Tato otázka, kterou si kladly minulý týden média, zcela zastínila otázku další, kterou si musíme klást, i když nejsme právníci: lze amnestovat zločiny, které jsou nepromlčitelné? Mezi tyto zločiny patří válečné zločiny a zločiny spáchané za komunismu, na kterých se Ludmila Brožová-Polednová podílela.

Zopakujme si: Paní Brožová-Polednová byla v roce 2008 odsouzena na šest let za podíl na justiční vraždě Dr. Milady Horákové, Jana Bouchala, Záviše Kalandry a Oldřicha Pecla v roce 1950. Tento trest si devětaosmdesátiletá žena odpykává v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou.

Od roku 1950 bylo uděleno 17 amnestií a Krajský soud v Hradci Králové dne 1. března 2010 rozhodl, že tři z těchto amnestií se týkají i paní Polednové-Brožové, a sice dvě amnestie od Antonína Zápotockého z let 1953 a 1955 a také jedna amnestie udělená Václavem Havlem v roce 1990. Na amnestie je upozornila kancelář prezidenta republiky Václava Klause. Vzhledem k tomu, že každá amnestie by teoreticky mohla snížit její trest o dva roky, už by odsouzená Polednová-Brožová neměla být ve vězení a dokonce by mohla na státu vymáhat odškodné.

Jenže otázky, které si musíme klást dál, zní: můžeme první dvě amnestie pojmově použít? Lze amnestovat činy, u nichž vůbec nebyla ani vůle státu je stíhat jako trestné činy a které, poměřováno tehdejším režimem, byly výkonem práva? A pokud jde o amnestii z roku 1990, tam se zase musíme ptát: je možné pojmově amnestovat to, co se teprve mělo začít nazývat pravými jmény? Vždyť bylo po listopadu 1989 a amnestie měla přispět k obnově právního vědomí a ne zakonzervovávat bezpráví. Havlova amnestie přece měla být prvním poselstvím právního státu směrem k občanům a její zprávou bylo: „Jsem si vědom, že byli odsuzováni nevinní. Úkolem dneška je pojmenování zločinů minulosti a označení jejich viníků..“

Takto viděno se evidentně dostáváme ke kardinální otázce: jak se dostat ze zajetí pozitivistického pojetí práva, které u nás přežívá z minulého režimu, a které lpěním na doslovném textu zákonů je schopno obrátit výkon justice v její opak: tedy v obhajobu bezpráví a nespravedlnosti.

V civilizovaném světě již minimálně od Norimberského procesu platí tzv. materiální pojetí právního státu, které vychází z hodnot, které jsou nad zákony, a teprve ty jim dávají pravý smysl, neboť slouží přibližování se k spravedlnosti. V ústavě Spolkové republiky Německo dokonce stojí, že hodnotové principy nelze měnit. A u nás máme v ústavě podobnou větu: “Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.”

V praxi by to mělo mimo jiné znamenat, že soudy mají nalézat spravedlnost a že lidská práva stojí vždy nad politickými právy. Profesor Cepl mně těsně před smrtí řekl: “Ústavní principy musí prozařovat celý právní řád a mají vždy přednost před všemi ostatními právními pravidly“.

Převedeno na případ paní Polednové-Brožové se zdá být tedy z logiky věci víc než zřejmé, že nelze aplikovat amnestii prezidenta Zápotockého na činy, které v tehdejší době nebyly trestnými činy a podsouvat prezidentu Havlovi, že chtěl usilovat o kontinuitu s totalitním bezprávím. V obou případech jde o zneužití amnestií k výsledku, který amnestie takříkajíc „staví na hlavu“, neboť ve skutečně právním státě amnestie v nejobecnějším smyslu slova slouží k nápravě možných selhání při výkonu spravedlnosti.

Jak by řekl pan profesor Cepl: Rozsudek hradeckého soudu je vítězstvím pozitivistického výkladu práva nad materiálním výkladem. Soudce by měl myslet ale jinak: má uvažovat státnicky o smyslu a cílech interpretovaných textů, v tomto případě amnestií. Dokonce o tom existuje už i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. února 1997, v němž mimo jiné stojí: „Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně, tedy konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle. Rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“

Naštěstí se krajský státní zástupce proti rozsudku okamžitě odvolal. Dodejme ovšem, že žádná z položených otázek nemůže prezidentu republiky zabránit v tom, aby devětaosmdesátileté ženě neudělil milost.

P.S. Žádost Ludmily Brožové-Polednové o přerušení soud dnes trestu zamítl.

Napsáno pro ČRo6