Politici Mirek Topolánek, Jiří Paroubek a Martin Bursík byli šokováni, že jmenovaný premiér Jan Fischer si koncem minulého týdne vybral na tři místa ve vládě lidi dle svého uvážení. Designovaný premiér sice od počátku všem těmto pánům i veřejnosti sděloval, že konečný výběr kandidátů na ministry je pouze na něm, ale politici tomu rozuměli tak, že každé nové jméno s nimi bude konzultovat. Navíc se rozhořel spor o to, kdo bude nominovat ministry na místa členů KDU-ČSL, když se tato strana odmítla podílet na úřednické vládě.

Martin Bursík, jako předseda nejmenší strany, si automaticky myslel, že tyto posty připadnou jemu, zřejmě proto, aby byla jistá rovnováha. Dopadlo to ale opačně: Ve Fischerově čtvrteční nominaci žádný ministr za zelené nebyl. Teprve když se pánové sešli v neděli v poledne, domluvili se celkem hladce, že ve vládě bude sedm nominací za ODS, dvě za zelené, čili devět za vládní koalici a osm za ČSSD. Další komplikaci přineslo pondělí: do hry se vrátil na chvíli Miroslav Kalousek.
O čem tyto skutečnosti svědčí?

Zaprvé o tom, že neumíme uzavírat přesné a jasné dohody, aby k takovým situacím nemohlo docházet: Chybí nám vyškolená administrativa, která by rámcové domluvy převtělila na místě v jasně formulovanou dohodu, z které není úniku a která předem předjímá řešení všech možných komplikací. Po odchodu KDU-ČSL z nominačního týmu mělo dojít k nové jasné dohodě. A kdyby tam bylo zřetelně napsáno, že nikdo ze starých ministrů v novém týmu nemá být, vyloučily by se průtahy kolem pana Kalouska.

Zadruhé, reakce tří čelních politiků vykazovala absolutní sebestřednost: pánové Topolánek, Paroubek a Bursík byli šokováni z toho, že někdo – úředník - bere vážně úkol, kterým byl pověřen, a má ho za důležitější než názory politiků. Pánové se sice nechtějí v přechodné vládě angažovat, ale chtějí ji mít pevně pod kontrolou. To ale nejde, pokud nejsou schopni uzavírat přesné dohody. Brzy by mohl nastat další problém s pravomocemi úřednické vlády, pokud opět nebudou jasně definovány, a tento problém by mohl eskalovat, když by takováto vláda kvůli nepředvídaným komplikacím vládla déle, než se dnes předpokládá.

Zatřetí, z původně navrhovaného personálního sestavení vlády a z reakce všech politiků vyplývalo, že nikomu nevadilo, když v sestavě nebyl ani jeden ministr navrhovaný Stranou zelených, ač podle původní dohody – kdyby byla přesně sepsaná – by tam měl být minimálně jeden nebo dva.

Kvůli tomu všemu by za takové situace mohla být instalovaná slabá vláda, která by nemusela mít podporu politických stran a kterou by pak nepodpořil parlament. Jenže jednu vládu v demisi máme, a kdyby tato spekulace bývala vyšla, měli bychom v demisi další vládu, která by však vznikla mimo jakýkoliv mandát vzešlý z voleb.

Jediný, komu by tento stav vyhovoval, by byl prezident republiky, na kterém by vláda byla závislá, a proto také zřejmě návrh Jana Fischera podporoval. Problém by byl v tom, že tento krok by již zásadně narušoval jeden ze tří pilířů moci, a sice moc výkonnou, a tím by podkopával základy naší již tak velmi křehké demokracie. Další nebezpečný krok by byl, kdyby se velkým stranám podařilo z první politické ligy vyšachovat jak zelené, tak lidovce, kteří se již dostatečně marginalizovali sami, což by vyhovovalo jak sociálním demokratům, tak prezidentovi. Pak už by po volbách zbývaly jen dvě možnosti: velká koalice, nebo menšinová vláda s podporou komunistů. Toho se zřejmě pan Topolánek zalekl, zelené vrátil do hry a v nedělním pořadu Václava Moravce dokonce prohlásil, že za takové situace by odešel z politiky.

Zbývá jen doufat, že občané si toto nebezpečí uvědomí stejně jako pan Topolánek a v říjnových volbách malé strany – i když s nimi moc nesouhlasí – nakonec ze „zdravotních“ důvodů do parlamentu protlačí.

Moderní demokracie je o tom, že se vytvářejí mechanismy, které vládnutí mocným co nejvíce komplikují a moc rozmělňují, proto se říká, že dělba moci je důležitější než volby. My zatím vykazujeme trend přesně opačný, a proto je náš vývoj nebezpečný.