Jednoduchá otázka na úvod: Kolik máte na svém mobilu stažených aplikací? 30? 40? Nebo mnohem víc? Přiznám se, že přesný počet na svém smartphonu také neznám. Vlastně na tom příliš nezáleží, dokud stačí paměť, stahujme, jak je libo. Důležitější je jiná věc: Máte představu, kdo jednotlivé aplikace vydal a k jakým datům mají přístup? Pokud ne, bylo by dobré je čas od času zkontrolovat. Ne každá aplikace totiž dělá jenom to, co od ní žádáte – a vaše data mohou končit v cizích rukou.

Uživatelé smartphonů a dalších mobilních zařízení v roce 2019 stáhli nějakou z aplikací ve více než 200 miliardách případů. K tomu na dvou největších tržištích s aplikacemi Google Play a App Store najdeme téměř 4,5 milionu všemožných her, sociálních appek nebo pomocníků. V této záplavě už vcelku snadno zapadnou ty problematické, co říkáte? A to jsou jen ta oficiální tržiště!

Na jednu stranu se uživatelé svým chytrým telefonům často svěřují s nejintimnějšími daty, soubory nebo fotografiemi, telefony „vědí“, kde jsme, nebo třeba jakou máme tepovou frekvenci. Na stranu druhou pak při instalaci bezmyšlenkovitě nově stažené aplikaci povolí přístup k fotoaparátu nebo mikrofonu, do zpráv nebo sledování polohy. A bohužel, jakmile jednou aplikaci povolíme přístup, již nezjistíme, jaká data v telefonu skutečně sbírá a jestli některá z nich neposílá, kam nemá.

Toho mohou využívat všemožné pochybné existence na síti – díky tomu, že mohou sledovat, co se na telefonu děje, z účtu najednou záhadně mizí peníze (a není to častými návštěvami restaurací), nebo se na vyúčtování od operátora objevují prémiové zprávy a hovory na neznámá čísla v Africe. Nemluvě o nabouraných účtech a ukradených osobních údajích.

Podle dat antivirové společnosti Avast v době koronaviru také významně narostla obliba jiné krádeže – krádeže soukromí. Tu má na svědomí takzvaný stalkerware – aplikace často navržené jako možnost kontroly dětí rodiči, které někdo zneužije pro sledování kohokoliv jiného. Žárlivý partner či partnerka (často už bývalí) tak mohou tajně monitorovat, kde se telefon nachází a co se na něm zrovna děje. Což kromě toho, že je to nezákonné, je to samozřejmě extrémně nepříjemné. Tedy v případě, že se o tom sledovaný dozví.

Jak se ale škodlivý software na telefon dostane? V drtivé většině případů si jej bohužel nainstalují uživatelé sami. Ať už stahují aplikace mimo oficiální obchody s aplikacemi (lze jen u Androidu), nebo prostě nedbají, kdo danou aplikaci vydal a zda jí lze důvěřovat. Nedopatřením mohou virtuálního škůdce stáhnout také děti, které zrovna narazí na zábavnou hru. Zejména v případě stalkerwaru to pak mohou být i lidé z našeho okolí, kterým dáme odemčený telefon do ruky.

Běžný uživatel má bohužel jen velmi malou šanci, že nějaké podezřelé dění na svém telefonu zachytí. Pokud hacker navrhl aplikaci tak, aby nebyla vidět, tak pro laika prostě vidět nebude. Telefon se ani nijak nezahřívá (což by napovídalo zvýšenému provozu na pozadí), ani nemusí spotřebovávat podezřele velké množství dat.

Pokud ale přece jen pojmete podezření, že s vaším telefonem není něco v pořádku, nejjednodušší je zkontrolovat jej aplikací od některého z renomovaných výrobců bezpečnostních produktů. Nejjistějším řešením je však vymazat telefon do továrního nastavení, změnit přístupová hesla a po jedné instalovat aplikace znovu. Přitom je samozřejmě vhodné kontrolovat, odkud pochází a jaká jim dáváme oprávnění k přístupu. To se netýká podezření na stalking, v tomto případě je samozřejmě nejlepší kontaktovat policii a případné zprávy nebo komunikaci zachovat jako důkazy.

Občas se říká, že dnes už jsou aplikace na všechno. Ne každá to s námi ale myslí dobře – proto je lepší dobře zvážit, kterou opravdu potřebujeme a co jí povolíme. Zvlášť, když dnešní telefon v sobě často uchovává cennosti jako bezpečnostní schránka ve vlastním domě. A číslo k ní přece neznámému cizinci také neřeknete, ne?