Kolem Lisabonské smlouvy chodíme jak kolem horké kaše, světová ekonomická krize se nás prý nedotkne, říkali politici ještě donedávna, předsednictví Rady Evropské unie je jen o chlebíčkách, dodávali někteří, ač se ukazuje od samého počátku, jak je to náročný a složitý úkol, a tak bychom mohli pokračovat. Otázka zní: Čím to je, že jsme jiní? Proč se od staré Evropy tak odlišujeme? Kořeny je třeba hledat v dávné historii.

Od XI. do XIII. století se přes Evropu převalila vlna obrovských inovací - hospodářských, sociálních i myšlenkových. Do českých zemí se tato modernizační vlna dostala na konci XII. a počátku XIII. století z Francie přes německé země. Vyklučovaly se lesy, to znamenalo, že jednotlivé komunity již vykazovaly takovou produktivitu, že uživily lidi, kteří se nemuseli přímo starat o obživu a pracovali v lesích: zakládala se města, budovaly se chovné rybníky atd. Toto období bylo ale klíčové také proto, že v té době vznikl náš stát, spolu s křesťanstvím zajistil naši existenci a umístil nás do Evropy. Jenže Mojmírovci v IX. století a Přemyslovci v X. století, kteří s budováním státu začali, jak připomínal třeba Dušan Třeštík, museli v mnohém improvizovat. Nedostatečná výkonnost zemědělství jim nedovolila postavit stát na základech obvyklých na Západě.

V XVI. a XVII. století ale země koruny české klopýtly, nezachytly modernizační trendy západní Evropy a skončily pozadu, opět na agrárně a konzervativně katolické periferii. Někteří historici o této době ve střední Evropě hovoří jako o druhém nevolnictví. Štěstí jsme ale v Čechách měli v XIX. století, kdy jsme na rozdíl od ostatní středovýchodní Evropy plně zachytili předposlední modernizační trend průmyslové revoluce: Rakušané si nechtěli špinit Alpy průmyslem, a proto ho budovali v Čechách.

Tehdy jsme stihli radikální přestavbu celého života v XIX. století, i když Západ jsme ani tehdy nedohnali, jak říká historik profesor Zdeněk Kárník a jak ukazuje velikost měšťanských domů a venkovských statků třeba v sousedním Německu z této doby. Naši měšťané nebyli ani dost silní, aby dokázali účinně odporovat císaři a duchovenstvu, aby si osvojili právo odporu: ius resistendi. Dodejme, že od půlky XX. století jsme začali zase silně zaostávat. Zaostávali jsme tedy třikrát: v IX. a X. století, v XVI. a XVII. století a ve XX. století, a důsledky zaostávání se bohužel sčítají.

Za zaostávání Čech může ale rovněž Kutnohorský dekret z 18.ledna 1409, který zapříčinil de facto likvidaci našeho pražského vysokého učení, které bylo založeno Karlem IV. v roce 1348. Univerzita, kterou se tak rádi chlubíme, tedy existovala vlastně jen pár roků: 61 let. Na základě tohoto dekretu odebral 9. května 1409 králův zmocněnec Mikuláš Augustinův řečený Bohatý za přítomnosti pražských konšelů rektoru Mistru Henningu Baltenhagenovi univerzitní insignie. Shromážděné akademické obci také oznámil, že rektorem vysokého učení je jmenován Zdeněk z Labouně a děkanem jediné, a sice artistické fakulty je Šimon z Tišnova. Z Prahy tak odešlo víc než tisíc mistrů a studentů na univerzity do Vídně, Krakova, Heidelbergu, Kolína nad Rýnem, Erfurtu a do Lipska (někdy se hovoří i o Padově). Královská listina Václava IV. totiž změnila ve prospěch zemské příslušnosti poměr rozhodujících hlasů čtyř národů zastoupených na univerzitě, jak ustanovil Karel IV., a sice národa českého, saského, bavorského a polského.

Po tomto dekretu získala česká akademická obec tři rozhodující hlasy a ostatní jeden, proto všichni odešli. Král tak učinil nikoliv z nějakých národnostních pohnutek, jak se vykládalo v učebnicích, ale chtěl si podřídit univerzitu, aby podporovala jeho právo na titul římského krále. Stal se ale opak, mistři, kteří z Prahy odešli, českého krále všude v Evropě pomlouvali a jeho mezinárodní pověst značně poškodili a univerzitu izolovali, což vedlo k úpadku, přestala být univerzální: z věhlasné univerzity, kde původně byly čtyři fakulty: artistická, juristická, teologická a medicínská, zbyla jen jedna, artistická, a v ní se jen přepisovaly knihy. Univerzita se stala pouhým zemským ústavem, gymnáziem, a později husitství, které zemi rozvrátilo hospodářsky, úpadek univerzity ještě urychlilo.

Takhle živořila univerzita skoro dvě staletí, až zase jezuité založili v roce 1556 pražské Klementinum, které našemu školství vrátilo alespoň částečnou prestiž: z koleje se roku 1611, díky císaři Matyášovi, stala Ferdinandova univerzita. Karlova univerzita byla dokonce po bitvě na Bílé hoře a popravě jejího rektora Jana Jesenského v roce 1621 na čas zavřena a byla obnovena v roce 1638 Ferdinandem III. K založení tzv. Karlo-Ferdinandovy univerzity došlo 4. března 1654. Roku 1882 byla univerzita znovu rozdělena na českou a německou, a tak tomu bylo do roku 1939, kdy česká část byla zrušena a její majetek převzala německá univerzita, která byla zase zrušena v roce 1945 a její majetek převzala obnovená Karlova univerzita.

Kvůli všem těmto tahanicím a od roku 1945 do roku 1989 kvůli silným ideologickým tlakům totalitní moci ztratila schopnost hrát roli respektovaného, ale i angažovaného a kritického komentátora ve veřejném prostoru, jakou hrají ve světě staré univerzity, které se mohly vyvíjet kontinuálně.

Jak jen z tohoto stručného přehledu vyplývá, naše univerzita měla jen krátká období, kdy patřila do mezinárodní sítě elitních učilišť, na níž se střídali jako profesoři špičkoví vědci z celého světa. Mluví-li se u nás třeba o tom, že na začátku XX. století přednášel v Praze Albert Einstein, tak si lžeme do kapsy: on učil na německé Ferdinandově univerzitě a na Karlovu univerzitu nikdy nevkročil: obě univerzity spolu skoro vůbec nekomunikovaly. Bohužel.

Tohle bychom si všechno měli přiznat, abychom lépe pochopili důvody našich vnitřních obav ze sjednocující se Evropy a dokázali je v sobě překonat a abychom neopakovali chyby, kterých jsme se již několikrát v dějinách dopustili. Abychom sjednocující se Evropu vnímali jako šanci,

Napsáno pro ČRo6