Milan Kundera se narodil na apríla a Žert je jeho první román: sudičky to tak zařídily. Letos mu bude osmdesát let, ale třicet let už narozeniny neslaví: z toho lze usuzovat: v padesáti se rozhodl, že se pokusí zastavit své hodiny, že zpomalí svůj vnitřní čas. To bylo akorát v době, kdy vydal Knihu o smíchu a zapomnění. V ní, hned na samém začátku, najdeme větu: „Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění“. Možná, že tyto dvě skutečnosti spolu souvisí. Zpomalit svůj vnitřní čas znamená vzepřít se době, která svůj vnitřní čas neustále zrychluje, a tím usnadňuje zapomnění: moc to má čím dál tím snazší a občan těžší: ztrácí orientaci.

Časem se Milan Kundera zabývá i ve své předposlední esejistické knize Le rideau - Opona, kde najdeme tuto úvahu: Devatenácté století se stalo stoletím, v němž se zrodila exploze událostí, která celou Evropu od základů proměnila. V životě člověka se tehdy změnilo na dlouho cosi podstatného: Dějiny se staly zkušeností každého jedince, člověk začal chápat, že už nezemře ve stejném světě, do kterého se narodil, dějiny začaly všude tlouci hlasitě každou hodinu, dokonce i v románech.

Této proměně se Milan Kundera brání právě románem, protože podle něj právě novel, román, je tou literární formou, která nemapuje dějiny událostí, ale dějiny hodnot, což je to jediné, co ho zajímá.

Dějiny jako takové, píše dál, tedy dějiny člověčenství, jsou dějinami věcí, které už kolem nás nejsou a které se na našem životě ničím nepodílí. Protože dějiny umění jsou dějinami hodnot, tedy věcí, které pro nás jsou nutné, jsou stále kolem nás, vždycky jsou s námi: posloucháme Monteverdiho současně se Stravinským.

A třeba Janáčkem. Díváme se současně na Bruegela i na Picassa či Koláře a čteme stejný týden Cervantese, Diderota i Kunderu. A kvůli tomu, že umění je stále s námi, jsou hodnoty uměleckých děl stále reflektovány, váženy, hodnoceny, a hlavně nově hodnoceny, a to dokonce velice subjektivně a často i nespravedlivě, proto jsou dějiny umění tak lidské.
Rychlost, v níž žijeme, nás unavuje a omamuje, činí vše, co nás obklopuje, jen dočasným, ale - alespoň na tu mizivou chvíli – jakoby pravdivým. Za velmi krátkou dobu ale už o té události nic nevíme, protože ji překryla jiná událost - stejně křiklavá.

Italské noviny La Republica napsaly, že Opona je úžasná kniha, protože jde proti proudu času. Ve skutečnosti jde ještě dál: Kunderova kniha nám pomáhá poodhalit Oponu, kterou zrychlení vytváří, abychom si mohli uvědomit, jak neustálý, nekonečný proud událostí a slov nás proměňuje, co před námi zatajuje. Je tedy velice současná a ukazuje na budoucí nebezpečí. Čas de facto předbíhá.

Před rokem 1989 v Čechách „člověk nikdy nevěděl, kdy začne stát křičet, že ho to či ono slovo podvrací“. V roce 2009 už nikdo v celé naší civilizaci neví, komu jaká slova patří, protože je jich současně vysloveno nekonečné množství a všechny můžeme slyšet najednou. To ovšem už není žádný Žert. Tato skutečnost je právě tím, co sjednocuje nerychleji naší civilizaci, ale zároveň ji tím činí snáze zranitelnou. Jako „lidská ohavnost je ohavností šatů,“ která zakrývají těla, tak lidská zranitelnost je zranitelností zjizvených slov, která zakrývají jejich původní obsah.

I takhle je možné popsat stroj času romanciéra Milana Kundery, který vždy v heslech jen dál a vpřed a dnes jen rychleji, slyšel odezvu lascivního hlasu smrti, která nás láká, abychom si pospíšili. V osmdesáti se dokázal díky tomuto stroji dostat do doby, až mu bude sto. Tím že své vnitřní hodiny zpomalil, dohlédl dál než většina ostatních.

Další texty o Kunderovi, které jsem uveřejnil v tomto blogu:

Kundera, Šimečka a estetická interpretace dějin
Neexistuje "případ Kundera", ale "případ justičních mravů"