K úmrtí fotografa Ladislava Sitenského

15. 11. 2009 | 17:44
Přečteno 8651 krát
Ladislav Sitenský, člověk, který měl hodně štěstí, zemřel ve věku devadesáti let v sobotu 14. listopadu 2009.

Nasnímal 500 000 fotografií a z toho 50 000 jich otiskl, řekl mi, když jsem s ním před několika málo lety hovořil naposledy v Řevnicích.

„Já musím být hrozně vděčný za to, že jsem měl takový život, jaký jsem měl, a tolik energie a radosti ze života, které jsem měl. I za totality jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, kdy jsem chtěl a jak jsem chtěl. Navíc jsem měl ještě štěstí, jak za války, tak po válce, že Bůh mě nedal. Za války jsem fotografoval na minových polích a nic se mi nestalo. Po válce zase, když zavírali všechny anglické letce, sloužil jsem u RAF, mě zachránil domovník, komunista, který - když si pro mě šli - se postavil do dveří a řekl, toho vám nedám, za něj ručím,“ vyprávěl mi tehdy čtyřiaosmdesáti štíhlý a jen trochu nahrbený fotograf Ladislav Sitenský. Svoboda a volnost jsou hodnoty, kterých si tento fotograf ze všeho nejvíc vážil celý život a které ho evidentně nejvíc utvářely.

Dlouho nevěděl, co by měl v životě dělat. Ale právě nejspíš vnitřní potřeba volnosti a svobody ho vedla k tomu, že uvažoval o uměleckých oborech. Nejdříve chtěl být básníkem, malířem, sochařem či zpěvákem, tenorem. Byly to však jen sny, chyběla příležitost si své schopnosti ověřit. O osudu pana Sitenského, možná nevědomky, rozhodl otec, který mu v roce 1933, tedy v jeho čtrnácti letech, koupil malý fotoaparát Baldax, s kterým se fotografovalo na formát 4,5 x 6 centimetrů. “Od počátku, co jsem měl fotoaparát v ruce, jsem cítil, že bych mohl touto uměleckou formou vyjádřit své pocity. Vášnivě rád fotografuji, ale možná jen proto, že na nic jiného nemám.“

Od roku 1937 fotografoval nadšený amatér Sitenský již Rolleiflexem Automatem 6x6, ale jinak se věnoval studiu architektury. Nejdříve v Praze a po uzavření vysokých škol měl začít studovat v Paříži.

Publikoval ale již od patnácti let. Nejdříve v časopise Ozvěny, což byl obrazový týdeník vydávaný Národní politikou, pro který nafotografoval pražské hasiče. Tyto fotografie, na nichž sedí hasiči v nablýskaných uniformách v otevřeném kabrioletu pro patnáct lidí, je možné občas zahlédnout na jeho výstavách dodnes. „Tenkrát jsem ke svým výtvorům příliš kritický nebyl. Hybnou silou mé tvorby bylo především to, že moje snímky byly zveřejňovány. Měl jsem radost, že mám lidem co říci, a že to oceňují. Honoráře mně umožňovaly nákup filmů a pořizování zvětšenin, protože kapesné by na to nestačilo.“

Další tiskoviny, které zveřejňovaly Sitenského fotografie, byl časopis Ahoj, který vydával Melantrich, a Pestrý týden, který vydávali Neubert a synové. Zde se už práce začínajícího fotografa dostávaly do silnější konkurence, neboť kmenovými fotografy byli pánové Karel Hájek a Jan Lukas.

Od 1. března 1939 vystavoval mladý student poprvé své fotografie v budově fakulty architektury v Praze - Dejvicích, kterou Němci 15. března obsadili. Sitenský jim ale fotografie nedaroval, tajně je odnesl zadním vchodem. Štěstí mu opět přálo stejně jako na podzim téhož roku, kdy po studentských demonstracích zatýkali Němci aktivnější studenty. Když si přišli pro Ladislava Sitenského, sloužil už v zahraniční armádě ve Francii.

