Brněnský pedagog Petr Kolman obhajuje v LN všudypřítomnou (a rostoucí) existenci dabingu v televizi - a bohužel i v kinech, proti útokům některých 'populistických intelektuálů', kteří se nám prý snaží 'nakukat', že dabing je 'zabiják angličtiny' a že po nedabovaných filmech existuje ve společnosti poptávka. Cituje v tomto kontextu výrok předsedy České středoškolské unie Jana Papajanovského, jenž řekl, že "v České republice studenti anglicky umět nebudou, pokud dabing nenahradíme titulky". Nesmysl, tvrdí profesor Kolman. Význam dabingu se podle něj vesměs přeceňuje, mladí se na televizi už stejně nekoukají a v případě skutečné poptávky by televize už dávno zareagovala. Staré babičky a tety anglicky neumějí, při čtení titulků by je bolely oči. Dále argumentuje tím, že srovnávat relativní jazykovou (ne)vybavenost Čechů s Dány, Nory nebo Švédy je naprosto falešné, neboť my jsme Slované, kdežto jejich jazyky patří do stejné 'anglosaské' skupiny jako angličtina. Průměrní mladí lidé, uzavírá autor, zde mluví stejně dobře anglicky "jako stejně starý Maďar, Slovák čí jiný neanglosas". Žádná anglosaská jazyková skupina, mimochodem, neexistuje, profesor Kolman má zjevně na mysli skupinu germánskou, do níž výše zmíněné jazyky patří, ale věnujme se zbytku jeho argumentů.

Znalost angličtiny je dnes, ať se nám to líbí či ne, téměř srovnatelná s gramotností. Každá společnost s elementárním pudem sebezáchovy by měla jazykovou 'gramotnost' všemožně podporovat, a ne ji sabotovat. Chování českých televizí je možná tržní v tom, že vyhovuje herecké 'lobby', jež se dabováním filmů a seriálů živí, jakož i pohodlnosti těch, kdo je sledují, ale toto je poněkud krátkozraké vnímání svobodného trhu. Nemluvě samozřejmě o tom, že očekávat nějakou bohulibou a inovativní iniciativu od tuzemských televizí by bylo poněkud naivní.

Profesor Kolman se také mýlí ve svém tvrzení, že jazyková vybavenost je u nás na stejné úrovni jako v ostatních 'neanglosaských' zemích. Není. Existuje konsenzus, že jak mezi tzv. elitami, tak i u většiny mladých lidí jsme na tom podstatně hůře než sousedé, a to včetně zemí bývalého Sovětského svazu. Kolik zemí má ministra financí, který neumí anglicky? Jeden americký akademik mně nedávno popsal svůj šok, když sem přijel po několika letech strávených v Bukurešti, kde skoro všichni studenti mluvili perfektně anglicky, a náhle měl problém s komunikací (v Rumunsku, mimochodem, dabing zrušili). Problém spočívá samozřejmě hlavně ve špatné výuce a kvalitě učitelů, ovšem vliv existence nebo absence dabingu je neoddiskutovatelný. Nevidím pražádný důvod, proč by se Čech nebo Češka nemohli naučit stejně dobře anglicky a mít stejně dobrou výslovnost a přízvuk jako Dán, Švéd nebo Holanďan, kdyby jazyk slyšeli každodenně už od mládí. Vezměme Němce a Holanďany, v Holandsku, kde dabing nikdy nebyl, mluví snad všichni výbornou angličtinou. V Německu, kde jej mají, ne tak dobře. Dalším příkladem mohou sloužit země jižní Evropy. V Řecku, kde běží v televizi celý den americké seriály a filmy s titulky, hovoří skoro každý taxikář lepší angličtinou než devadesát procent našich politiků a lidí v mediích. V Itálii nebo Španělsku, kde mají jen dabing, se anglicky téměř nedomluvíte.

Doufám spolu s Petrem Kolmanen, že mladí se od televize odklánějí, i celodenní vysedávání u počítače je přece jen o něco málo méně ubíjející než seriály na TV Nova. Zásadně s ním ovšem nesouhlasím v tom, že dabing není zlo. Čím provinčnější a ospalejší společnost, tím větší pravděpodobnost, že jej tam najdete. V neposlední řadě může dabování být i neskutečně otravná a frustrující zkušenost. Není nic horšího, než když se celý den těšíte na film, zapnete televizi, uvidíte Roberta De Niro, a pak na vás promluví nějaký podprůměrný dabér. Dabing je mor. Čím dříve se ho zabavíme, tím líp.

Vyšlo v LN