše vláda, by ji musel zlikvidovat, protože vláda bez převažující důvěry ztrácí důvod ke své existenci.

Otázka proto zní: Proč tomu je u nás jinak?

Důvody je zapotřebí hledat mnohem hlouběji v historii. Podle odborníků nás neblaze ovlivnila nejprve protireformace trvající dvě století, kdy prohra vyústila v bezradnost a v pasivní očekávání, tedy spoléhání na to, co přijde odjinud, zvenčí. A zvenčí, z Vídně, k nám přišlo i osvícenství, navíc se zpožděním a na rozdíl od Západu, mobilizovalo jen praktický rozum, ne ten tzv. čistý, což vedlo k myšlenkové jednoduchosti a k vylučování kusu dějin, který se nám zdál temný, místo abychom tu dobu analyzovali. Na Západě se o osmnáctém století mluví jako o věku filozofů, jenže my jsme se tohoto údobí nezúčastnili. U nás nebyl jako ve Francii Voltaire a encyklopedisté Diderot a d'Alembert, ani Němec Immanuel Kant a další.

Duchovní vakuum bylo proto snadno vyplněno cizí vrchností, což se vlastně děje dodnes, proto i náš současný premiér mohl přijít ze sousední země. Důvod: Chybí tu stále vrstva střední třídy, která je na státu nezávislá a projevuje se spontánní otevřeností. Sice národní povahu nemůžeme považovat dle historiků za předem daný příčinný faktor, ale můžeme ji rozumět jako struktuře vžitého prožívání a reagování, které je výsledkem zkušenosti. Trvá-li taková zkušenost dlouho a opakuje-li se v krizových situacích, vytvoří dispozici celého společenství.

Koronakrize a způsob reakce vlády i chování prezidenta v této době to jen stvrzuje. Kdyby tu existovaly morálně-legální autority, silné a nezávislé univerzity, tedy právě ta chybějící střední třída, o kterou se fungující demokracie opírají, nikdy by k takové situaci nemohlo dojít. Pokud si toto neuvědomíme, pokud se nebudeme snažit o nápravu, budou s naší slabostí počítat nejen naši politici, ale i cizí státy, jako s ní počítali do nedávna v Moskvě a kdysi ve Vídni, kdy se Franz Josef postavil proti asanaci Prahy s odůvodněním, že Češi nejsou žádní revolucionáři, proto není třeba budovat bulváry, po kterých by se rychle přesouvali vojáci.

(Psáno pro ČRo Plus)