Do Francie se dostal Sitenský díky tomu, že navštěvoval kurz architektury na Francouzském institutu Ernsta Denise. Francie pro tyto studenty vypsala pět stipendijních míst. Ladislav Sitenský díky protekci, kterou mu zařídil otec, jedno místo dostal. Odjezd však nebyl tak jednoduchý. Mladík ho odkládal, francouzský konzul zfalšoval na povolení k odjezdu kvůli tomu datum, Sitenský byl zadržen gestapem, a kdyby opět nezasáhl otec, který přiměl francouzského konzula, aby se Němcům přiznal, skončil by nejspíš v koncentračním táboře místo v Paříži. Nakonec ale opět šťastně 15. srpna 1939 odjel. A tentýž den, kdy měl po prázdninách nastoupit v ateliéru, byla vyhlášena válka. Místo studia se 21. září 1939 přihlásil do naší zahraniční armády. Opět měl štěstí, neboť první úkol, který v ateliéru profesora Perreta dostal, byl evidentně nad jeho síly: měl předělat fasádu Trocadera v Paříži.

15. listopadu dostal povolávací rozkaz a 20. listopadu už v Agde procházel branou tábora, který ve Francii původně sloužil uprchlíkům po občanské válce ve Španělsku, kde byla československá jednotka. „Před odjezdem do Agde jsem si pořídil za poslední peníze u vetešníka jednoduchý filmovací aparát 9,5 a starý sklopný foťáček na formát 3x4 centimetry. Je fakt, že nikdo jiný z Čechů nepořídil za války tolik snímků z bojů pěchoty i letectva jako já. Až do Dunkerque jsem byl však jen obyčejným příslušníkem armády, který při plnění svých běžných povinností také fotografoval.“ Mladý nadšenec za války zvětšoval tak, že si na tyč upevnil měchový aparát a nad něj posadil krabici se žárovkou. Válku bral jako velkou reportáž.

V roce 1940, v červnu, potkalo Ladislava Sitenského další životní štěstí: náhodou se setkal s nadporučíkem Weberem, který, sotva ho uviděl, se ho zeptal, nechce-li k letectvu. Tím se splnil Sitenského dávný sen. U letectva začal jako pomocník nadporučíka Dvorského, později navigátora 311. československé bombardovací perutě. Jemu taky vděčí Sitenský za to, že se stal válečným fotografem. Vzhledem k tomu, že pan Sitenský byl autodidakt, fotografii nikdy nestudoval, v Anglii neudělal fotografické zkoušky u komisaře ve Franborough, neuměl odpovídat na technické otázky, byl u vojáků formálně zařazen jako překladatel, ale celou dobu fotografoval. Vzpomíná: „Fotografoval jsem za války mnoho pohřbů a vyslechl mnoho čestných salv na rozloučenou. První tragickou nehodu jsem zažil v říjnu 1940 v Liverpoolu. Pilotu Ottovi Hanzlíčkovi chytil motor hurricanu a on vyskočil padákem. Spadl, žel, do říčky nedaleko letiště. Padák ho překryl, a než přispěchal záchranný člun, Hanzlíček utonul.“

Každý, kdo zná Sitenského fotografie z druhé světové války, si určitě všiml toho, že na nich nejsou žádné mrtvoly, snímky po haváriích či tváře poznamenané utrpením. Touha po senzaci pro něj zřejmě nikdy nic neznamenala. Ze Sitenského fotografií vždy vyzařuje jistá nepřehlédnutelná laskavost a radost ze života.
Možná právě díky tomuto přístupu dostal Sitenský v roce 1945 nabídku, aby nastoupil jako fotoreportér do prestižních Sunday Times. Po šesti letech se mu ale stýskalo po Praze, rozhodl se pro odlet do Československa. Ještě před tím se však 4. dubna 1945 stačil mladý Sitenský ve Francii oženit. Vzal si dívku Paulette, kterou poznal ještě před válkou v roce 1937 v Bretani. Do Prahy se vrátil 13. srpna, krátce po svých šestadvacátých narozeninách.

