„Naše demokracie nebyla nikdy v posledních dvou desetiletích v takovém ohrožení jako dnes,“ napsal v sobotních Lidových novinách právní filozof Jiří Přibáň, který se zabývá i ústavní komparistikou na univerzitě v Cardiffu. Napíše-li taková ostrá slova právník s evropskou zkušeností a velkým rozhledem, je třeba je brát vážně.

V dnešním komentáři se pokusím ukázat na důvody tak rozdílného pohledu na jednání Ústavního soudu České republiky a našich politiků. Politici totiž hovoří o tom, že jsou zaskočeni, že je rozhodnutí soudu, podle kterého byl ústavní zákon č.195/09 o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jako protiústavní zrušen ke dni 10. září 2009, překvapilo a že něco takového vůbec nečekali a že je třeba soudu „zkrátit řetěz.“

Renomovaní ústavní právníci, jako například profesoři Cepl, Klokočka, ale i děkan Právnické fakulty Karlovy univerzity a šéf katedry ústavního práva profesor Gerloch, docent Kudrna či soudce správního soudu Šimečka, však na protiprávnost ústavního zákonu o zkrácení volebního období důrazně upozorňovali předem, a to nejen v tomto případě, ale již v roce 1998, kdy byl takový zákon u nás přijat poprvé.

Předseda Ústavního soudu Rychetský navíc politikům neoficiálně údajně vzkázal, že podruhé takové ohýbání ústavy politikům neprojde. Důvod tohoto postoje byl zřejmý: ne každý zákon, který poslanci označí jako ústavní je zákonem ústavním, pakliže nesplňuje předepsané parametry, tedy podmínku obecnosti, neobrací se do budoucnosti a musí zasahovat neomezený počet právních vztahů. Ani jeden z těchto parametrů nebyl ve znění tohoto zákona naplněn: zákon nebyl obecný, ale vztahoval se na konkrétní volby jejichž proces pádem vlády byl vlastně již nastartován, netýkal se tudíž budoucího parlamentu, ale pouze toho, který měl dosluhovat, a navíc byl omezen jen na jeden právní úkon.

Za ještě závažnější porušení demokratických pravidel a podstaty ústavních principů je možné brát výhrůžky prezidenta republiky nebo vůdce opozice Jiřího Paroubka o tom, že je třeba soudu „zkrátit řetěz“, nebo jak řekl prezident ve středu, že za chaos v české politice je zodpovědný Ústavní soud. V demokratické zemi lze výroky či nálezy soudů kritizovat, ale nesmí se jim nikdy vyhrožovat, jak na to upozornil již jednou zmíněný profesor Přibáň, který říká: „Každý takový zásah do ústavního pořádku by totiž předpokládal právě změnu materiálního jádra ústavy a změnu klauzule nezrušitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu, jak ji dnes upravuje druhý odstavec devátého článku ústavy“. Dodejme, že slovy „materiální jádro ústavy“ se myslí smysl ústavy a hodnoty, na kterých moderní demokratický stát stojí a v němž jsou všechna rozhodnutí politiků či státních správních úředníků přezkoumatelná soudy.

Předseda Ústavního soudu Rychetský prohlásil: „Poslanci nemohou vše, není doba Francouzské revoluce,“ a dodal, že v některých zemích je proto ke změně ústavy třeba, aby ji odsouhlasil parlament ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Naši politici si na tento způsob uvažování, který znají Spojené státy již od roku 1803 (případ je známý pod názvem Marbury versus Madison), kdy se Ústavní soud vzbouřil proti prezidentovi, který si chtěl najmenovat „své“ spřízněné soudce, ještě nezvykli, protože příliš dlouho žili v systému, který si právo vykládal jako nástroj moci, a proto prý uvažují i o jiných způsobech, jak ovládnout tento soud: buď zkrácením rozpočtu, nebo zvýšením počtu soudců, které by si tam dosadili z politických elit. A tady někde se dotýkáme podstaty sporu.

Jde vlastně o český zápas o přijetí evropského pojetí práva (které vychází od konce války z amerického pojetí, kde po válce studovalo 10 000 soudců z Německa a z Itálie), které vychází z principů a nikoliv ze znění jednotlivých paragrafů: musí mít na zřeteli dělbu moci a výkon spravedlnosti. Moderní evropské právo je skeptické ve vztahu ke znění paragrafů a předpisů: nevěří, že je možné zněním paragrafů vyřešit předem všechny situace, které mohou nastat, jak často zmiňuje třeba profesor Cepl, ale již minimálně od Norimberského procesu se soustřeďuje hlavně na smysl jednotlivých zákonů, tedy na jejich materiální základ. U nás ještě přežívá socialistický normativizmus, který měl – jak zdůrazňují někteří právníci – u nás však ještě starší kořeny v tzv. brněnské pozitivistické škole, která vždy bazírovala na niterních interpretačních možnostech jednotlivých paragrafů a příliš se nestarala o smysl. Moderní právo dává soudcům větší diskreci, což přeložíme-li do obecné češtiny znamená větší možnost k vlastnímu výkladu, který je ale v souladu s ústavními principy, tedy hodnotami.

To, co nyní zažíváme, jsou tedy dva spory: nejen spor politiků se soudci, v němž soudci doplácí na to, že se emancipovali příliš pozdě (a asi to ani jinak nešlo, měli horší možnosti vzdělání), ale i o spor mezi zastaralým služebným výkladem práva a moderním materiálním výkladem práva, který teprve činí ze soudů třetí pilíř moci. Pokud se soudci nevzdají, může být i současný zmatek pro budoucí upevnění našeho právního státu velmi podstatný a je dobře, že k tomuto sporu došlo. Jednou k tomu dojít muselo a čím dříve, tím lépe.

(Psáno pro ČRo6)