Jak vypadá situace v českomoravské politické krajině a speciálně v ODS, to je otázka, na kterou se alespoň v hlavních obrysech pokusím odpovědět pár dní před pátečním kongresem Občanské demokratické strany.

Vyjděme z čísel:

Podle výsledků CVVM z 21. listopadu, kdyby se konaly nyní volby, sociální demokraté spolu s komunisty by jasně ovládli sněmovnu. ČSSD posílila na úkor komunistů o tři procentní body a získala by 43 procent. To je rekord: k samostatnému ovládnutí dolní komory parlamentu by jí chybělo jen devět hlasů. To je hlavní důvod, proč Jiří Paroubek stále častěji hovoří o předčasných volbách.

Lze se s velkou pravděpodobností domnívat, že preference ČSSD už dlouho neporostou, po kongresu, kdy se ODS nejspíše na nějakou dobu konsoliduje, rozdíly už nebudou tak příkré: ODS v tomtéž průzkumu získala 27,5 procenta. Podle agentury STEM, která činila průzkum ve dnech od 7. listopadu do 17. listopadu, by ČSSD se svými téměř 38 procenty měla ve sněmovně 100 mandátů a ODS by získala jen 21 procent. Podle CVVM by komunisté měli 11,5 procenta, lidovci 8 a zelení 6,5 procenta a podle STEM by komunisté měli necelých deset procent a lidovci se zelenými něco málo přes pět a půl procenta.

Přes tyto pro sociální demokracii velmi dobré výsledky, které jsou evidentně logickým důsledkem i vítězství ČSSD v krajských a senátních volbách, by si některé hlasy v obou největších stranách přály raději velkou koalici sociálních demokratů s občanskými demokraty, viz třeba jihočeský hejtman Jiří Zimola z ČSSD nebo občanský demokrat Pavel Bém, který vyzývá svou stranu k rozpuštění koalice s lidovci a zelenými, což by znamenalo rovněž vládnutí s tichou podporou sociálních demokratů. Tyto tendence, ale – zdá se – většina straníků a stranických sympatizantů obou stran odmítá, a proto i Jiří Paroubek Pavlu Bémovi vzkázal, že v úvahu připadají po českém předsednictvu jen předčasné volby, a nikoliv tichá podpora či velká koalice.

Analýza voleb z letošního roku navíc ukázala, oproti sněmovním volbám v letech 2006, že sociální demokraté získali na svou stranu desetinu voličů ODS, komunistů i lidovců, a dokonce pětinu těch, kteří před dvěma lety volili zelené. Sama ČSSD si dokázala udržet čtyři pětiny svých voličů, tedy zhruba 80 procent, zatímco ODS se dvě pětiny voličů rozutekly, komunistům zůstalo věrno 73 procent a lidovcům 75 procent voličů.

Poslední čísla, která budu citovat, jsou z průzkumu CVVM opět z listopadu:
v Česku se k sociálnědemokratickým názorům hlásí 27 procent, k liberálům 17 procent, ke konzervativcům 11 procent, k zeleným deset procent, k lidovcům devět procent a ke komunistům pět procent.

Podíváme-li se na českou politickou krajinu rastrem průzkumů, které u nás nikdy sice nekopírují úplně přesně skutečnost, ale rozhodně zaznamenávají věrně trendy, je zřejmé, že jednání pánů Paroubka a Topolánka má racionální základ: Jiří Paroubek by si v budoucnu přál nejraději koalici s lidovci, což by mu mohlo vyjít, ale i současná strategie Mirka Topolánka je evidentně životaschopná: posunula-li se sociální demokracie doleva, ODS se v koalici s lidovci a zelenými mírně posunula do středu, aby tak neuvolnila prostor pro novou stranu - to si uvědomuje i většina členů ODS, a proto sází už z pudu sebezáchovy na mírně proevropského Mirka Topolánka: 60 procent voličů ODS si totiž přeje, abychom podepsali Lisabonskou smlouvu, a podobná situace je i ve vztahu k euru.

Díky nejasným postojům v těchto otázkách ztratila nejspíš ve volbách ODS střední třídu (podnikatele, lékaře, právníky i učitele), která žije převážně ve velkých městech. Navíc podle západních politologů sendvič modro-černo-zelený bude v budoucnu, kdy se počet stran bude pravděpodobně zvyšovat, představovat jedinou možnost pravicově-středové koalice, která ale bude už fungovat spíše na modelu holdingu: spolupracovat bude jen na projektech, které jsou pro jednotlivé členy společné.

Nová strana Libertas.cz (či dvě nové strany, jak naznačuje Mladá fronta Dnes) pánů Macha, Havlíka a dalších, tedy lidí kolem Václava Klause, která by se ostře vymezovala vůči Evropské unii, byla národovecká a hlásila se ke konzervativním hodnotám, má za takovéto situace pramalé reálné šance a spíš svědčí o ztrátě politického instinktu těchto lidí. Navíc, protože se extrémisté zprava i zleva na pomyslném politickém vějíři na protilehlé straně vždy potkávají, ironici připomínají, že tyto nové strany přátel Václava Klause by ani tak neohrozily ODS, ale mohly by paradoxně odčerpat nejvíce voličů a členů KSČM. To si uvědomuje i Pavel Bém či Jan Zahradil, a proto se k těmto iniciativám raději moc nehlásí.

Ač se zdá, že Mirek Topolánek na víkendovém kongresu vyhraje (je velmi málo pravděpodobné, že bude mít jiného protikandidáta než Pavla Béma), nemusí to být na dlouho nejen kvůli jeho chování, ale hlavně kvůli tomu, že zatím nedokázal jasně odtabuizovat velká témata, jako je korupce, transparentnost tendrů (zveřejňovat je na internetu), oddělení justice od státu – sám příliš tlačil v kauze Čunek na státní zástupce – a ani jeho postoj k Lisabonské smlouvě a euru není zřetelný. Jasně se vyjadřuje jen k radaru, k němuž má naše společnost rozpolcený vztah.

Jeho protikandidát Pavel Bém pak nenabízí už vůbec nic, jen změnu a strašení Lisabonskou smlouvou, to není program. Nová témata jsou totiž důležitá hlavně proto, že reformy se prakticky zastavily a sociální demokracie má zřetelný program: podporu Lisabonské smlouvy, brzké zavedení eura a sociální stát. Je dnes stejně čitelná jako byla před léty ODS, když měla v programu vstup republiky do N ATO, větší svobodu občana a malý státní aparát.

(Psáno pro ČRo6)