Po válce pracoval Ladislav Sitenský ve fotooddělení generálního štábu, a když byl koncem roku 1946 demobilizován, musel se znovu rozhodnout, co bude v civilu dělat. Váhal mezi povoláním kameramana a fotografa. Rozhodl se pro fotografii, protože ta mu dávala větší volnost. Dva roky pracoval na živnostenský list a potom se stal členem Svazu výtvarných umělců. „Fotografoval jsem ze začátku všechno, nejvíc propagační snímky pro ministerstvo obchodu a zdravotnictví a hodně pro Čedok. Uveřejňoval jsem také snímky v leteckých časopisech, zejména v týdeníku Rozlet a obnovil jsem spolupráci s Ahojem.“

Dobu krutého komunistického teroru přežili manželé Sitenští se třemi dětmi v Praze, v bytě v Londýnské ulici, odkud dlouhá léta nesměla jeho žena za svou matkou do Francie a ona za ní do Československa. Místo cestování tedy manželé Sitenští chodili alespoň na koncerty do Rudolfina, kde se vždy celou dobu drželi láskyplně za ruce. Teprve když v šedesátých letech nastala doba mírného tání, mohla rodina zase cestovat, i když nikdy nesměli vyjet všichni najednou. Jeden člen vždy musel zůstat v Praze jako rukojmí. S manželkou Paulette projeli celkem čtyřicet zemí a všude samozřejmě Ladislav Sitenský fotografoval.

Za svůj život se účastnil pětačtyřiceti výstav a sedmadvacet jich měl samostatných. Největšího jeho výstava byla v roce 2000 v plzeňské synagoze, navštívilo ji 50 000 diváků. Poslední fotografie, které sám ještě i nezvětšoval, nasnímal v roce 1998.

Knížek vydal Ladislav Sitenský víc než deset. Připomeňme alespoň některé z nich: 312. peruť, Praha stověžatá, Krajinou domova, Praha mého mládí, Se skautským pozdravem a knihu Ladislav Sitenský vzpomíná, kterou vydalo nakladatelství Lidové noviny.

„U knih jsem ale v životě moc velké štěstí neměl. Když se 312. peruť zpracovávala v tiskárně V. Neubert a synové v Praze na Smíchově, kde pracoval můj strýc Karel Neubert, a byla vytištěna asi polovina archů, zjistil jsem, že nebyl dodržen grafický návrh. Zastavil jsem proto tisk. Strýc toho využil a knihu odsunul. Ta se opozdila a vyšla až v únoru 1948. Celý náklad šel do stoupy.“ Maketu této knížky dostal Ladislav Sitenský zpátky až po padesáti letech. Původně ji totiž někdo našel v Českých Budějovicích v popelnici, prodal ji nějakému Čechokanaďanovi a ten ji fotografovi po létech přivezl jako dárek. Tiskařům se v roce 1948 podařilo zachránit jen několik málo výtisků. Nedávno se jeden z nich prodal v aukci za 20 000 korun. Další Sitenského knihy z Anglie Z válečného deníku, Stíhači a Na nebi a v pekle vyšly až po roce 1989.

Na anketní dotazník mi odpověděl:

Odkud jsem
Z Prahy, z Královských Vinohrad, kde jsem se narodil 7. srpna 1919 v rodině právníka - diplomata, který byl expertem přes říční a námořní plavbu. Mezi válkami se otec podílel na tvorbě mezinárodních zákonů pro plavbu. Jinak jsem byl typický zhýčkaný jedináček.

Čím vším jsem byl

Vždycky fotografem. V červnu to bylo přesně sedmdesát let, co jsem v Řevnicích na zahradě dělal první fotografii: dědečka na štaflích.

Co se mi v životě asi nejvíce povedlo?

Asi nejen to, že jsem měl povolání, které mě na sto procent bavilo, ale i to, že jsem měl za manželku Paulette, nejlepší ženu na světě. Bohužel mně umřela, ale žili jsme spolu pětapadesát let, což se mi dnes zdá, že byla velice krátká doba. A pak jsem měl taky štěstí, že do svých osmdesáti let jsem byl opravdu zcela zdravý. Měli jsme tři děti a dnes od nich mám šest vnoučat a jednu pravnučku.

Můj nejbližší velký úkol?

