Kapla, Bobek a Kučera, někdy jsme jim říkali tři králové, tvořili trojku k nepřehlédnutí, protože Kapla všechny o hlavu převyšoval. Byli to kluci z Prahy, ze střešovických vil, o čtyři pět let starší než moje parta, a tak z nich ještě trochu čouhala první republika. Kapla byl syn veleváženého profesora na UMPRUM, u kterého absolvovali takové veličiny jako byli skláři Libenský, Roubíček, Kopecký a Cígler a malíři Šimotová, Válová a John. Paní Šimotová u něj snad jako první na UMPRUM dokonce dělala kandidátskou práci a dodnes ho považuje – jak mi sama řekla – za jednu z nejdůležitějších osobností, kterou v životě poznala.

Otec Pavla Bobka byl stavitel a táta Mirka Kučery Masarykův a Benešův tajemník, jeho matka byla architektka, která například navrhla nábytek pro Havlovu restauraci v Praze na Barrandově a řadu vil ve Stockholmu, kde rodina žila za války a kam Kučera emigroval po roce 1968 stejně jako Kapla do Londýna. (Mimochodem Kučera je jeden ze světově uznávaných odborníků na korozi.)

Kapla se tedy pohyboval od malička ve velmi výjimečném prostředí: doma byla řada špičkových výtvarných děl a i zahrada, kterou navrhl v roce 1937 jeho otec, byla zcela výjimečná: byl to prostor pro kontemplaci a regeneraci ducha. Měl tedy přirozené předpoklady proto, aby chápal, že umělec-architekt má obraz světa zmnožovat a ne opakovat, reprodukovat.

Asi i proto si dodnes pamatuji jeden z jeho prvních projektů, který se jmenoval dům pro pilota helikoptéry (myslím, že mi ho ukázal Pavel Bobek): zvláštní byl tím, že helikoptéra parkovala či přistávala na střeše vily a dotvářela její konečný profil.

Jako kluk stavěl Kapla modely letadel a odtud přecházela přirozeně jeho inspirace do architektury: skořepiny napodobovaly tvary pilotních kabin a kosmické stanice, zřejmě proto se stal Jan Kaplický jediným architektem, kterého si vybrala NASA. V jeho návrzích se objevují „kosmické tvary“ již v roce 1967, kdy žil v Praze, a moc se neliší od toho, co realizoval v Londýně na kriketovém stadioně v roce 1996. Ve skicáři Jana Kaplického, na jehož vydání se podílel i český grafik Jan Záruba (a k němuž napsala úvodní slovo Zaha Hadid), dokonce najdeme už i blob, který navrhl 29. 2. 1986 a zase tak moc se neliší od návrhu knihovny, která měla stát na Letné. Kaplického návrh pražského blobu vyhrál mezinárodní soutěž 2. března 2007. Jeho práce vyzařují jasnou kontinuitu.

Architek Jan Kaplický byl k originalitě předurčen, vyrostl v ní a je dobře, že odešel do Londýna, který originalitu umí lépe ocenit. Jako mimořádně nadaný a výlučný člověk byl samozřejmě komplikovaný, ale nikdy neuhnul z cesty, na kterou se vydal. Raději kreslil, než hovořil: tužka se mu nikdy nezadrhávala. My se, bohužel, s výjimečnými osobnostmi neumíme dodnes vyrovnat, což ukázal i způsob, jak jsme o něm psali po jeho smrti: když se proti němu a jeho návrhu na knihovnu postavila vehementně část politické reprezentace a on to nejvíce potřeboval, tak jsme se za něj nedokázali dost jasně postavit. Když zemřel, tak ho adorujeme, ač jsme se na jeho předčasné smrti do jisté míry všichni svou pasivitou podepsali.

15.10.2007 jsem zde publikoval text Kaplický, čeští architekti, ODS, Klaus a chobotnice, najdete jej ZDE