Všechny výsledky průzkumů veřejného mínění z prosince 2009 ukazovaly na to, že kdyby byly volby v prosinci, zvítězila by zřetelně ČSSD: rozdíly se pohybovaly od řádově tří procentních bodů u společnosti SANEP až po 17 procent u společnosti CVVM. Poslední průzkum agentury Median z minulého týdne ukázal dokonce na propad ODS o 6,1 procenta: volilo by ji jen 23,4 procenta, zatímco ČSSD by měla 29,3 procentních bodů.

Pokusme se odpovědět na otázku, čím to je, když média a politologové většinou právě na sociální demokracii tolik žehrají.

Sociálním demokratům, tedy hlavně Jiřímu Paroubkovi, se vyčítá, jak se vytahuje exkluzivním zbožím, které si hned tak nikdo nemůže dovolit koupit; arogantnost, byl vyhlášen papalášem roku; útočná nasupenost hlavně na novináře, viz prosincové útoky na redaktory Práva Hanáka a Mitrofanova; populistická nevěcnost, řídí se hlavně průzkumy veřejného mínění, jak zase ukázal, když s odvoláním na čísla byl proti odeslání našich vojáků do Afghánistánu a hlavně nevypočitatelnost: svrhnul vládu v době předsednictví; přidal se k prezidentovi a byl nejprve proti Evropské listině lidských práv, kterou by měl zuby nehty jako sociální demokrat bránit, i když nakonec proti vyjednané výjimce vystoupil; byl proti původnímu rozpočtu, ke kterému nejdříve tolik připomínek neměl, a schválil větší zadlužení spolu s komunisty, nezařazenými a několika dalšími: nepostavil se na stranu ODS, s kterými uzavřel dohodu o úřednické vládě, která rozpočet připravila.

Tato kritika vychází velmi často z toho, že se srovnává naše současná sociální demokracie s tradičními podobnými stranami ve staré Evropě, kde postupem času sociální demokraté, hlavně díky tučným šedesátým létům, přestali být mluvčími dělnické či sociálně slabé třídy, ale staly se spíše mluvčími střední třídy, o níž se také tato společnost dlouho opírala. Podle průzkumů jejími voliči jsou na západě často vzdělaní profesionálové ze středních vrstev a na její straně taky tradičně stáli špičkoví umělci jako byli v Německu spisovatelé Heinrich Böll či Günter Grass a ve Francii třeba Jean-Paul Sartre.

Z tohoto výčtu je přeci již dost zřejmé, že situace u nás je dost odlišná. Počítáme-li podle sociologů za příslušníky střední třídy ty, kteří se umí sami o sebe postarat, tedy kteří nepotřebují zaměstnavatele, tak takovýchto lidí najdeme v sociální demokracii výrazně méně než v ODS a asi i naši umělci typu Karla Šiktance či Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímy by se rovněž těžko hlásili k Paroubkově sociální demokracii. U nás Jiří Paroubek a jeho strana oslovuje spíše ekonomicky oslabenou masu, která žije převážně na venkově a v malých městech, schází se v místních hostincích a která je na jistou obhroublost, fanfarónství, útoky a nedodržování slova zvyklá a vystupování pana Paroubka jí spíše imponuje. Předseda Paroubek nabírá hlasy hlavně mezi těmito lidmi a těch je u nás nejvíc: Co si myslí městští intelektuálové či novináři, ho zajímá jen okrajově, protože počet jejich hlasů je v celkové sumě voličů nezajímavý. Jen z této stručné úvahy vyplývá, proč je Paroubkova strategie úspěšná.

Podíváme-li se stejným rastrem na ODS, můžeme konstatovat, že po odchodu nejbližšího spolupracovníka Mirka Topolánka pana Dalíka učinil předseda několik kroků, které kritici stále připomínají: Za prvé, že po pádu vlády nenechal předseda Topolánek a ODS vládnout svého soupeře Paroubka, aby nesl důsledky za tento krok, který nás velmi poškodil v Evropské unii.

Za druhé, že se Mirek Topolánek vzdal poslaneckého mandátu v nejtěžší době pro ODS. Podle jeho kolegyně Němcové to gesto vlastně znamenalo: teď o váš mandát nestojím, ale brzy se o něj budu zase ucházet.

A za třetí, že v době krize kolem rozpočtu, což je klíčový zákon pro příští rok, odjel do Spojených států de facto jen za emigranty, kam mohl odjet kdykoliv později.

Tyto výtky, nepočítáme-li před tím krach radaru a jeho setkání na dovolené v Itálii s lobbisty, ale mají pochopitelné důsledky: znejišťují zbytek vedení strany i voliče, kteří naopak od svého šéfa čekají zřetelné a předem vypočitatelné postoje, aby podle nich mohli rozhodovat ve svých podnicích. Jen takováto rozhodnutí a postoje v očích ostatních každého šéfa legitimují ve svém postavení. O tuto jistotu potenciální voliče Mirek Topolánek svým chováním připravuje a své postavení neustále oslabuje.

Chování Mirka Topolánka, viděno tímto rastrem, je ve výsledku pro občanské demokraty mnohem nebezpečnější než chování Jiřího Paroubka pro sociální demokraty. Jednoduše řečeno: Jiří Paroubek je pro své voliče, kteří čekají jen na dárky, pochopitelný, Mirek Topolánek, od kterého se čeká jen vykolíkovaný prostor, tedy přesná pravidla hry, už delší dobu nikoliv a to je hlavní důvod, proč ztrácí přízeň voličů. Průzkumy agentur to jen potvrzují.