Výročí jsou podivná věc. Připomínají člověku věci, které se dávno staly a samozřejmě někdy ožívají staré spory. V těchto dnech se nám připomíná jednadvacátý srpen 1968, kdy vojska států Varšavského paktu pod vedením Sovětského svazu s výjimkou Rumunska, k jehož cti budiž řečeno, že se na tom nepodílelo, vpochodovala do tehdejšího Československa. Je tomu právě padesát let.

Pro mojí generaci a ještě několik mladších, to byla rozhodující a určující událost jejich životů, která mnohým naprosto změnila názor na svět a na politiku.
Když se podíváme od roku 1968 ještě o dalších padesát let zpět, jsme v roce 1918, kdy se, jak známo, rozpadlo rakouské mocnářství a vznikla republika Československá. Historické úvahy, které začínají slovem kdyby, jsou marné a zbytečné. Byť zrovna toto se člověku vnucuje, jestli, kdybychom se v roce osmnáct nevydali směrem k samostatnosti, jestli by se také srpnové události roku 68 mohly odehrát. Ale to jsou jen teoretické úvahy.
Čím se musíme vážně zabývat, je, co je odkaz reformního hnutí takzvaného Pražského jara v roce 1968. Když se na to tak dívám, vím, že tehdejší vedení Komunistické strany Československa pod vedením Alexandra Dubčeka, se kterým jsem několikrát jednal a měl jsem tu čest ho poznat, bylo opravdu odhodláno vytvořit něco, co se potom nazývalo socialismem s lidskou tváří. Neuvědomili si, že udržet systém vytvořený tvrdou totalitní diktaturou není možné bez porušování lidských práv, bez znásilnění demokracie a zákonodárství. Oni si mysleli, že to možné je, ale přiznejme, že několik důležitých kroků, jako bylo například zrušení cenzury, podnikli. Nicméně, z Moskvy nám bylo důrazně připomenuto, že to jsou všechno iluze a po příchodu vojsk Varšavské smlouvy a jejich „dočasného ubytování“ u nás začala tvrdá normalizace.
Popravdě řečeno, tak tvrdá linie, jaká určovala vládu koncem čtyřicátých a v padesátých letech, už to nebyla, už to nebyly pracovní tábory v Jáchymově a Bytízi podobné nacistickým koncentrákům, politické popravy se už nekonaly. Nicméně také musíme říci, že ti, kteří vládli od roku 1948 a jejich spojenci například v kulturní obci, byli vrazi, ale zároveň inteligentní lidé. Po roce 1970 úroveň vládnoucích politiků silně upadla, inteligentní sice byl Gustáv Husák a stejně tak Lubomír Štrougal, ale ostatní byli spíše už na úrovni domovních důvěrníků. Ale proč o tom celém píši. Jsou to vzpomínky toho, který to sice zvenčí, ale velmi pozorně pozoroval a částečně při několika návštěvách doma i zažil.
V roce 1918 sice byli legionáři v Rusku, na italské frontě, ve Francii a jinde, nicméně převrat jako takový se v Praze odehrál klidným způsobem. Starosta Sokola JUDr. Scheiner převzal moc od rakouského generála Zdeňka Kestřánka, který byl sice Čech jako poleno, ale byl věrný své vojenské přísaze. Ani kapka krve nebyla prolita, jednoduše do úřadů nakráčeli lidé 28. října a do té doby působící představitelé starého režimu v klidu odešli. V Čechách samotných jsme věru o republiku nebojovali, spadla nám do klína. A tím snad byla vytvořena zásadní iluze.
V roce 1938 jsme se neodhodlali bojovat za náš stát, kapitulovali jsme. Bohužel tento přístup, že svobodu jsou nám ostatní dlužní, že my o ni bojovat nemusíme a bez toho ji dostaneme, u nás už zůstal. Tudíž jsme před komunistickou diktaturou kapitulovali i v roce 1948 a jak demokrati, tak reformní komunisté kapitulovali i v roce 1968. Asi je pravda, že Hitler by rozbombardoval Prahu a zajisté by se ani sovětská vojska v roce 1968 s námi nemazlila. Ale měli bychom pevnější přístup k politice, byli bychom svébytnější a věděli, co politika obnáší, a byli bychom hrdý národ, tak jako třeba Poláci. My si myslíme, že se nám malým nějakým švindlem, poklonkováním na všechny strany bude dařit docela dobře. Tato iluze nás několikrát zničila a odsunula nás do pozice, kdy si pořád ještě myslíme, že je výhodné nadávat na Brusel, ale svorně a hojně bráti dotace, kdy se nemusíme příliš účastnit společných vojenských operací a klidně nedodržujeme smlouvou slíbená procenta na obranu. Za to budeme klidně exportovat ve stínu německé ekonomiky díky Evropské unii a silnému euru, i když na toto vše budeme strašně nadávat.
Rok 1918 jsem ještě nezažil, ale pamatuji si roky ohromné euforie v letech 1945, 1968 a 1989. Celý národ byl tehdy svorný a nadšený, ale pamatuji také, jak rychle to opadlo a jak rychle jsme ideály, jimiž jsme byli opojeni, opustili a přizpůsobili se novým mocipánům.