Zelení v Evropě již dávno představují standardní strany a skoro všude se dělí na realisty a fundamentalisty, nebo jak se říká v jejich hantýrce "realos" a "fundis". Realisté jsou schopní přistupovat na kompromisy a podílet se na vládní politice, fundamentalisté zastávají krajní pozice, což je z běžného politického provozu vylučuje: Čím dál tím víc se například ukazuje, že v době energetické krize nebude moci Evropa zavřít atomové elektrárny, protože by se stala snáze vydíratelnou hlavně ze strany Ruska.

Podobně je tomu i u nás, tak zvaná Demokratická výzva kolem paní Dany Kuchtové – jde o skupinu asi 25 straníků – představuje právě fundamentalisty a byla by ochotná vyměnit i nejúspěšnějšího ministra současné vlády Karla Schwarzenberga, který byl nominován právě jejich stranou, a dosadit tam nezkušeného zelenáče.

Karla Schwarzenberga do vlády navrhl představitel našich realistů, ekolog a místopředseda vlády Martin Bursík. A byl to také on, kdo prosadil do vlády před pár dny jako ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Michaela Kocába a do koaliční smlouvy omezení jízd kamionů.

Bohužel zákon ale neprošel minulé úterý sněmovnou díky poslanci za ODS Jiřímu Janečkovi, který volá po respektování většiny a chce zelené „šlehat bičem“. Škoda, že mu spolustraníci nevysvětlili, že dohody jsou od toho, aby se plnily a že váha malé strany v koalici je vždycky větší než její počet mandátů, protože bez ní by i největší koaliční strana nemohla vládnout. Stačí se podívat na celou poválečnou historii v Německu, kde liberálové FDP hráli vždy důležitou roli, obsazovali tradičně léta křeslo ministra zahraničí a po nich to převzali zelení, a v porovnání se sociálními demokraty a křesťanskými demokraty byli vždy nepatrnou stranou. Martin Bursík za této situace, stejně jako v roce 2007, když zákon neprošel, zase vyhrožoval, že opustí vládu.

Za řadu problémů si ale většinou zelení mohou sami a nemohou je házet na nedodržování koaliční dohody, protože se doposud nenaučili vnitrostranické spory řešit převážně mezi sebou a využívají je naopak k osobní prezentaci v médiích, což bylo vidět i tento víkend, kdy volili své kandidáty do evropských voleb. Lídrem se nakonec stal Bursíkův náměstek Jan Dusík, právník a absolvent Oxfordu, kde právě vystudoval management životního prostředí, takže pro takovou funkci má samozřejmě nejlepší kvalifikaci i zkušenost: pracoval v Evropské radě. Bylo proto rozumné, že z prvního místa odstoupila Kateřina Jacques. Místo aby ale strana tuto rošádou jednotně podpořila, protože lepšího kandidáta mezi sebou nemá, Demokratická výzva ústy paní Kuchtové protestovala, že na kandidátce není jejich zástupce. Z toho evidentně vyplývá, že příslušnost k frakci je tu víc než kvalifikace, což samozřejmě frakci bere na veřejnosti body, a tím pádem i celé straně.

Byly to právě tyto hádky, které na podzim při komunálních a senátních volbách stlačily preference zelených až pod hladinu volitelnosti na 3,15 procentních bodů. Začátkem letošního roku se jejich preference sice zase vyhouply podle agentur STEM a CVVM na 5,1 respektive 6 procentních bodů, ale pokud se budou dál veřejně škorpit, zase si uškodí.

Strana zelených se ale u nás pere i s jinými obtížemi, kromě již zmíněné rozpolcenosti: Martinu Bursíkovi zřejmě – viděno zdálky – chybí schopnost delegovat pravomoci na ostatní, takže v době jeho nepřítomnosti - a teď je velmi často v Bruselu – zůstává strana bez pevného vedení. A i některé kroky buď předsedy či jeho nového ministra Kocába, působí dojmem, že jsou vypočítány spíše na efekt, viz poplatky za igelitky či rušení prasečáků, než aby mohly být v době vrcholící hospodářské krize myšleny vážně.

Strana tedy stojí stále před zásadními problémy a pokud si nevytvoří širší respektované vedení, bude po právu marginalizována.

(Napsáno pro ČRo6)