Pokaždé, když zde OPĚT spatřím zamyšlenou tvář hejtmana Ratha a vedle ní OPĚT vidím DALŠÍ příspěvek z vazební tortury, matně se mně vybaví - nevím přesně proč - jedna recenze na album Boba Dylana z druhé poloviny 70. let. Autor tam na celé dlouhé stránce opakoval jedinou větu: " Oh, Bob, please stop whining ". ( " Ach, Bobe, přestaň už kňučet.")

David Rath možná žije v domnění, že když vás chytí URNA se sedmi v českých v krabici od vína; jinými slovy, když se zdá nadmíru pravděpodobnou skutečnost, že jste zloděj a defraudant, dává vám to automaticky status hrdiny a morální kredit, gravitas a kdoví co ještě, stát se sociálním kritikem, svědomím národa a tribunem lidu v jednom. Alternativou je, že pouze trpíte téměř neuvěřitelnou drzostí a arogancí, která jiným strašně leze na nervy. Chápu, že se David Rath ve vazbě nudí a že pád z výšin neomezeného vládce středočeských latifundií do vazební cely musí být pro alfa-samce bolestný a ponižující, ale může si za to jaksi sám. Kubice mu tam ty prachy nestrkal. Může dělat ve vazbě i jiné věci, třeba dělat kliky jako Lenin, anebo psát román. Považuje-li za ale nutné, obohacovat nás minimálně dvakrát za týden svými názory, aspoň autora těchto řádek by zajímalo, konkrétně z které pasáže románu Mistr a Markétka 'nasál' David Rath svou údajnou životní filozofii, podle níž je život pouhá hra a vyhrávají jen ti nejsilnější, kteří nerespektují žádná pravidla. Nic podobného si tam nevybavuji. Je možné, že je Mudr. Rath popleta a měl na mysli Dostojevského a jeho Zločin a trest. V něm 'hrdina' Raskolnikov věří, že " vše je dovoleno " a že pro übermensche, jako je on, neplatí stejné zákony a mantinely jako pro obyčejné smrtelníky. V tom případě zřejmě nedočetl knížku až do konce, anebo jí hluboce neporozuměl. Je-li David Rath oslněn a dojat vysokou čteností svých blogů - i když i ta, zdá se, upadá - , odvážím se tvrdit, že její příčinou jsou zvědavost a schadenfreude, spíše než fakt, že masy v něm objevily přirozeného lídra nebo novodobého Peroutku. Připomeňme si, že druhým nejčtenějším blogem je zde 'Óda na manžela' od světoznámé beletristky Petry Paroubkové.

Nemíním slovutnému poslanci udělovat nevyžádané 'hraběcí' rady, ale možná by nebylo tak úplně od věci následovat příklad jiného zdejšího blogera, pro kterého by bylo podle mnohých indícií slovo defraudant pouhým subtilním eufemismem. Ten si sice stále pohybuje na svobodě, ale je aspoň ZTICHA, a když se hlasuje o zrušení poslanecké imunity, rychle prchá z Parlamentu zadním vchodem. Začali jsme citátem, skončeme citátem. Můj oblíbený autor Raymond Carver nazval jednu ze svých povídek " Will you, please, be quiet, please ...? " " Prosím tě, budeš už, prosím, zticha ...? "