Letos 23. června 1948 uplynulo 60 let od začátku studené války a o pár týdnů později Robert Kagan prohlašuje 7. srpen, tedy začátek konfliktu mezi Ruskem a Gruzií, za stejně důležité datum v dějinách jako 9. listopad 1989, kdy padla Berlínská zeď.

Činí tak zřejmě proto, že začátek tohoto konfliktu může mít stejné důsledky jako blokáda Berlína tři roky po konci druhé světové války, která tehdy rozdělila svět na Západ a Východ, na demokracii a kapitalismus a na druhé straně na komunismus a totalitní diktatury, tedy na dvě nesmiřitelné sféry. Symptomy podobného procesu je možné registrovat od 7. srpna každý den.

Připomeňme si jak to bylo před šedesáti lety: Berlín, rozdělený do několika sektorů ležel uprostřed ruské zóny (ze které se později zrodila Německá demokratická republika), a to se Stalinovi nelíbilo. Proto zablokoval zásobování západních sektorů Berlína - nejprve po silnici.

Velící americký generál Lucius D. Clay věděl, že jediná možnost, jak Berlín v případě pokračování blokády zásobovat, je ze vzduchu leteckým mostem, a proto zavolal do Frankfurtu třiatřicetiletého Američana Jacka O. Bennetta, který prý vypadal trochu jako Ernest Hemingway a byl evropským ředitelem American Overseas Airlines. Bez úvodu se ho zeptal: „Pane, máte nějaký letoun DC-4, s kterým byste mohl ještě dnes večer zásobovat uhlím Berlín?“

„Co, uhlím?“ zeptal se Bennett. „To je nemožné, já mám k dispozici jenom dopravní letadla. Uhlí by zničilo sedadla.“

Clay: „O.K. A co takhle dopravovat brambory?“

„Dobrá, ale musí být v pytlích,“ odpověděl vousatý Bennett.

Na to řekl generál: „Pane kapitáne, svým rozhodnutím vstoupíte do dějin.“

Za pár hodin na to, ve 22.09, přistál Bennett v Berlíně na letišti Tempelhof. Přesně v 6.00 dne 24. června zablokovali sověti i zásobování po železnici kvůli „technické poruše.“ V západních sektorech zůstalo bez zásobování dva miliony lidí. Brzy došel chleba, maso a mléko. Již dopoledne 24. června začala létat první letadla se zásobováním do Berlína: Celkem se těchto letů uskutečnilo 280 000, velice často bylo ve vzduchu 40 letadel, která kroužila v pěti letových hladinách a přistávala ve tříminutovém taktu.

Tak začala Cold War, Kalter Krieg, studená válka (blokáda trvala až do začátku roku 1949, ale železná opona přetrvala až do roku 1989). Nás definitivně odřízla od Západu, ale naopak Západ stmelila, Američany začala usmiřovat s Němci. Rusové si tímto krokem zajistili, jak řekl již na Jaltě Stalin: „Zaščitnyj paljus vokrug pervoj socialističeskoj strany mira“, kde si umístili své vojáky, nevybíravě rabovali nerostná bohatství a dosadili loutkové vlády vyškolené většinou v Moskvě.

Podle stejného scénáře postupuje Rusko dnes: vypovídá spolupráci s evropskými a světovými organizacemi a snaží se o to, aby v těsném sousedství jejich země byly státy, s jejichž nerostným bohatstvím budou disponovat nebo je mít zcela pod kontrolou a kde budou výlučně jimi instalované vlády. Gruzie tento typ podřízenosti odmítá stejně jako odmítá naše euroatlantická civilizace, aby Rusko kontrolovalo i poslední ropovod, který vede z Kaspického moře přes Gruzii do přístavu Poti a do Turecka, a tím Evropu vydíralo, jako občas vydírá třeba Ukrajinu. Důvod je prostý: Bezpečnost je dnes víc závislá na plynulém přísunu energií, než na vojenských základnách a raketách.

Nebezpečná otázka zní: Může stejný scénář, podle kterého Rusko požaduje svou sféru vlivu a rovnoprávnost s USA, fungovat v globalizovaném světě, v němž se ke slovu hlásí několik dalších velmocí?

Odpověď přinese čas. Jedno se ale zdá být jisté: Rusko vypovědělo kooperaci, nechce se dále otevírat Evropě a přestalo být předvídatelné. I to jsou již znaky politického ochlazení, nechceme-li hovořit rovnou o studené válce. Místo letadel, jako to bylo za blokády Berlína, zásobují Gruzii americké válečné lodě.