Odejít s pocitem vděčnosti. A to myslím vážně, kdybych mohl pracovat, tak ať tu straším třeba dalších dvě stě let, ale takhle, když jsem nemocný, tak život pro mě ztrácí cenu. V šestaosmdesáti už si nemohu pořádně ani číst. Jen bych ještě rád vydal dvě knihy: Vltava mého mládí a druhá by se měla jmenovat Naše hory v zimě.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Světlana Kubíková napsal(a):

Jako sousedé z domu v Londýnské nás odchod pana Sitenského moc mrzí.Musím podtrhnout vedle uměleckého i jeho lidský rozměr,smysl pro humor a předevší obdivuhodný,krásný vztah s manželkou, jejímž úmrtím pro něj radostná a tvůrčí etapa života opravdu skončila.
15. 11. 2009 | 20:30

Světlana Kubíková napsal(a):

Jako sousedé z domu v Londýnské nás odchod pana Sitenského moc mrzí.Musím podtrhnout vedle uměleckého i jeho lidský rozměr,smysl pro humor a předevší obdivuhodný,krásný vztah s manželkou, jejímž úmrtím pro něj radostná a tvůrčí etapa života opravdu skončila.
15. 11. 2009 | 20:31

Petr Havelka napsal(a):

Dobře, že panu Sitenskému bylo dopřáno tolik času.

Děkuji
15. 11. 2009 | 20:40

Pepa Řepa napsal(a):

Sitenský byl skvělý člověk, u nich doma byla vždycky pohoda a sranda. Skvělá žena, tentokrát máte absolutní pravdu, fantastický pár.
Dlouhý život bez šmouhy, tím se málokdo může pochlubit.

Naposledy jsem ho viděl před dvěma lety ve Španěláku.Už byl trochu mimo. Měli si na něho s plackou vzpomenout dřív.

Vzpomenu si na něj pokaždé, když čtu mudrování relativistů o Drážďanech a tak. Co by tomu asi říkal? Byl jeden z těch, kteří se rozhodli proti zlu bojovat a bojoval po svým.Foťákem, kdyby se mu nedělalo v éru blbě, tak by byl pilotem a mastil fašouny.

Vyvedli se mu děti, krásné
vnučky.
I Daniel je dobrý fotograf, ale ji jiná doba. Fotit jak víajpikům a víajpičkám padá humr od huby málokoho bere.
16. 11. 2009 | 07:41

Pepa Řepa napsal(a):

Pardon: Vyvedly
16. 11. 2009 | 12:19

qpal napsal(a):

Zni to jako krasny pribeh krasne osobnosti. Kez by bylo vic takovych.
16. 11. 2009 | 12:39

im napsal(a):

Shodou okolností zemřel ve stejnou dobu Jan Reich, taky fotograf, skvělý krajinář. Nebyl by o něm taky nekrolog?
17. 11. 2009 | 21:26

im napsal(a):

Beru zpět svou předchozí glosu, našla jsem solidné nekrolog v Týdnu.
http://www.tyden.cz/rubriky...
17. 11. 2009 | 22:35

Majkkl napsal(a):

.. vzpomínám a vzpomínat budu...

S úctou
18. 11. 2009 | 09:17

cheap Jimmy Choo Shoes napsal(a):

http://www.iwcwatches.us/Bv... Bvlgari watch for sale
http://www.iwcwatches.us/Ca... Cartier watch for sale
http://www.iwcwatches.us/Ch... chopard watch for sale
30. 01. 2010 | 04:35

cartier love napsal(a):

TU water fish known, is also the source of happiness.
27. 03. 2010 | 04:08

leeds jobs resources napsal(a):

Great interesting article with in-depth analysis
28. 03. 2010 | 15:13

Links of London store napsal(a):

I ran all the way to the main gate, and then I waited a second till I got my breath. I have no wind, if you want to know the truth. I'm quite a heavy smoker, for one thing--that is, I used to be. They made me cut it out.
31. 03. 2010 | 15:31

Buy online Abilify napsal(a):

Shop for Buy Abilify online
01. 04. 2010 | 21:50

Kerala Honeymoon Packages napsal(a):

This is a great and very valuable information about K úmrtí fotografa Ladislava Sitenského. Thank you very much for sharing this information with us.

Thanks.
02. 04. 2010 | 09:10

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy