Koncem minulého týdne Ústavní soud změnil svým rozhodnutím způsob určování výše důchodů. Podle jeho rozhodnutí současný systém výpočtu končí ke dni 30. září 2011. Zdůvodnění je jednoduché: Současný stav je příliš rovnostářský, nezohledňuje zásluhy, což by mělo být nepřípustné, protože tento způsob uvažování nepodporuje výkonnost. Ústavní soud ale jen potvrdil verdikt Krajského soudu v Ostravě, u něhož se řešil případ invalidního důchodce, který si stěžoval na způsob výpočtu důchodu.

Rubem tohoto rozhodnutí je snad jen to, že na novém výpočtu vydělají hodně právě soudci. Zároveň ale toto rozhodnutí umožní, aby staří a unavení soudci rychleji odešli ze soudů a uvolnili tak místa mladším a neopotřebovaným. V zahraničí je tomu tak, že soudcům se vypočítává důchod jinak než ostatním občanům: v Německu odcházejí soudci do důchodu s výslužným ve výši 72 procent platu, ve Francii se 75 procenty a ve Velké Británii s 50 procenty.

Symptomatické jsou reakce politiků na toto rozhodnutí. Jiří Paroubek například prohlásil: „Z mého hlediska je to neuvěřitelný verdikt, který rozhodně nevítáme. Je to rozhodnutí, jako kdyby byl Ústavní soud třetí komorou parlamentu.“ A Petr Mach, který má blízko k prezidentu Klausovi, zase řekl: „Český důchodový systém je nespravedlivý a špatný… Ústavní soud si nesmí osobovat právo určovat, jaký důchodový systém je lepší a jaký horší. To je soudcokracie místo demokracie.“

Spor znovu a zřetelně ukazuje naše letité zpoždění za starými demokratickými státy, a to dokonce i u těch politiků, kteří například Spojené státy vidí jako vzor demokracie. Tam totiž naposled takhle politici hovořili před dvěma sty lety, jak na to často upozorňoval již zesnulý profesor, spoluautor ústavy a soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl .

Připomeňme si tedy znovu: americká ústava je z roku 1788, ale již za prezidenta Johna Adamse, který než odešel v roce 1801 z úřadu, pověřil své podřízené, aby na rozhodující místa v soudnictví jmenovali šestnáct jeho lidí, a to vyvolalo značný spor o kompetenci politiků. Nově jmenovaní soudci pocházeli totiž většinou z Alexandrie, a navíc to byli všechno bratranci či nějak jinak spříznění lidé. Státní sekretář, který celou akci řídil, zorganizoval jejich jmenování na poslední chvíli: říká se jim proto dodnes „půlnoční soudci“. Sekretář ale narazil na úředníky, kteří začali doručení sabotovat, takže někteří dostali jmenování až poté, co už Adams nebyl prezidentem: jmenování bylo proto neplatné. Po Johnu Adamsovi přišel do úřadu prezident Thomas Jefferson, vůdce republikánů. Tato situace vedla ke střetu, v němž se angažoval muž, který se jmenoval William Marbury. Byl to bohatý průmyslník a vyprovokoval spor, který vešel do dějin pod názvem Marbury versus Madison (Secretery of State of the United States). Tehdy byl předsedou Nejvyššího soudu, který ve Spojených státech plní funkci našeho Ústavního soudu, John Marshall a rozhodl, že jmenování tzv. „půlnočních soudců“ je neústavní.

Ve zdůvodnění stálo, že neústavní byl výběr i způsob jmenování, proto byl tento akt státní administrativy, tedy prezidentského úřadu, zrušen. Ozval se velký řev, ale nakonec rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo plně akceptováno a díky tomu vznikla v roce 1803 doktrína o soudní kontrole moci ústavodárné a výkonné, a soud tak dostal pravomoci neústavní kroky tzv. druhých mocí zrušit. Soud se stal jedinou institucí, která mohla rozhodovat o ústavnosti. Další rozhodnutí podobného typu bylo až za několik desetiletí, kdy předsedou Nejvyššího soudu byl stále ještě John Marshall, který rozhodl stejně. A postupně se v dalších letech podobné nálezy soudu, které rušily neústavní kroky politiků, už staly běžnou záležitostí politického provozu ve Spojených státech. Tyto nálezy ale v podstatě kopírovaly anglický systém, kde platí zásada „co řekne soud, to právo jest“. V Anglii je to ještě podepřeno tím, že do Sněmovny lordů je najmenováno 12 nelordů, kteří jsou ale právnickými profesory a známými advokáty, říká se jim Law Lords, a ti – řečeno velmi zjednodušeně - hrají podobnou roli jako Nejvyšší soud ve Spojených státech či náš Ústavní soud. Od října roku 2009 už ale jsou tito lidé vyčleněni ze Sněmovny lordů a vznikl Nejvyšší soud Velké Británie. Obecně lze říci, že po dvou stech letech tento princip korekce politických rozhodnutí nejvyššími či ústavními soudy platí v celé staré Evropě.

Ve staré Anglii i v mladých Spojených státech totiž již staletí vědí, že politici se rádi řídí míněním většiny nebo dnes veřejnými průzkumy, jenže většina se velmi často, nebo dokonce většinou mýlí (profesor Cepl). Většina v demokracii rozhoduje ve volbách, ale pak je právě výsadou elit, že v důležitých či osudových momentech se musí umět rozhodnout a učinit kroky, které jsou v rozporu s většinovým veřejným míněním. Tohle našim politikům ještě nedochází, a proto o nich nemůžeme dokonce hovořit jako o elitě. Jiří Paroubek je přesvědčen o tom, že politiku je možné dělat podle průzkumů veřejného mínění, a prezident Václav Klaus a jeho lidé si myslí, že o všem mají rozhodovat jen politické strany. Levice i pravice by u nás, i když z rozdílných důvodů, nejraději demokratickou strukturu, která se na západě vyvíjela staletí, zase zjednodušila na nějaký způsob autokracie, v kterém vyrostla a kterému nejlépe rozumí. A uskupení právníků, kterým se někdy říká možná i trochu nepřesně „justiční mafie“, de facto jen brání tomu, aby se naše justice stala skutečnou třetí mocností ve státě, nezávislou na exekutivě a zákonodárné moci: aby se přizpůsobila staré Evropě a Spojeným státům.