Dne 19. října 2009 ráno zemřel aristokrat materiálního práva profesor Vladimír Klokočka, jak ho tituloval jeho kolega z Ústavního soudu profesor Vladimír Čermák. Vysoké hodnocení z úst profesora Čermáka sedí: Profesor Klokočka byl muž i v osobním styku velice uměřený, uvážlivý, zdrženlivý, přesný, ale přísný, nic nikomu, ani sobě, neodpustil.

Naposled v den jeho smrti otiskl časopis Respekt jeho odpověď na otázku: Měly by být zpřesněny pravomoci prezidenta, takto:

„Stačilo by vykládat pravomoci prezidenta přiměřeně jejímu smyslu. Parlamentní systém vlády vychází z toho, že vrcholným orgánem výkonné moci je vláda, a nikoliv prezident (čl. 67 odst. 1 Ústavy ČR). Protože prezident není za své akty podle čl. 63 Ústavy ČR (tedy i za akt ratifikace mezinárodní smlouvy) zodpovědný a odpovědnost za něho nese výlučně vláda, je povinen při úvaze o ratifikaci či neratifikaci smlouvy postupovat v každém případě v souladu se stanoviskem vlády (čl. 63 odst. 1 a 4 Ústavy ČR). Jeho podpis je spíš státně-notářským úkonem, nikoli rozhodováním o jeho osobním souhlasu či nesouhlasu s obsahem těchto aktů.“

Lakoničnost a akurátnost, s kterou se s námi veřejně rozloučil, výše uvedená slova jen stvrzují. Stejně přesně reagoval před časem v Lidových novinách, řekl: : Když mi před třinácti lety Václav Klaus ve Vladislavském sále blahopřál ke jmenování soudcem Ústavního soudu, řekl jsem mu, že jsem si vědom závažnosti a obtížnosti tohoto poslání. Na to mi odpověděl se svým neodolatelným úsměvem: „Ale prosím vás, co je to Ústavní soud, co je to Ústavní soud.“ Řekl jsem mu, že podceňuje právo. Nyní, po letech, mohu jen dodat, že podceňuje i ústavu.

Vladimír Klokočka se narodil 23. dubna 1929 po gymnáziu a po studiích na Právnické fakultě Karlovy university, které ukončil v roce 1952, zůstal do roku 1956 na škole jako odborný asistentem. V roce 1960 dosáhl vědeckého stupně kandidáta věd. V letech 1961-62 absolvoval postgraduální studium na „Institut des Ėtudes Européens“ v Turínu. V roce 1966 se habilitoval jako docent ústavního práva. V době „Pražského jara“ byl zvolen poslancem České národní rady, kde byl pověřen přípravou nového volebního zákona. V témže roce se stal děkanem brněnské právnické fakulty. Po roce 1968 byl v době politických čistek zbaven všech funkcí a vyloučen z univerzity. V letech 1971-77 pracoval v České státní pojišťovně v Praze, v roce 1977 byl jako signatář Charty 77 propuštěn ze zaměstnání a přinucen k emigraci.

Pracoval v Německu na Institutu pro politickou vědu univerzity v Mnichově, kde rovněž přednášel. V letech 1990-93 se účastnil demokratizačního procesu v Československu. V roce 1993 byl po definitivním návratu do vlasti jmenován soudcem Ústavního soudu ČR a byl mu udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity Dr.h.c. Jako soudce zpravodaj Ústavního soudu byl autorem prvního nálezu, v němž zkoumal protiprávnost komunistického režimu. Podle současné soudkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové se významně podílel rovněž na formulování názorů ve věcech a sporech o financování politických stran a položil základy pojetí kompetenčních sporů.

V letech 1994-95 přednášel na olomoucké univerzitě z pověření evropského programu „European Chair“ v oboru evropského srovnávacího ústavního práva. Po odchodu z Ústavního soudu v roce 2003 do konce života se zabýval zejména publikační činností. Z jeho novějších prací připomeňme vydání monografie „Ústavní systémy evropských států“ z roku 2006.

Když jsem s profesorem Klokočkou hovořil naposledy v létě, řekl mi: “Čím víc politici spílají médiím, tím jsou média prospěšnější… Ochrana veřejných činitelů před kritikou občanů má být z principu slabší než ochrana občanů před veřejností." I na tato slova bychom neměli zapomenout hlavně my, kteří pracujeme v médiích.

(Napsáno pro ČRo6)