Jako dítě jsem měl v hlavě stálý zmatek, protože doma se v padesátých letech minulého století o světě mluvilo jinak než ve škole a já přesně nikdy nevěděl, co smím ve škole říct a co ne: z každé otázky jsem měl obavy, a proto jsem se snažil na sebe neupozorňovat. Měl jsem pocit, že jsem se narodil do světa, kam nepatřím, který je plný na mě nastražených pastí. Jako dnes se pamatuji, jak se nás učitelka, které jsme museli začít říkat soudružko, zeptala, co se stalo 28. října. Spolužačka Bydžovská hned vyskočila a pravila: Byly znárodněny banky a většina průmyslu, a proto ten den slavíme jako státní svátek.

Podíval jsem se na tu holku zřejmě dost vytřeštěně, že si toho všimla i učitelka, a s mou hrou na nenápadnost byl konec. Hned se mě optala, jestli chci k tomu něco dodat. Vyhrklo ze mě bez přemýšlení, že je to rovněž den vzniku samostatného Československa. Soudružka učitelka byla mou odpovědí zřejmě trochu zaražená a káravě se mě optala, odkud to vím. V ten moment mně došlo, že jsem v pasti. Taky jsem si vzpomněl, jak mě upozornili doma, že i z knihy Josefa Čapka O pejskovi a kočičce zmizela v posledním vydání kapitola o blížícím se 28. říjnu, v níž se popisovalo, jak sháněli vlajku, aby si ozdobili domeček.

Věděl jsem, že o tom ani o knize o Masarykovi a jeho návratu do vlasti, kterou jsme měli doma, nesmím mluvit, když jeho obraz sundali ve třídě ze zdi a nahradili ho Stalinem a Gottwaldem. Hledal jsem v paměti něco nezávadného a vzpomněl si na Ottův slovník naučný, který zabíral v otcově knihovně dvě police: tam je všechno, říkal jsem si. Lžeš, vykřikla na mě soudružka, až se děti lekly. Ten slovník je z 19. století, to žádné Československo neexistovalo. Věděl jsem, že má pravdu, ale přiznat jsem se nehodlal. V poslední chvíli mě napadlo, že encyklopedie má dodatky mnohem mladší a že tam to určitě bude. To si překontroluju, řekla ostře učitelka a já byl rád, že jsem z dalšího dne vyvázl bez většího maléru.

Musím se ale i dnes přiznat, že toto datum má pro mě jistou zvláštní přitažlivost, protože se na něm dají ve stručnosti předvést vnoučatům celé dějiny našeho minulého století: 28. října byla založena republika, v roce 1939, tedy za německého protektorátu, byl tento svátek zrušen, studenti proti tomu protestovali a při tom byl postřelen student medicíny Jan Opletal. Zemřel 15. listopadu. Na demonstrace reagovali Němci uzavřeném vysokých škol dne 17. listopadu, a to bylo zase datum, které vedlo po letech k protestům v roce 1989: ty akcelerovaly konec vlády jedné strany. Od roku 1951 se 28. říjen slavil jako den znárodnění a byl prohlášen za významný den Československé socialistické republiky. Jako svátek vzniku republiky byl slaven zase až od roku 1988.

A číslo 28 má v našich dějinách jistou nepřehlédnutelnou magii, protože mezi důležitá data patří i 28. září, kdy se slaví výročí úmrtí českého knížete a patrona země sv. Václava. Ten byl zavražděn svým bratrem Boleslavem v roce 935. Od roku 2000 se tento den slaví jako Den české státnosti. A je to dobře, protože právě státnost, tedy tíhnutí občanů ke státu, jak napsal historik Dušan Třeštík, je u nás slabé, o čemž bychom měli přemýšlet nejen 28. října.

(Psáno pro ČRo Plus)