Pátek 29. ledna a sobota 30. ledna jasně předvedly, o čem budou květnové volby v letošním roce. Ve sněmovně při debatě o zákoně o třetím odboji nešlo o nic menšího než o vzory na obranu demokracie, na které náš stát ukáže a zanechá je našim potomkům. A v sobotních inzerátech se zase objevilo heslo: Platit za zdraví nedovolíme - které říká občanovi, že se o zdraví nemusí starat.

Obě tendence mají společného jmenovatele: zotročují občana a činí z něj vazala státu, což jsou právě věci, které nám vnutily obě totality: nacionálně-socialistická (nacistická) a internacionálně-socialistická (komunistická), kterých bychom se kvůli vlastní svobodné budoucnosti měli co nejrychleji zbavit. Ten, kdo v nás tyto otrocké sklony podporuje a chce je dokonce institucionalizovat, chce s námi nadále manipulovat. Na to bychom neměli nikdy zapomenout. Takovéto jednání představuje vždy past na občana.

Ve svobodném světě platí od nepaměti, že za svobodu se platí bojem a krví. Tuto starou pravdu z nás oba totalitní systémy vygumovaly a politické strany, které se snaží v nás tyto vlastnosti podporovat, jen využívají naši ztrátu sebezáchovné paměti. Svoboda není dar, ale naopak dennodenní boj o její zachování, a jak nedávno prohlásil Arnošt Lustig: „Bratři Mašínové byli odhodlaní mladí muži, synové vlasteneckého generála popraveného nacisty. Byli vychováni, že demokracie není jen diskuse, ale i boj. Pro mne jsou to hrdinové, kteří vyhlásili totalitě válku v době, kdy socialismus popravoval i ženy.“

Jinými slovy, kdy socialismus vyhlásil válku celému národu, protože systematicky věznil a vraždil jeho elity. Oni se proti představitelům této totalitní moci postavili se zbraní v ruce, aby v ní nemuseli žít. Neodměňovat ty, kteří v pravý okamžik umí vzít zbraň do rukou a hájí svobodu, a oslavovat naopak jen popravené či mučedníky představuje vždy přípravu národa na nějaký druh dalšího otroctví.

Podobně je tomu se vztahem k našemu vlastnímu zdraví: pokud občany nějakým zřetelným způsobem nepřesvědčíme o tom, že za své zdraví jsou odpovědni především oni sami, a tuto odpovědnost necháme pouze na státu, povede to nutně ke zhoršování všeobecné péče pro všechny občany, protože zdraví – při stále stárnoucí populaci a nové a náročnější invazní i medikamentózní léčbě, která spotřebovává stále víc peněz – je rok od roku dražší, a taky k podporování úplatků: ten, kdo bude chtít mít nadstandardní péči, si ji obstará nekalým způsobem. Čím bude víc starších lidí – při zachování bezplatného zdravotnictví, kdy lidé za své zdraví necítí odpovědnost – tím nutně musí být zdravotní péče horší a může dokonce vést ke kolapsu celého zdravotnictví.

Otázka by tedy neměla znít, jestli zachováme bezplatné zdravotnictví, ale jak zajistit přiměřeným způsobem přechod na zdravotnictví částečně placené, které by občana nutilo k osobní odpovědnosti za své zdraví a zároveň činilo zdravotnictví ufinancovatelným.

V principu tedy nejde o levicový a pravicový program, jak se nám některé politické strany snaží namluvit, alespoň viděno ze staré Evropy, ale o zodpovědný a nezodpovědný přístup k občanovi a budoucnosti České republiky. Jednoduše řečeno jde o odpovědnost a o svobodu, tedy o hodnoty, na kterých mimo jiné stojí naše civilizace. Pokud je odmítneme, budeme patřit na Východ. Odmítat tyto hodnoty si ve staré Evropě nedovolí žádná sociálnědemokratická strana. Takhle nezodpovědně se chová třeba v sousedním Německu pouze krajní populistická levice pánů Lafontaina a Gysiho.