Ve čtvrtek 30. října zveřejnila Mladá fronta Dnes na páté straně článek Jiřího Šťastného s názvem Kauzu Kundera začaly vzpomínky pro vnuky. V nenápadném textu na podvalu se ale dovídáme zcela zásadní informaci, kterou Respekt v čísle 42 ze dne 13. října 2008 nezveřejnil.

Připomeňme si: Na papíře ze dne 14. 3.1 950 stojí, že student Milan Kundera SNB oznámil, že u studentky Ivy Militké si Miroslav Dvořáček na koleji uschoval kufr.

A dále, že dle sdělení Militké měl Dvořáček údajně zběhnout z vojny a snad měl být od jara minulého roku, tedy od roku 1949, v Německu, kam ilegálně odešel.

Tento papír je spolu s vyprávěním paní Militké-Dlaskové jediným důkazem proti Milanu Kunderovi. Paní Militká totiž panu Hradilkovi ještě řekla, že její manžel, pan Dlask, se jí těsně před smrtí svěřil, že o Dvořáčkovi v roce 1950 řekl Milanu Kunderovi.

Milan Kundera podezření, že by někdy šel na policii a někoho udal, pro ČTK rázně popřel.

A stejně tak ze zmíněného článku Jiřího Šťastného vyplývá, že paní Militká zásadně popírá, že by někdy policii řekla o panu Dvořáčkovi a jeho minulosti, tedy to, jak utekl z vojny a odešel na Západ. Naopak, když byl s panem Dvořáčkem proces, měla prý strach, co řekne a jestli si pro ni nepřijdou. Ve vlastním zájmu by to nikdy neudělala, což má logiku. Všechny skutečnosti týkající se pana Dvořáčka věděl kromě paní Militké jen její tehdejší přítel, pan Dlask. Tomu paní Militká dokonce řekla, že původně chtěla do zahraničí odejít s ním. Když se Dvořáček připravoval na útěk, sama ho ukrývala a nosila mu jídlo. Panu redaktoru Šťastnému paní Militká doslova řekla: „S policií jsem vůbec nemluvila.“

Logiku proto postrádá skutečnost, že popírá-li paní Militká pravdivost zápisu ve své věci, proč naopak věří části zápisu o Milanu Kunderovi. Tímto rozporem se pan Hradilek nezabýval, ač by o tom s paní Militkou měl rovněž mluvit, zabývá-li se narativní historií.

V policejním hlášení, podepsaném panem Rosickým, ještě stojí, že na kolej do pokoje paní Militké se po údajném udání odebrali vstržm. Rosický a stržm. Hanton, kteří tam po osmé hodině večerní pana Dvořáčka zatkli.
Podle paní Militké ale lidé, kteří ji na koleji v pokoji střežili, nebyli ze Sboru národní bezpečnosti, ale studenti z vedení koleje, kterým údajně šéfoval Milan Kundera. Ale připusťme, že to si již paní Militká po 58 letech nemusí pamatovat.

Nesrovnalostí v tzv. cause Kundera evidentně přibývá a podezření z účelové manipulace pana Adama Hradilka také:

Tedy údaje uvedené na policejním papíře, o kterých se úřední zápis zmiňuje, zpochybňují oba, a sice jak Milan Kundera, tak i paní Iva Militká; a žádný jiný průkazný důkaz, který by proti nim hovořil, neexistuje. Dál už můžeme jen spekulovat: Z toho, co víme, byl už jen jediný člověk, který o všem věděl, a tím byl přítel a pozdější manžel paní Ivy Militké, pan Miroslav Dlask, ale o něm se zápis nikde nezmiňuje. Z toho by šlo při troše fantazie usuzovat na to, že SNB udal pana Dvořáčka právě on, ale SNB měla zájem ho z nějakých důvodů krýt, nejspíš proto, že byl - jako zanícený komunista - jejich spolehlivým spolupracovníkem. A to by pak mohl být i důvod, proč těsně před smrtí chtěl vinu svést na někoho jiného: chtěl odejít ze světa čistý.

Stejně je ale možné, že si detaily z té doby přesně nepamatuje už nikdo z žijících, a to, co se stalo, už nelze nikdy řádně zrekonstruovat. Už jen to měl být důvod, aby se podobný dokument nezveřejňoval.

Co ale lze velice spolehlivě zdokumentovat, je kontext - tedy doba, kdy byl zatčen pan Dvořáček: Dne 14. 3. 1950 došlo k zatčení celého našeho národního hokejového mužstva v čele s ing. Bohumilem Modrým, tedy mistrů světa z roku 1947 a 1949, věznice začaly praskat ve švech a atmosféra byla velmi hysterická. O to se pan Hradilek rovněž nezajímal.

Francouzský deník Le Monde 24. 10. 2008 napsal: Obvinění proti Milanu Kunderovi jsou skandální a nebezpečná. Ukazují, že se možná vytváří Evropa dvou právních úrovní, kdy právo respektované na Západě smí být zesměšňováno na Východě. Není "případ Kundera", ale existuje případ politických a justičních mravů v České republice a některých dalších členských zemích EU. S takovými tvrzeními přišli dva uznávaní francouzští historici Pierre Nora a Krzysztof Pomian (u nás vyšla jeho kniha Evropa a její národy).